Byla jsem si jistá tím, že zemřu.

Byla jsem dokonce připravená odejít z tohohle prokletého světa, kde se před devatenácti lety vytratila veškerá spravedlnost. Ze světa, kde byla narušena ta nejdůležitější rovnováha.

V očekávání blížícího se konce jsem se ještě v duchu pomodlila za všechny, na kterých mi kdy v životě záleželo, za svou rodinu a všechny Lunety, kteří kvůli Solisovi postupně přicházeli o ty, jež nejvíce milovali.

Altair se zatím stále hnal vpřed. Pořád jsme stoupali stále výš, už si ani nedokážu představit, jak vysoko jsme museli být. Nebyla jsem schopna otevřít oči, Solisův zářivý kotouč mi to neumožnil.

Hlava mě pálila tak moc, o rukou ani nemluvě. I přes to jsem ještě svírala kohoutí krk v náručí a zabořit dlaně do jeho jemného peří. Alespoň nějak je skrýt před slunečním světlem.

S každou další uplynulou sekundou jsem ale slábla. Už jsem nebyla schopna odolávat. Přistihla jsem se dokonce nad tím, jak uvažuji, že se prostě pustím.

Jenže jsem to neudělala. Nemohla jsem Altaira nechat, aby se sám spálil v Solisově náruči. Na to jsem ho měla až moc ráda.

Když už zemřeme, tak oba dva. Spolu.

„Promiň, Altaire," zasípala jsem do hučícího větru.

Hned, co mi má tichá omluva vyplynula ze rtů, kohout se zastavil.

Jeho krk se přestal zběsile zvedat a klesat, dokonce i křídla zvolnila své tempo. Všechny Altairovy svaly se uvolnily, jak ustal ve svém rychlém běsnění.

To už jsme po smrti?

Chvíli jsem vyčkávala, než jsem se o cokoli pokusila. Nešlo mi do hlavy, co přimělo kohouta tak najednou zpomalit, dokonce zastavit.

Má zvědavost nakonec přece jen vyhrála nad obezřetností. Uvolnila jsem stisk kolem Altairova krku a pomalu, velmi pomalu, jsem se narovnala. Levou rukou jsem opatrně zvedla, ale bolest, jaká jí během toho obyčejného úkonu projela, mě zcela ochromila.

Zatnula jsem čelist a potlačila syknutí deroucí se mi z hrdla. Víčka jsem sevřela ještě pevněji a pokoušela se zamáčknout slzu bolesti, co se chtěla přehoupnout přes jejich okraj.

No tak Prismo, ty to zvládneš, povzbuzovala jsem se v duchu, zatímco jsem se snažila natáhnout dozadu pro kapuci pláště. Stálo mě to neuvěřitelné úsilí a přemlouvání. Nasadit si kapuci mi nikdy netrvalo tak dlouho jako teď.

Když se mi to nakonec ale přeci jen podařilo, úlevně jsem si vydechla. Bolest hlavy postupně polevovala.

Konečně jsem mohla otevřít oči.

Zrak se mi ihned rozostřil. Rychlým mrkáním jsem se pokusila zaplašit všechny slzy, co se mi vytvořily v koutcích očí za Altairova zběsilého letu oblohou.

Jakmile jsem si trošku přivykla na světlo, zvedla jsem si k obličeji ruku, abych si mohla otřít slzy. Dlaní jsem pohybovala co nejméně, využívala jsem pouze loket, v němž jsem pravačku ohnula. Že bych kvůli tomu nic necítila se říct nedalo, ale bolelo to daleko méně než před chvílí.

Už jsem měla ruku v dosahu zorného pole. Přivřela jsem oči a zaostřila na ni.

Celým mým tělem projel šok.

Hřbet pravačky hyzdily obrovské rudé skvrny táhnoucí se až k zápěstí. Jedna dokonce mizela pod rukávem pláště. Mezi palcem a ukazováčkem se mi objevil obrovský zažloutlý puchýř, další mi vyskákaly na prstech. Kůže se mi v některých místech nakrabatila, jinde se loupala.

„Pro všechny hvězdy na nebi," vydechla jsem.

Stočila jsem oči k druhé ruce a setkala se se stejným obrázkem. Ohromeně jsem zalapala po dechu. Solis dokázal být opravdu krutý.

Altair, jenž se dosud jen poklidně vznášel na místě, zničehonic trhnul hlavou.

Mé ruce okamžitě vystřelily k otěžím. S pevně zatnutou čelistí jsem se snažila ignorovat, jak mi v nich tepalo.

Jelikož jsem měla za letu většinu času ruce sevřené, ochránila jsem si alespoň dlaně. Sevřít otěže sice bylo peklo, ovšem s popálenými dlaněmi by bylo hůř.

Přitáhla jsem otěže a Altair zakvokal. Vypadalo to, že ho mám opět pod kontrolou.

Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Věnovala jsem kohoutovi pod sebou lehký úsměv, i když jej nemohl nijak postřehnout, a pak konečně zvedla hlavu.

Až nyní jsem se mohla podívat, kde jsem se to vlastně ocitla.

Všude kolem nás obklopovali poslové boha Nuba. Pod námi byly mraky dokonce tak husté, že skrze ně nebylo možné dohlédnout na zem.

Klouzala jsem pohledem po jejich nadýchaných tělech, na něž zepředu dopadalo sluneční světlo.

Když jsem ale pohlédla přímo před sebe, zůstala jsem jen nevěřícně hledět.

Mraky se vepředu shlukovaly do obrovského celku, který se směrem nahoru rozestupoval.

V jeho středu totiž stál ohromný architektonický celek. Hlavní budova, jež do nebe vysílala stovky úzkých věžiček. Řady oken na křídlech odrážely sluneční světlo, nad monumentálním vchodem se zaleskli dva chrliči.

Celý palác jasně zářil a zlato zapracované do fasády navozovalo dojem, že se celý komplex krásně třpytí a problikává.

Srdce se mi znovu rychle rozbušilo, když jsem zaostřila na nejvyšší věž. Tyčila se hned nad kopulí, jež dominovala hlavní budově.

Na jejím vrcholu zářil Solisův sluneční kotouč.

☽ ◦ 793 slov ◦ ☾