O B J E V

Když se Elizabeth konečně vrátila do Port Royal, byla polovina září. Během návštěvy vyrostla o několik centimetrů a téměř celý její šatník musel být vyměněn, čemuž její otec s radostí vyhověl. Celý den pročesávala všechny krejčovské a textilní obchody ve městě se slečnou Morrisovou a Estrellou v závěsu, žasla nad kvalitními textiliemi a střihy a vybírala si nejnovější styly.

Přestože její cesta do Anglie byla jedním z největších dobrodružství, jaké kdy zažila, Elizabeth je ráda, že je zpátky. Chybělo jí slunce, teplo a vůně moře. Stýskalo se jí po relativní svobodě, kterou si zachovala ve svém zdejším domově, a po dostatku času, který mohla trávit, jak se jí zlíbilo. Stýskalo se jí po otci a Willovi. James jí chyběl.

Nebylo to tak, že by si společnost své rodiny neužívala. Naopak, zjistila, že touží po pozornosti svých bratranců a trávila s nimi hodiny hovorem o všem možném, od římské historie až po moderní ekonomii. Její sestřenice byly všechny o dost starší než ona, ale některé z jejich dětí jí byly věkově podobné. Jedna z nich, světlovlasá blondýna Julie se slonovinovou pletí, považovala za vhodné vzít Elizabeth pod svá křídla. Byla téměř o rok mladší, ale měla světské porozumění, které Elizabeth přitahovalo.

Elizabeth bylo ze všeho nejvíc líto, že se s ní musí rozloučit. Dohodly se, že si budou psát, zatímco jedna druhou svíraly v uslzeném objetí, než Elizabeth nastoupila na loď, která ji měla odvézt domů. Zjistila, že se nemůže dočkat, až začne s psaním dopisu, protože byla nadšená, že má v cizině přítelkyni.

Zhruba po měsíci pobytu se Elizabeth zmocnila obzvlášť živá noční můra, kdy bojovala ve velké námořní bitvě a otočila se, když ji náhle probodla pirátská šavle. Začala se probouzet a našla své ložní prádlo a prostěradlo nasáklé krví. Její výkřik probudil téměř celou domácnost, a když služebnictvo uklízelo ten příšerný nepořádek, vzala Elizabeth stranou její guvernantka a hrstka jejích starších bratranců, kteří jí vysvětlovali, že její život už nikdy nebude stejný. Po zbytek noci skoro nespala, byla rozmrzelá kvůli tupé bolesti v břiše a drtivému pocitu ztráty, který cítila.

Tohle všechno ale v dopisech vynechala.

Dopisy... za poslední měsíce jich poslala tolik. Samozřejmě, že byla v kontaktu se svým otcem, jak by nemohla? Psala mu každý druhý den, dávala si pozor, aby vynechala negativní pocity, a místo toho se soustředila na to, kolik nových věcí prožívala. Věděla, že už se o ni strachuje, a byla rozhodnuta mu nepřidělávat další starosti.

Elizabeth si s kapitánem Norringtonem ráda vyměňovala dopisy, i když o něm jako o kapitánu Norringtonovi mluvila jen na papíře nebo na veřejnosti. V její mysli je to James a ona toužila po dni, kdy ho tak bude moci otevřeně nazývat. Kdyby si nemyslela, že ho to úplně poníží, už by to zkusila. Ale on je absolutním vzorem gentlemanské cti a ona nechtěla riskovat jeho přízeň tím, že překročí hranici, kterou mezi ně společnost postavila.

Psala mu každý týden a snažila se, aby působila učeně a dospěle. Pomohlo jí, že slečna Morrisová kontrolovala její práci. I když ji ta myšlenka zprvu rozčilovala, stačil jediný pokus napsat mu na vlastní pěst, aby si uvědomila, že si její pomoci skutečně velmi váží. I když by to nikdy nikomu nepřiznala.

Jeho odpovědi byly nepravidelné; věděla, že je to tím, že je tak často na moři, ale i ve své prostotě byly naprosto roztomilé. Strávila hodiny tím, že si je pročítala znovu a znovu, někdy i Julii, a zapamatovala si, jak se jeho rukopis naklání a zakřivuje. Vždycky začínal slovy ‚Slečně Elizabeth Swannové', a i když to bylo stále formální, byla nadšená, když viděla její křestní jméno napsané jeho rukou.

Také napsala Willovi, i když ne tak často. Dopisy pro něj propašovala přes kritický zrak slečny Morrisové na poštu jen s pomocí drahé, odvážné Julie. Odpovědi posílal zpátky tak dvakrát do měsíce a byly obvykle stručné. Měl to s panem Brownem těžké, a i když se o tom odmítl podrobně bavit, Elizabeth byla sklíčená za něj. Takže když jeho dopisy přestaly chodit, zpanikařila, bála se nejhoršího. Ale co mohla dělat, když ji od něj dělil oceán? Tehdy se jí podařilo propašovat k Jamesovu dopisu prosbu a doufala, že vycítí důležitost její žádosti. Byla si jistá, že to pochopí.

Koneckonců, až dosud jí rozuměl.

---

Po návratu se Elizabeth dovídá, že James je momentálně pryč, i když jí otec neřekl, kam odplul a co se stalo, námořní manévry jsou pro mladou dámu nevhodným tématem. Rozčiluje ji to, ale nechá to být a rozhodne se zatím navštívit Willa. Proklouzne z dosahu slečny Morrisové předstíráním migrény, odejde do svého pokoje a pak se za ním vyplíží.

Will také vyrostl, za ty měsíce, co byli od sebe, je skoro o hlavu vyšší než ona. Na bradě má řídké vousy a vlasy se mu prodloužily. Nechává si je neuspořádaně uvázané, krátké prameny se mu lepí na zpocené čelo. Uvítá ji u postranních dveří, když zaklepe jejich tajný kód, ale neuvede ji dovnitř s tím, že očekává, že se pan Brown brzy vrátí. Místo toho si rozváže zástěru a souhlasí, že se s ní na chvíli projde. Elizabeth líčí zajímavější detaily své cesty, když se vydávají stezkou, která vede do kopce. Nabízí nádherný výhled na přístav a oni se zastavují, aby se uvelebili v trávě pod listnatým stromem.

V té chvíli ji Will začne obšťastňovat tím, co dělal v její nepřítomnosti. Vypráví jí o svém seznámení s Jamesem a zastaví se, aby jí tiše vynadal, že kvůli němu plýtvala kapitánovým drahocenným časem. Pak jí vyjádří, jak ho překvapila Jamesova nabídka a následně i jeho lekce. Stejně nevěří, že by ho tak vážený muž mohl nějak využít. Nějakou dobu tímto způsobem pokračuje, vychvaluje kapitána a na oplátku se ponižuje, dokud ho Elizabeth nepřeruší, aby jí ukázal něco z toho, co se naučil.

Zanedlouho se Will musí vrátit do práce a Elizabeth se vydá k domovu a dumá nad nečekaným vývojem. Ještě nečekanější byl bílý, téměř oslepující záblesk žárlivosti, který pocítila, když se dozvěděla, že Will trávil tolik času s Jamesem, zatímco ona byla pryč. Není to tak, že by na toho muže měla nějaký nárok, ale nemůže se zbavit neodbytného pocitu, že James je nějak její.

Usoudila, že až ho příště uvidí, požádá ho, aby ji také naučil šermovat.

---

James to odmítá. Šermířství není vhodné pro mladé dámy a kromě toho si neumí představit, že by byl její otec něčemu takovému přístupný.

Elizabeth trucuje, i když čekala, že to řekne, ale brzy se vzpamatuje ze svého zklamání, když jí James váhavě nabídne alternativu.

,,Slyšel jsem, že mezi evropskou šlechtou je v módě lukostřelba."

Obcházejí zahradu, slečna Morrisová je přiměřeně daleko za nimi a Elizabeth se zastaví, aby si ho prohlédla. ,,Lukostřelba?"

James se také zdvořile zastaví, prsty propletené za zády, kabát zářivě modrý v odpoledním slunci. ,,Ano."

Elizabeth znovu vykročí a v duchu si tu myšlenku promítá. Čím víc o tom přemýšlí, tím víc ji ta vyhlídka hřeje. ,,Myslíte, že by to otec dovolil?"

Dívá se na ni s úsměvem, až se mu zalesknou zelené oči, a Elizabethin žaludek dělá poněkud bezohledný přemet.

,,Ach, myslím, že by se k tomu dal přemluvit."

---

A James se nemýlí, jak se ukázalo, i když trvá několik dní střídavého žadonění a trucování, než jí to její otec úplně povolí. Ale stokrát ne a jednou ano je stále ano a Elizabeth s neskrývaným uspokojením sleduje, jak pro ni stájník v zahradě rozestavuje terče. Dostane pár skromných dřevěných luků a toulec cvičných šípů a tráví čas tím, že střílí kamkoliv, jen kromě míst, kam se snaží strefit. O hodinu později, s bolavými svaly a špatnou náladou, to vzdá, dupe po schodech do svého pokoje a práskne za sebou dveřmi.

Druhý den se však k tomuto úkolu odhodlá znovu a u snídaně požádá otce, aby pro ni najal učitele.

---

Poté, co Elizabeth zaznamenala výrazný růst svých schopností, žádá Jamese, aby se k ní večer před večeří připojil, a on souhlasí. Od začátku výuky si v hlavě pořád dokola přehrávala scénář a představovala si, jak by mohl vidět, že špatně tahá za tětivu a rozhodl by se, že jí pomůže to napravit, a tak ji zezadu obejme, aby jí ukázal, jak na to, a jeho velké ruce by se dotýkaly jejích, zatímco by jí šeptal do ucha slova povzbuzení.

Ale on od ní samozřejmě stojí po celou dobu v patřičné vzdálenosti a nevybíravě ji chválí, když se trefí do terče, a zdvořile poučuje, když ne. V jednom případě ji vyruší komár bzučící jí v uchu a šíp jí přeletí přes živý plot a zmizí z dohledu. James se statečně snaží skrýt smích, ale Elizabeth se nenechá a přes své rozpaky požaduje, že pokud si myslí, že je to tak snadné, ať to zkusí sám.

Povytáhne obočí, ale chce jí vyhovět, vyhrne si rukávy košile k loktům, než nasadí vlastní šíp a uvolní se. Jeho muška je mnohem lepší než její, ale Elizabeth si sotva všimne, že dalších pět výstřelů zasáhne velmi blízko středu terče. Příliš ji rozptyluje, jak se mu pod kůží na předloktí napínají svaly.

Brzy večer se omluví z večeře, tvrdí, že je unavená, a stráví nesnesitelné množství času ležením na zádech a zíráním do stropu, peřinu odhodila na podlahu, protože měla pocit, jako by ji dusila. Ani s otevřeným oknem se nemůže uklidnit. Stejně tak nepřestává uvažovat o tom, jaké to asi je, dotknout se holé Jamesovy paže.

---

Elizabeth nakonec usoudí, že James Norrington je docela fešák.

Začíná si mnohem víc uvědomovat délku jeho elegantních prstů, o nichž ví, že jsou z jeho života na moři jistě drsné. Nechá svůj pohled, snad až příliš dlouhý, spočinout na majestátní linii jeho nosu, na jeho tmavém výrazném obočí nebo na lesku jeho nevyčíslitelně zelených očí. Ostře si uvědomuje jeho výšku a mohutnost ramen, obdivuje jeho rovná záda. Dovolí si ocenit zabarvení jeho hlasu a křivku jeho vzácných, nádherných úsměvů.

Ještě překvapivější než tyto objevy je však Elizabethina reakce na ně. Zcela nezávisle na své vlastní vůli shledává své tělo v jeho přítomnosti nespravedlivě vzpurným. Srdce se jí chvěje, žaludek poskakuje, dlaně se jí potí a třesou, a ona se přistihne, že má svázaný jazyk. Dřív si byla ve všem tak jistá, nikým a ničím se nenechala zastrašit. Před rokem zjistila, že je snadné smát se, povídat si a škádlit Jamese...ale teď...

Co jí udělal?

A proč ji to tak vzrušuje?

Jistě, vždycky ho obdivovala. Nikdy se k ní nechoval, jako by její mládí činilo věci, které říkala, méně důležitými, choval se, jako by pro něj nikdy nebyla jen hloupé dítě. A to ji vyburcovalo, přimělo ji usilovat o to, aby si zasloužila jeho dobré mínění. Když byl nablízku, doufala, že si všimne, jak tvrdě pracuje na tom, aby získala jeho uznání.

I když si byla vždycky jistá, že ji má přinejmenším rád, nebylo to tak, že by byl James někdy přehnaně láskyplný. Vlastně právě naopak. Kromě několika málo případů si mezi nimi vždy udržoval patřičný odstup, což ji dříve rozčilovalo, ale teď jí to připadá skoro jako úleva.

Ale nikdy jí neříká Elizabeth, jak to dělá Will, a ona teď zjišťuje, že by si to přála, touží ho slyšet, jak svými rty formuje slabiky jejího jména.

A děsí ji, jak často myslí na jeho rty.