Pohltila nás hustá mlha a s ní i tíživá atmosféra táhnoucí se kolem Západního křídla. Zkrátila jsem si otěže, abych mohla při jakémkoli potencionálním nebezpečí rychle reagovat. Altair se trošku nakrčil, když jsem ruce s otěžemi přitáhla k tělu, a viditelně zpomalil.

Neustále jsem se rozhlížela kolem, zatímco jsme pomalinku letěli k západu. Schválně jsem Altaira navedla co nejblíže k budově, kde nás dokonale kryl opar. Udržovala jsem kohouta ve stejné výšce, hned pod ochozem druhého patra a zároveň nad okny patra prvního. Zevnitř nás tedy nemohl nikdo vidět.

Ze zdiva paláce se drolila omítka a zároveň z něj sálal nepříjemný chlad, co se mi pomalinku skrze veškeré ošacení zavrtával hluboko pod kůži. Očima jsem pátravě bloumala po své pravé straně a s hrůzou zjišťovala, v jak strašném stavu Západní křídlo je. Zdálky a přes mlhu nepůsobilo tak smutně a zanedbaně, jako nyní zblízka.

Zpod rozpraskaných ochozů se po stěnách směrem dolů plazily hnusné černé stíny. Plíseň, jež připomínala štíhlé jazyky příšery jménem čas, zvenčí pomalu stravovala Nocturnin domov.

Altair s každým mávnutím křídel kolem sebe rozvířil tu pochmurnou mlhu a s ní ode mne alespoň na chvíli odehnal tíživou atmosféru. Jenže ta se vracela zase zpátky jako bumerang, byla stále hustší, až by se nakonec dala krájet. Čím dál jsme od centrální budovy byli, tím více nás opar vtahoval do svého chladného objetí.

Dokonce ani Solisův ohnivý kotouč neměl dost síly na to, aby pronikl skrze světlešedý dým.

Po devatenácti letech jsem tak konečně pocítila úlevu. Naposledy jsem zažila noc, když mi byly sotva čtyři, a upřímně si z toho moc nepamatuji. Zbytek života jsem přežívala na ostrém slunečním světle, kde jsem se společně s ostatními Lunety postupně opékala jako kus masa nad ohništěm.

Najednou jsem se cítila osvobozeně. Nic mě napálilo do zad, nic mě neoslepovalo. Mé napjaté tělo se postupně uvolňovalo, srdce mi zase klidně bilo v pravidelném rytmu.

Zhluboka jsem se nadechla a trošku Altaira popohnala. Kohout zrychlil tempo a vzniklý větřík mi z hlavy sfouknul kapuci.

A já konečně pocítila tu volnost, kterou létání přinášelo. Nechala jsem své stříbrné vlasy vlát a užívala si tu chvilkovou bezstarostnost, kdy mi do temena hlavy nepralo slunce.

Pomalu, ale jistě jsme se vzduchem plížili podél stěn Západního křídla a zanedlouho jsem byla schopná v dálce rozeznat jeho konec – tedy nejzápadnější část paláce. Sídlo bohyně Nocturny.

Mraky pod Altairem hutněly, kypěly, až připomínaly zpěněnou mořskou hladinu. Když jsem se rozhlédla po okolí, byla mlha natolik hustá, že jsem skrze ni už neviděla zbytek nebe ozářeného sluncem. Po ohlédnutí se přes rameno jsem zjistila, že i hlavní vstup do paláce se mi ztratil z dohledu.

Náhle se odněkud přihnal závan chladného větru. Prolétl kolem mne, přičemž mi nafoukal vlasy do obličeje a Altairovi počechral bílá pírka na krku.

Rychle jsem zatahala za otěže. Kohout se zakvokáním zpomalil, až se zastavil úplně. Nervózně se pode mnou ošíval, z hrdla se mu dralo tiché bublání. Ostražitě tikal hlavou a jakmile nás ofouklo znovu, udělal dva vzdušné kroky do strany, dál od paláce.

Znovu jsem přitáhla otěže a levou nohou ho mírně kopla do břicha. Kohout stál na místě, tělo strnulé.

Zopakovala jsem svou pobídku. Napodruhé ji už uposlechl a vrátil se zpět k budově.

Chladný větřík se vrátil, ale tentokrát mi profoukl pravý rukáv hábitu a ven vyletěl výstřihem.

Tak a dost. Já se tě nebojím, ať jsi kdo jsi.

Přepadlo mě podivné tušení, že nás někdo zahlédl. A podle všeho nás odmítal pustit z dohledu.

Přivřela jsem oči a zamžourala do dálky. Od konce Západního křídla nás dělilo odhadem asi dvacet metrů, víc ne. Teď se přece nenechám zastrašit...

„Tak jo, kamaráde," zašeptala jsem směrem k Altairovi, „teď, nebo nikdy."

Stiskla jsem holeněmi kohoutovy boky a mlaskla. Altair se rozletěl vpřed. Znovu jsem zamlaskala a pobídkou se dožadovala zrychlení. Kohout pode mnou cosi zahudroval, ale poslechl.

Kromě větru ve vlasech způsobeným svižným letem jsem cítila i ten chladný vánek, co si se mnou přišel každou chvilkou pohrát.

Snažila jsem si ho nevšímat. Pevněji jsem sevřela otěže, až mi pár puchýřů na rukou popraskalo a vyslalo tak do těla starou známou bolest. Zatnula jsem zuby a raději upřela pohled kupředu.

Rychle jsme se blížili k cíli.

Deset metrů.

Tři máchnutí křídel.

Sedm metrů.

Větřík mi profouknul teď i druhý rukáv.

Pět metrů.

Tři údery srdce, jedno Altairovo zakvokání.

A pak má pravá ruka, co kohouta zatáhnutím za patřičnou otěž prudce stočila za roh končící budovy. 

☽ ◦ 734 slov ◦ ☾