D E B U T

Je už pozdě večer a Elizabeth tančí téměř bez přestávky, je s Jamesem tak často, jak to jen dekorum dovolí. I když žádný z jejich tanců není tak intimní jako ten první, tráví čas často spikleneckým rozhovorem o ostatních hostech. Elizabeth se zasměje, pobavena jeho zjevným pohrdáním jejich společností, i když je náležitě zaražen, když mu to říká. ,,Nechci vypadat nezdvořile -"

,,To je v pořádku, kapitáne," skočí mu do řeči celá nadšená. ,,Pochopila jsem, že jste tady poněkud mimo svůj živel."

Krátce se zamračí. ,,Je to tak zjevné?"

Elizabeth se významně usměje. ,,Jenom pro mě. Za ty poslední roky jsem vás docela dobře poznala."

Znovu zvedne obočí. ,,Opravdu?"

,,Ale ano," naléhá škádlivě. ,,Docela dobře, opravdu."

Po tom tanci si musí dát pauzu, i když ne kvůli nedostatku partnerů. Uvnitř už je příšerně dusno a Elizabeth toužebně pozoruje otevřené dveře do zahrad.

,,Vsadíme se o penny, že uhádnu, na co myslíš?"

Elizabeth se prudce otočí a vidí, že se u jejího lokte objevila drahá slečna Scottová s dvěma flétnami na šampaňské sevřenými mezi jemnými prsty. Elizabeth přijímá jednu se srdečným díky, náhle vyprahlá. Becciny neukázněné červené lokny se začaly prodírat ven z jejího složitého účesu a v jasném světle tanečního sálu jí propůjčují téměř svatozář. Elizabeth ta představa baví. Rebecca Scottová je stěží anděl.

Jako na povel spojí slečna Scottová svou volnou ruku s Elizabethinou a začne ji vést pomalou chůzí kolem davu hostů. ,,Nemohu si nevšimnout, drahoušku Lizzie, jak ti to s tvým kapitánem sluší."

Elizabeth pokládá svou nyní prázdnou sklenici na stůl, když procházejí kolem. Cítí se vzdušná jako pírko. Hrudí jí proudí smích. ,,S mým kapitánem? Ach Becco, ty jsi hrozná."

Slečna Scottová je o něco starší než Elizabeth, a proto měla svůj vlastní debut asi před pěti měsíci. Teď, když je dospělá, se mladí muži snaží získat si její pozornost na každém kroku. Je krásná, okouzlující a vzdělaná, ale je to bezpochyby její velké věno, které je nutí čmuchat kolem ní. Beccu to ani zdaleka netěší, ale vyžívá se v tom, baví ji, jak snadno se s muži manipuluje.

Elizabeth s ní sice nesouhlasí, ale obdivuje drzost slečny Scottsové. Ale po pár sklenkách šampaňského je připravená být sama taky trochu drzá.

,,Pochybuješ o tom?" ptá se Becca s předstíranou nedůvěrou. ,,No, to je prostě proto, že jsi vás neviděla, jak spolu tančíte." Důmyslně si odfrkne a pohladí Elizabeth po ruce. ,,Věř mi. Každý vidí, že je tebou prostě okouzlený."

Spíš nikdo, pomyslí si Elizabeth. ,,Jak si můžeš být tak jistá?"

Slečna Scottová se jí vysmívá, jako by byla hloupá. „Prosím tě, Lizzie. Jakmile se člověk dostane do určitého věku, tyhle věci prostě pozná."

Elizabeth o tom přemýšlí, zatímco zrzka mluví a mluví o dalších věcech, které se staly přirozenými v jejím věku. Ale... co když má Becca pravdu. Koneckonců, strávili spolu tolik času. A James byl vždy tak laskavý, tak pozorný. Posílá jí dárky a milé dopisy a poslouchá, co má na srdci, jako by mu na tom skutečně záleželo. Teď je z ní žena, má nárok na námluvy a všechno, co z toho vyplývá. Proč by se to nemělo přeložit jako jeho náklonnost?

Čím víc o tom přemýšlí, tím víc si je jistá. Jak může být jeho jednání vnímáno jinak než jako důkaz jeho oddanosti k ní? Proč to ještě neviděla? Tak dlouho doufala, toužila po jeho dobrém mínění, a teď jí její city určitě musí opětovat! Pokud to Becca vidí, mělo by to být naprosto nezaměnitelné.

A tak Elizabeth začíná vymýšlet plán.

---

Jak se noc vleče, James zjišťuje, že je stále víc a víc dychtivý odejít. Dokonce ani jeho tanečky s Elizabeth nebyly ani tak 'zábavné', jako spíš po všech stránkách zcela zneklidňující. Okamžitě ho pobaví a vyděsí její nevyvratitelné flirtování, a tak se snaží najít vhodnou reakci. Má pocit, jako by mu někdo vytáhl koberec zpod nohou, jako by padal do propasti, kterou je jeho polovina více než připravena přijmout.

Není to to, co vždycky chtěl?

Ne. Není. A bez ohledu na činy v předchozích životech, James není pirát. Nevezme si, co není jeho.

Podobně koketní byla Elizabeth i v tomto období svého života, když to poprvé zažil. Byla tak okouzlená představou, že bude zbožňována, tak dychtivá být dospělá, že se z ní stala nestydatá flirtující slečna. Ne že by jí byl příliš nablízku, aby to viděl, ale její otec na toto téma jednou nebo dvakrát Jamese upozornil, protože ji nedokázal přimět, aby se chovala slušně. Během několika let se však několikrát ponížila, a v tu chvíli James zjistil, že se docela nesmyslně zamiloval.

Myslet na tyhle věci mu náladu nelepší. A je tu nesnesitelné vedro. Nenápadně přemýšlí, jestli by se dokázal proplížit na zahradu, a při pomyšlení na takový neortodoxní ústup se mu na rtech objeví nezvaný úsměv. Vlastně o tom reálně uvažuje, když si všimne, že otevřenými dveřmi vyklouzne sama Elizabeth. Bez doprovodu.

V duchu si povzdechne, chvíli debatuje sám se sebou, než dopije zbytek a jde za ní. Bezpochyby si myslí, že je ve svém vlastním domě v naprostém bezpečí, ale James toho o světě ví příliš, než aby ji svěřil ostatním. Stačí chvilka k tomu, aby byl život nenapravitelně zničen.

Je bezmračná noc, měsíc je skoro v úplňku a poskytuje dostatek světla, ale mezi živými ploty stále visí papírové lucerny. James překročí práh právě včas, aby zahlédl záblesk modré sukně, jak obepíná listnatou bariéru. Nenápadně se přesvědčí, že nejsou úplně sami, a pak ji pomalým krokem následuje s prsty propletenými za zády.

Nakonec ji vystopuje na mýtině kousek od panství, kde obvykle cvičí lukostřelbu. Sedí bokem na kamenné lavici, kolena přitažená k bradě, a dívá se na hvězdy. James mlčí, nechce se mu přerušovat nepochybně těžce vydobytý oddech od jejích hostů. Večerní vánek vane od přístavu a přináší s sebou slanou pachuť moře. Nechá oči zavřené a vychutnává si to. Nyní, oproštěn od drtivého tlaku těl a drtivé směsi parfémů, cítí James jakýsi klid. Nikdy nebyl stvořen pro společenský život a ví to.

Unikne mu spokojený povzdech, otevře oči a zjistí, že ho Elizabeth pozoruje.

,,Ach bože," naříká hravě, ,,zdá se, že mě objevili. Nepřišel jste mě odtáhnout zpátky, že ne?"

James k ní ledabyle přistoupí a snaží se nezaměřit na to, jak srdceryvně půvabná je ve světle hvězd. „Ne, slečno Swannová. Vlastně jsem sám doufal, že uniknu."

,,Pak se zdá," švihne nohama dolů a udělá mu místo vedle sebe na lavičce, ,,že nás osud předurčil k tomu, abychom v této chvíli dělali jeden druhému společnost."

Osud. James si stále není jistý, zda věří v osud, nebo v nějaký z těch nesmyslů, možná je to od něj trochu hloupé, vzhledem k jeho neobvyklé situaci. Rozhodně však nevěří, že by to s tím mělo něco společného. Dojde k ní, ale nesedne si. Něco na tomto místě mu drásá zuby, jako by čekal, kdy mu někdo bodne dýku do zad. Nebo čepel do srdce.

Ve větru k nim plují struny orchestru a vzdálený smích. Elizabeth o něm mlčky uvažuje, než dojde k nějakému soukromému rozhodnutí. Vstane a udělá krok k němu, čímž vzdálenost mezi nimi podstatně zmenší. James stojí na místě, zvědavý na její hru.

,,Předtím jste mi složil kompliment, ale řekl jste, že nejste laskavý. Co jste tím myslel?"

Co tím myslel? James si přesně nevzpomíná... její blízkost v jeho mozku spouští nejrůznější poplašné signály. Svírá vlastní prsty tak pevně, že cítí v dlaních otisk svých tupých nehtů. ,,Jen to, že jsem to nemyslel jako laskavost, ale jen jako konstatování faktu."

Zdá se, že tato odpověď ji těší. Udělá další krok. Cítí, jak z ní sálá teplo.

,,Aha." Natáhne ruku a uhladí mu klopu kabátu. James se stále nehýbe, dokonce ani nedýchá, je jako paralyzovaný. ,,V tom případě," upře na něj své oči, ,,se budu klanět vaším větším znalostem v této věci, Jamesi."

Nikdy předtím jeho jméno nevyslovila, alespoň ne v tomto životě. Je to ten nejbožštější zvuk, jaký kdy slyšel, a přesto mu při té náhlé známosti tuhne krev v žilách. Je jen pár vteřin od toho, aby udělal něco, cokoliv, aby zastavil její nejpravděpodobnější úmyslné mučení, když udělá něco nemyslitelného.

Elizabeth se ho snaží políbit.

Je to neohrabaný pokus a z jejího dechu cítí alkohol, jen tak tak ji chytí za ramena, než se ho stihne dotknout. Oči se jí prudce otevřou a ten zdrcený pohled mu rozbije srdce, ne-li přímo odhodlání. Je to několik bolestně dlouhých okamžiků, než je schopen zformulovat nějaká slova, a i pak to vyzní jako prosba.

„Slečno Swannová..."

Bezmocně sleduje, jak se její zmatek mění v hrůzu a neobtěžuje se ji následovat, když se otočí na podpatku a prchá, nechává ho samotného a ubohého na nádvoří, duch jejího doteku mu brní na kůži.

Té noci, v soukromí svých komnat, se James opije do němoty a omdlí právě ve chvíli, kdy slunce vykukuje nad obzorem.

On vážně nesnáší plesy.

---

Jsem hlupák.

Elizabeth běžela kolem domu, vběhla přímo předním vchodem a utíkala po schodišti do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře a vrhla se přes postel. Teprve pak se nechá ovládnout mohutnými vzlyky. Je opovrženíhodná. Je odsouzeníhodná a ubohá a je nezměrný idiot. Jak se mohla chovat tak směšně?

Vzpomíná si na bolest, na neskonalou úzkost v Jamesových očích, když ji od sebe téměř odtrhl, zaboří obličej do polštářů a začne řvát tak, že později určitě dostane obrovskou migrénu. Ale jí je to jedno. Zaslouží si to. Je absolutní dítě! Všechno šlo tak dobře a ona všechno zničila tím, že se chovala jako obyčejná děvka!

A před Jamesem! Před Jamesem! Jediný člověk na celém světě, na jehož názoru jí opravdu záleží! Nikdy neměla Rebeccu poslouchat. Nikdy neměla pít tolik šampaňského. Vylákat ho takhle na zahradu! Naprosto neodpustitelné.

Ozve se tiché zaklepání na dveře. Estrella. ,,Jdi pryč, prosím," sténá Elizabeth naprosto neutišitelně. Posadí se a zahlédne svůj odraz v zrcadle. Oči má opuchlé a zarudlé, z nosu jí teče. Pečlivě upravené vlasy má teď rozcuchané a Elizabeth začíná vytahovat spousty špendlíků a hází je po pokoji. Vyskočí na nohy a vyhrabe se ze své pekelné konfekce šatů, přičemž zvuk trhající se látky ji ani v nejmenším netrápí. Nezaslouží si mít krásné věci.

---

Mnohem později, když úsvit právě začíná barvit oblohu na růžovo, se Elizabeth probudí a zjistí, že má hlavu položenou v otcově klíně a jeho něžná ruka jí hladí vlasy. Neví, jak dlouho tu je, ani co si o ní musí myslet, ani co se stalo se všemi jejími hosty, ale jeho přítomnost ji uklidňuje. Aniž by otevřela oči, tiše pláče, když ji utěšuje.

,,No tak, drahoušku. Neboj se. Spi. Já tě neopustím."

Ani tohle si nezaslouží, ale přesto spí.

---

Od Elizabethina debutu uplynul týden. I když si tehdy byla jistá, že to byla katastrofa, její otec, Estrella a všichni její přátelé ji ujistili, že to byl naopak docela úspěch. Její hosté se samozřejmě báli o její zdraví, když se znovu neobjevila, aby se rozloučila, ale guvernér Swann je společensky zdatný, a v její nepřítomnosti vystačil, aniž by se někdo důležitý urazil.

Vroucně mu poděkovala, ale stále mu neřekla skutečný důvod svého zmizení, místo toho tvrdila, že má ženské problémy. Ví, že Estrellu nepřesvědčila. Pomáhala služebné při úklidu jejího pokoje. Při svém záchvatu vzteku způsobila nemalou spoušť a potom se víc než trochu styděla. Estrella se snažila trvat na tom, že pomoc nepotřebuje, ale byla očividně ráda, když Elizabeth trvala na svém.

Od té noci o Jamesovi neslyšela, ani ho neviděla. A upřímně? Byla by překvapená, kdyby ho ještě někdy viděla. Vždycky si byl tak vědom slušnosti a hranicí, která mezi nimi vedla, a Elizabeth si je jistá, že je jí znechucen. Je zahanbena svými činy a slibuje si, že už se tak nikdy nebude chovat.

Teď je z ní dáma. Už žádné dětinské divadlo.

V tento den tráví posledních několik hodin zalezlá v knihovně a čte jeden ze svých oblíbených románů, zatímco si hoví v otcově křesle. Neobtěžuje se pohnout, když se ozve zaklepání na dveře, pouze obrací stránku a usrkává z nyní vlažného čaje.

O pár minut později se ve dveřích objeví Estrella. ,,Měla byste si pospíšit, slečno."

Rozčilená Elizabeth se protáhne, než s bouchnutím zavře knihu a odloží ji. Vstoupí do haly a zjistí, že dveře jsou otevřené, zatímco komorník a hrstka dalších sluhů přinášejí jednu vázu za druhou s nádherně barevnými květinami. Zmateně přistoupí ke svému otci, který si průvod prohlíží s vědoucím úsměvem, paže založené na hrudi.

,,Co to má znamenat?"

,,Zdá se, že je to dar," odpovídá bezstarostně. ,,Myslím, že támhleta má přiložený vzkaz."

Ukáže na jednu vázu na dlouhém stole pod schodištěm. Elizabeth se při jeho vyhýbavé odpovědi zašklebí, ale jde to prozkoumat. Rozpozná rukopis ještě dřív, než si vzkaz přečte, a srdce jí vyskočí do krku.

Abych Vám zpříjemnil den, tak jako Vy zpříjemňujete ten můj. - J. N.

Elizabeth ucítí, jak ji v očích lechtají malé slzy, a roztřesenými prsty otáčí lístek. Pak si prohlédne samotnou kytici a mezi růžovými a fialovými květy najde jediný žlutý květ. Narcis.

Vytrhne jej, s úsměvem květinu i se vzkazem odnese do pokoje, kde je položí na noční stolek. Díky své rozsáhlé výuce se dobře vyzná ve významu květin.

Odpuštění.

James jí odpouští.

Tentokrát jsou její slzy slzy radosti.