V Y T R Ž E N Í

Elizabeth se později během dne podaří od Jacka utéct a získat si nějaký čas, kdy může být sama se svými úvahami, zatímco její oči zkoumají obzor. Její myšlenky se přirozeně stočí k Jamesovi. Po té jejich hádce v Tortuze ji to stále pálí, stále se snaží smířit s rozhořčením nad tím, jak se k ní chová, a s poněkud záhadným chtíčem, který ji k němu přitahuje jako můra k plameni.

Naštěstí si u posádky zachovala tvář. Než se James objevil, pracovala velmi tvrdě a budovala si osobnost, kterou využije k vlastnímu přežití. Jack má něco za lubem a tančí kolem pravdy, tím si je jistá. Pokud s ním má držet krok, musí hrát jeho hru.

Ale James nemá chuť na hry. Vpochodoval dovnitř a udělal z ní pořádného hlupáka.

Před tím vším, než jejich vztah nabral tento neblahý spád, došla Elizabeth k závěru, že i když manželství bude vyžadovat, aby předala kontrolu nad svým životem někomu jinému, bude to pro Jamese přijatelná oběť. Věřila mu, že ji bude opatrovat, že ji bude respektovat. Nedržel by ji na vodítku.

Ale pak našel ten zatracený dopis, který schovávala z pikantní sentimentality, a všechno to zničilo. Dozvěděla se, že jí James nevěří, ale kromě toho byl jeho hněv nepřiměřený jejímu zločinu... a nepolevil ani poté, co se omluvila a učinila kroky k nápravě. Pořád tam byl, hučel mu pod kůží jako roj sršňů. Najednou už nebyli na stejné úrovni, vlastně nikdy nebyli. Elizabeth to prostě nevěděla. A teď jí byla představena tahle jeho stránka, která je ochotná, dokonce dychtivá, jí ublížit.

Jeho rezignace na to, že je nástrojem Beckettova zla, byla pouze třešničkou na dortu. Uvědomila si, že Jamese nezná tak dobře, jak si myslela. Nemůže mu svěřit kontrolu nad svým životem, nedokáže odhadnout, jak na ni bude reagovat. Proto si ten prsten nevzala s sebou, když odcházela. Tohle není James, do kterého se zamilovala... a stále truchlí nad ztrátou.

Pak ji následoval. Byl vzteklejší, prokazatelně rozrušenější, než kdy viděla, a první slova, která na ni vychrlil, byla, že otec chce, aby se vrátila domů. Ne on, ale její otec.

Snažila se mu to vysvětlit, vysvětlit mu své důvody, ale on ji úmyslně ignoroval. A pak, když odepsal všechny věci ve svém životě, na kterých tak pracoval, jí řekl, že nic neznamenají.

To nebyla pravda. Za celou dobu, co Jamese zná, našel ve své práci takové uspokojení, takovou radost ze svých úspěchů. Má přátele. Domov. Měl Willa. Nerada slyšela, jak tyto věci zanedbává. Chtěla mu říct, ukázat mu, jaký má plnohodnotný a úspěšný život, že nemůže břímě svého štěstí svěřit jen na její bedra. To není fér.

Změkla, snažila se na něj apelovat... a on jí to vmetl do tváře. Jako by byla nedůtklivé dítě.

Je příhodné, že právě tímto směrem se její mysl vydala, když se rozhodl se k ní konečně přiblížit.

,,Zdá se, že se dobře bavíte."

Nebaví se o nic víc než on, ale to prohlášení je návnada a ona to ví. Elizabeth se opře a zaujme nenucený postoj. ,,To tedy ano. Nebo ne?"

Když nebude přímý on, nebude ani ona.

Není to reakce, kterou od ní chtěl dostat, a je viditelně nespokojený, zamračený obličej mu vyrývá ošklivé vrásky, sval mu tiká na čelisti. ,,Proč to děláte?" sykne skrz zaťaté zuby.

Navzdory tomu, jak jí ubližuje, ona ho miluje. Chce ho. Víc než cokoliv jiného. Ale Elizabeth se místo toho, aby mu tyto věci řekla, spokojí s povýšeným škádlením. Nesnáší, že se z nich stalo tohle.

,,A co dělám, pane Norringtone?" Ne komodore. Ne kapitáne. A teď... ani Jamesi.

,,Proč jste tak krutá?" dožaduje se.

Protože se zdá, že to je to, co od ní očekává, a ona se mu vždy chtěla jen zavděčit. Rty se jí zkřiví v neveselém úsměvu. ,,Myslela jsem, že to je to, co děláme."

Jeho výraz potemní, když proti němu použije jeho vlastní slova, a zlověstně vnikne do jejího prostoru, podobně jako při jejich první hádce. Ale James už ji neděsí. A jestli si myslí, že tenhle trik bude fungovat dvakrát, šeredně se mýlí.

,,Co ode mě chcete, Elizabeth?" Jeho tón je téměř zoufalý a ona cítí, jak se její odhodlání drolí. V té otázce je nepopiratelná zranitelnost a Elizabeth nikdy, nikdy neudělala nic jiného, než že odměnila tyto vzácné případy, kdy jí odevzdává svou moc.

Rozhodne se mu upřímně odpovědět a doufá, že pochopí, do jak svízelné situace ji to staví. ,,Kdysi jsem od vás chtěla hodně věcí, Jamesi. A teď?" Zvedne se, podívá se mu přímo do očí a chce, aby pochopil.

,,Celý život, od svých dvanácti let, jsem se snažila být někým, kdo by byl hoden vaší náklonnosti. Někým, kdo si zaslouží vaši lásku." Těžce polkne. Je to pravda, každé slovo, a ona je pod tíhou doznání lehkomyslná. ,,Ale jak se ukázalo, nikdy nebudu dost dobrá."

James se ušklíbne a je to, jako by ji udeřil hřbetem ruky do obličeje. Tady je, přiznává se, že se cítí neschopná, vrací mu sílu, aby jí ublížil, její křehký pocit sebeúcty visí na vlásku a on má drzost se jí vysmívat!

,,Ale? Takže byste to popřel?" Ona kontruje, připravená bránit se, kdyby se do toho pustil.

,,Samozřejmě, že to popírám!" Teď už křičí, a i když je to v poslední době častější, stále si nezvykla na to, jak ji jeho zvýšený hlas děsí a nutí ji k útěku. ,,Ze všech těch směšných -"

Nenechá ho to dokončit větu. ,,Vy mi nevěříte, Jamesi! Nikdy jste mi nevěřil!" To musí být scéna. Kéž by tak mohla sebrat energii a starat se o to. ,,A nenapadá mě jediná věc, kterou bych si to zasloužila! Nemůžu být s někým, kdo -"

,,Copak jsem vám to neřekl?" přeruší ji temně a v podstatě ji umlčí. ,,Neukazoval vám pořád dokola, jak jste jediný člověk na světě, na kterém mi záleží?! Vzdal jsem se všeho. Všeho pro vás! A udělal bych to znovu. V mžiku.“ Pro zdůraznění luskne prsty. ,,Mohl bych žít opakovaně svůj život po celou věčnost a stejně bych si pokaždé vybral vás. I kdybych věděl, že mě nikdy nebudete chtít."

Je to zvláštní způsob, jak to vyjádřit, ale Elizabeth si myslí, že chápe jeho záměr. Boj z ní teče ven. Cítí, jak se její zdi kolem ní hroutí. Už to nechce dělat, nesnáší ten pocit. Chce ho podržet, utěšit, ujistit ho, že ho miluje tak moc, že ji to prakticky trhá vedví.

Elizabeth jen chce, aby ji zase miloval. Tak jako dřív.

Ale zdá se, že James má jiné plány.

,,A co se týče důvěry k vám..." dodává, teď už tišší, ale neméně hrozivý. Ukáže na palubu, na plachty, Jack stojí za kormidlem. ,,Je to opravdu taková záhada, odkud to pramení?" Posměšně si odfrkne. ,,Ale pak... předpokládám, že byste to nepochopila."

Ví, že z prosby nevzejde nic dobrého, ale nedokáže se zastavit. ,,Proč bych nemohla?"

,,Protože to, na čem vám nejvíc záleží, není jiná osoba."

Elizabeth je na dně. Je to ta nejbezcitnější věc, jakou jí kdy řekl, a téměř ji pronesl s úsměvem. Jediným možným cílem takového prohlášení by bylo ublížit jí. A taky že ano. Jak by tomu mohl věřit? Jak to mohl říct?

Chvíli na něj zírá a vůbec si není jistá, kam odtud mohou jít. Překročil hranici a ona chce, aby to věděl. Tak klidně, jak to jen dokáže, odvětí: ,,Myslím, že mi nezáleží na muži, kterým se stáváte, Jamesi Norringtone."

,,Jaká náhoda." Zaskřípe zuby, ruce zkřížené na hrudi. ,,Mně taky ne." Pak se nakloní a sykne: ,,Ale je to muž, kterého jste ze mě udělala vy."

,,Ne." Žalostně zavrtí hlavou. ,,Tohle jsem vám neudělala já."

Zuřivost v jeho tváři se začíná proměňovat v cosi jako zmatek, ale Elizabeth už nemá dost síly, aby to vydržela. Otočí se a opustí ho, raději se schová v podpalubí ve své soukromé kajutě.

James jí v podstatě řekl, že je sobecká. V podstatě řekl: ,Nemáte na to, abyste mě milovala tak, jako já vás.'

Ale pokud tomu nasvědčuje její zlomené srdce, nemohl se mýlit víc.

---

Té noci, když je na řadě James, aby převzal hlídku, vystoupí na palubu a uslyší jasný zpěvavý hlas, který se nese z lanoví nad ním. Někde mezi vzdouvajícími se černými plachtami zpívá pod hvězdami Elizabeth a celá posádka dole pracuje v tichosti, aby ji mohli slyšet. Zní tak opuštěně, ta tragická balada se nad ním sklání jako pohřební rubáš.

I teď, navzdory svému hněvu, navzdory své bolesti... je jí naprosto uchvácen. Tak jako vždycky.

Cítí, jak mu prsten jeho matky vypaluje kůži tam, kde visí na řetízku pod košilí. Srdce mu bolestivě buší za žebry.

Jak je to nespravedlivé, že je odsouzen ji milovat.

Navždy.

---

Pak už spolu nepromluví, ale James ji dál pozoruje. Upřímně, nemůže si pomoct. Jakkoli je rozzuřený, zažehla v něm plamen, který nebezpečně blízko olizuje ohnivými jazyky zásobník s prachem jeho sotva zadržovaného libida. Čáry v jeho mozku se nějak zkřížily a jeho povaha se promítá do oslepující potřeby. Chce ji. Víc než kdy jindy. A ničí všechny pečlivě vztyčené bariéry, které proti ní postavil.

Druhý den pozdě ráno čistí palubu ručně (což je povel od kapitána Sparrowa), když kolem projde zmíněný pirát s Elizabeth v závěsu. Zastaví se před Jamesem, špičky jejích bot mu zastíní výhled a v podstatě tak zastaví jeho práci. Pomalu obrací oči vzhůru, aby se setkal s její panovačnou tváří. Nepromluví, ale její význam chápe docela dobře.

Ráda mě vidí na kolenou.

James ji chce pohltit. Chce ji držet a vyšukat jí tu pokryteckost přímo z očí. Chce ji označit, naplnit, dokud jí nezbude místo na přemýšlení o Jackovi, o truhle nebo o čemkoliv jiném na světě než o něm. Impuls ho děsí.

A co víc, uvědomuje si, že ona od něj není nikdy daleko, záměrně je neustále v jeho periferii. Krouží kolem něj a vznáší se na dohled jako dravý pták. Cítí mezi nimi magnetickou přitažlivost, která mu brní na kůži jako vzduch před úderem blesku. Je jen otázkou času, kdy bude znovu zkoušen.

A James si nemyslí, že má na to, aby dál vzdoroval.

---

Toho odpoledne je zastihne náhlá a krutá bouře, která zuří dlouho do večera. Není to to nejhorší, čím James prošel, ale kapitán Sparrow je přesto opatrný a nařizuje jim, aby upravili plachty. James přesně ví, co a jak má dělat, a přebírá značnou část práce, má více zkušeností než většina zbytku posádky. I když si to nechce přiznat, Perla je skvělá loď. Ztrácí se v její péči tak dlouho, jak je schopen.

Fitz ztuhl při bouři a James ho posílá dolů, když je chlapec téměř spláchnut přes palubu. Ať je otravný nebo ne, mrtvý jim k ničemu není. A zatímco James sleduje, jak Fitz klopýtá vzad, zahlédne Elizabeth.

Její rysy ozáří blesk a on při pohledu na ni oněmí. Opřela se zeširoka o hlavní stěžeň a zapřela se nohou o střed lodi. Vlasy kolem ní vlají jako živá bytost, zuby vyceněné v divokém šklebu.

Je to bohyně, uvědomí si s úlekem, bouře sama pro sebe. Není sluncem, jak si kdysi mylně myslel, i když možná odráží jeho světlo. Ne, ona je moře: bezbřehá, pomstychtivá a překypující životem.

A on se v ní ztrácí. Tak jako vždycky.

Elizabeth k němu otočí obličej, oči vytřeštěné, a James je otřesen až do morku kostí. Jak ho vůbec mohlo napadnout pokusit se ji zkrotit? Ovládnout ji? Kdy ji ve své aroganci proměnil v relikvii, kterou by mohl uložit do nějaké skříně, zatímco by si šel hrát na válku? Je nádherná. Je zrádná. Je věčná. A jeho jadrný hněv v porovnání s tím nic neznamená. Je mravenec proklínající hurikán. Je dítě, které se krčí ve tmě.

Je muž. Muž milující ženu. Milující Elizabeth. A jaký je to úžasný osud. Nakonec by to byla laskavější smrt, vrhnout se přes bok do vířících vln, než snášet všechno, co pro něj má připraveno. Ale teď, když ji vidí, opravdu ji vidí kvůli té neuvěřitelné pohromě, kterou je...

James ví, že ji měl uctívat mnohem dřív.

---

Elizabeth má drsné a mozolovité ruce a beznadějně rozcuchané vlasy. Pod nehty má špínu a na šatech skvrny od potu a je tak úžasně, úžasně živá.

Bouře jí vdechla nový život, šílené vytržení, které ji zbavuje kůže jako hada, vynořuje se nová a vyčištěná, září jako sluneční erupce. Nakloní obličej k obloze, zuby vyceněné v divokém šklebu. Tohle je svoboda, rozhodla se. Tohle je moc. Smrtelné hádky neznamenají nic tváří v tvář tak nespoutané, nezaujaté moci. A ona je z toho opilá.

Oblohu rozčísl zubatý blesk a ona za ním zahlédne Jamese, který ji napjatě pozoruje, stejně jako poslední dva dny. Jeho výraz už není hlídaný, je to dokonalá směs otevřeného uznání a syrového hladu. V mžiku odežene všechnu její přetrvávající zuřivost a zanechá za sebou jen nezměrnou potřebu.

V této chvíli Elizabeth ví, že ho zlomí. Dokáže mu jednou provždy, že není o nic lepší než ona. To očekávání je překvapivě vzrušující.

---

Podle plánu na něj doslova narazí cestou do podpalubí. Kape z něj, je promočený až na kůži, ale ona taky. Elizabeth nechá prsty klouzat nahoru a začne bloudit po zakázaných liniích jeho těla, konečně je dokáže ocenit, protože se dnes vzdal vesty. Sotva dýchá, když mapuje římsu jeho klíční kosti, jeho dmoucí se hrudník, svaly jeho břicha.

Obvykle ji zastavil, vzal její ruce do svých a předstíral, že odchází. Tentokrát to ale neudělá a jí se z toho všeho točí hlava. Pak James skloní hlavu a zmocní se jejích rtů v palčivém polibku, který je plný potlačovaného vzteku a nepřekonatelné touhy. Ona to ví, protože to taky cítí.

Není jemný a je to nádherné. Kousne ji do spodního rtu, škubne jí knoflíky vesty, sevře paže, pas, krk tak silně, že zanechá stopy. Elizabeth mu to vrací, jak jen může, když jí zaboří obličej do ramene, štípe ho do ušního lalůčku a nehty přejíždí po odhalené kůži, na kterou dosáhne. Zoufale se odtáhne jen natolik, aby mu rozepnula košili, aby měla ještě větší plochu na pokrytí. Jeho tělo je pod jejíma rukama rozpálené jako puchýř a ona si vychutnává, jak se mu pod její péčí cukají a napínají svaly. Nikdy se necítila tak dobře.

Elizabeth nasává jeho tep, až zavrčí, což je prvotní zvuk, který jí klouže po páteři a zalézá mezi stehny, pak vezme hrst jejích vlasů a trhne jí hlavou dozadu, jen aby ještě jednou ochutnal její ústa. Její dech se zadrhne, vydere se z ní sténání, když jeho jazyk začne zkoumat její. Je toho příliš mnoho a málo a ona se topí v jeho sladkosti, jak se proti němu rozpouští.

Takhle to ještě nebylo. I když ho v minulosti vyprovokovala k napůl veřejným projevům náklonnosti, James se stále ovládal. Ale tohle? Teď? Otáčí ji, dokud ji nenatlačí na zeď pod schody. Lapá po dechu, když jí horkými polibky s otevřenými ústy klouže po svahu krku, a tiskne její kůži mezi zuby. Její paže se ovinou kolem jeho širokých ramen, ruku mu zaplete do vlasů. Jeho dvoudenní strniště ji škrábe na kůži a na dutině hrdla.

Elizabeth mu omotá dlouhou nohu kolem boku, zoufale ho hledá, drží se ho jako záchranného lana v bouři. Cítí, jak jí jeho tvrdý úd drtí bok, a její vnitřní stěny se v reakci vlní. Bože, ona ho chce. Potřebuje ho. Teď, včera, před lety.

Na schodech nad nimi se ozve klapot podpatků a James se nehýbe. Dva další členové posádky se baví a smějí se, když procházejí kolem. Elizabeth se opře o výraznou bouli v Jamesových kalhotách, dychtivá pokračovat, ale jeho ruce letí dolů, aby ji nemilosrdně pevně sevřely. Jeho zelené oči se zavrtávají do jejích s vroucností, jíž byla svědkem jen v době, kdy spolu bojovali, a jeho obočí se svraštilo v přísném zamračení.

Jakmile se vetřelci ztratí z dohledu, James ji pustí, jako by se spálil. Pak se okamžitě otočí na podpatku a odchází pryč, spěšně mizí po dalším schodišti. Elizabeth za ním hledí, lapá po dechu, chvěje se vzrušením. Jak mohl jen tak odejít? Je tak frustrovaná, že by mohla křičet, tak sama, že by mohla plakat.

Později, ve své soukromé kajutě, dělá trochu obojí.