Cítila se strašně potlučená, dezorientovaná, v ústech odporná ocelová pachuť a hlavně z ní vyprchala všechna síla. Ztratila příliš krve a následná potyčka ukončená ránou do spánku ji vyřadila jak nic. Mohla být ráda za antibiotika, která ji Tyler tak ochotně dal, a když tak nad tím teď přemýšlela, litovala, že ho vystrašila. Bez váhání ho popadla a byla připravena z něj udělat mrtvolu. Na chvíli v ní zavládl nechutný pocit, jenž ji dodával pocit moci nad mnohem slabším a bezbrannějším jedincem. 

Hlasitě vydechla. Nezkoušela se zvednout, natož se nějak pohnout. Svaly měla jako z olova, v hlavě tepala bolest a horkost. Její tělo políval pot a vypadalo to na mírnou horečku. Automaticky si dlaní překryla břicho. Dostala motivaci se zkusit vzpamatovat a aspoň přibližně zjistit, kde to byla, protože buď možná oslepla, nebo už nastala noc. Neviděla nic. Zvuky nezachytila téměř žádné, až na... hučení motoru auta, který právě ztichl. Pak šum, nějaký ruch a hlasy několika desítek lidí. 

A pak dosti specifické hvízdání, které šlo nejdříve z vysokého tónu, na nízký, a který ji přiváděl zneklidněné mrazení v zádech.

Naplno otevřela slepená víčka. Zaslechla kroky a to ji přinutilo natočit hlavu za zvukem. Podívala se za zdrojem přesně v ten moment, kdy do ní napralo ostré bílé světlo a cizí ruce ji chytily, aby její ztěžklé tělo vytáhly ven. Trhla sebou do strany, avšak byla příliš slabá na to jim uniknout. Jejich stisk byl tak bolavý a cítila, že po nich jistě zůstanou modřiny.

Než se nadála, ocitla se zpět na tvrdé zemi. Lapala po dechu jak se nemohla nadechnout, dlouze mrkala, aby z očí dostala prach a pak ji nejspíš sebraly ty samé ruce a přinutili ji vytáhnout se do sedu. Přes tvář jí projela bolest a musela se okamžitě zapřít dlaněmi o zem, aby se nezhroutila obličejem napřed. 

Marně mrkala, sotva vnímala, co se kolem dělo. Netušila, kdo ji tak násilně sebral a odtáhl skoro po zemi, až sem. Najednou uviděla, jak nějaká větší dlaň překryla tu její. Zmateně otočila hlavu na stranu a po své pravici spatřila klečícího Abrahama. Tvářil se jako zvíře v pasti a přitom se mu v očích blýskalo odhodlání. 

Vydechla, zhluboka nabírala vzduch do plic a pak si všimla zbytku vlastní skupiny. Michonne. Rosita. Glenn. Daryl. Po její levici bledá a vystrašená Maggie. Rick. Sasha. Carl. Aaron. Na smrt vyděšený Eugene. Pozornost zaměřila na Daryla a ten při pohledu na ní, že se dostala do téhle šlamastyky, nešťastně sklopil pohled a zatnul ruku v pěst.

"Maggie?" hlesla ochraptělým hlasem ke své kamarádce, která vypadala na zhroucení, jenže ta ji vnímala jen sotva a Glenn se za ní toužil rozběhnout. Nemohl. Za zátylkem měl ozbrojené muže, připraveni kdykoliv vystřelit.

Nechápala to. Co se to kruci dělo? Proč tu všichni byli vystavěni jako na porážce? Proč... Proč se všichni tvářili tak vyděšeně? Dech měla nepravidelný a na hrudi hrozný tlak. Srdce jí bušilo tak silně, že ho museli slyšet i ozbrojenci za ní. 

Proč tu jsme? Co tu dělají oni? Co se to krucinál děje? uvnitř začala panikařit. Začala se příliš rozhlížet do všech stran a záhy přišla táhlá bolest do zad, jež ji přinutila ohnout hřbet a zůstat zrakem zabodnutým v zemi. 

Co... se to... děje?

Je Daryl v pořádku?

Co je s Maggie?

Kdo jsou ti lidé?

To a ještě mnoho dalších otázek zaniklo, když zaslechla dosti výrazný, mužský hlas a dost rázné, za to pomalé kroky směrem k nim. Všichni zůstali nehnutě klečet tak, jak jim jejich věznitelé před jejím příjezdem poručili. Nikdo se neodvážil ani pohnout, možná ani dýchat. Napětí se zvyšovalo a bylo ještě hustější, když přišel ten muž.

Vysoký muž v černé kožené bundě, se samolibým úsměvem v udržované tváři a baseballovou pálkou omotanou ostnatým drátem. Nahlížel na klečící přeživší jako na svou kořist a chodil od jednoho k druhému, aby si je prohlédl.

"Tak kterej z váš píčusů je tady vůdce?" zeptal se.

"Tady ten."

Lovkyně mírně zvedla zrak, přes víčka ji stekla kapka potu a srdce ji nepřestávalo silně tlouci o hrudní koš. Odvážila se pozvednout zrak výš a kdyby to šlo, zbledla by o další odstín. 

Tohle je... Negan? 

Tyčil se nad Rickem jako jeho svrchovaný pán, culil se od ucha k uchu a něco mu říkal. Walla pořádně nerozuměla co. Dokázala se jen dívat na ten povrchní, nechutný úsměv a vražedné záblesky v očích. Nitrem se jí prohnal strach. Zakousl se hluboko a zůstal tam vězet. Ještě nikdy neměla takový strach z pohledu na cizího muže, jenž je měl všechny pěkně v hrsti.

"A necením si toho, že zabíjíš moje muže. A taky toho, když pošlu svoje lidi, aby zabili tvoje lidi za zabití mých lidí, že zabíjíš další moje lidi. To není pěkný. Nemáš ponětí, jak moc tohle svinstvo není pěkný. Ale já myslím, že to brzy pochopíš. Jo. Za pár minut budeš litovat, že ses proti mně kdy postavil... Jo, budeš litovat," uchechtl se ke konci věty, tak přemýšlivě naklonil hlavu na stranu, díval se na něj, jak Rick zareaguje, jenže ten se snažil seč mohl, aby udržel kamennou tvář. 

Tohle není dobrý. Tohle není kurva dobrý, prolétlo jí hlavou. Zapírala se jednou dlaní o zem, jejich jednostrannou konverzaci poslouchala tak napůl a místo toho se rozhlížela, co by si mohli v této situaci počít. Ale šlo něco udělat? Byli v pasti. Zachránci měli navrch. Ten Negan měl navrch. Celou tu dobu... O nich věděl. 

Cukla sebou, když Negan lehce rozmáchl svou pálkou a zamířil s ní na Rickův krk: "Dej mi tvoje věci, nebo tě zabiju... Dneska jsme měli pracovní den. Hodně jsme toho odpracovali, takže už bys snad mohl vědět, kdo jsem a čeho jsem schopnej."

Zase se rozešel. Pochodoval lehkým krokem, usmíval se a nahlížel do vyděšených tváří. Zastavil u Daryla, prohlédl si ho a ve tváři se mu uhnízdil zlý úsměv. Svou chůzi však obrátil zpět za Rickem a pokračoval v monologu.

 "Teď pracuješ pro mě. Máš věci, které mi dáš. To je tvoje práce. Uvědomuju si, že je to obrovská pilulka ke spolknutí, ale řeknu ti, že ji určitě spolkneš."

Pomalu pochodoval zpět k Rickovi, dramaticky nasál vzduch do plic a pak ho vydechl. Lukostřelkyně ho nemohla poslouchat. Zavřela oči, dlaně opřené o stehna a hlavu nakloněnou na straně. Snažila se tu situaci vytěsnit. Snažila se uklidnit, aby nezačala hysterčit nebo po něm rovnou neskočila. Ale věděla, že to by byla špatné. Už od začátku si ten chlap nebral servítky. To on tady určoval pravidla. To on to tady vedl. On to pro ně zařídil. Jeho vlastní lidi na něj koukali téměř s posvátnou úctou, ušklíbali se nad tím, jak měli nad jinými přeživšími navrch a Walle z toho bylo zle. 

"Nemyslíte si snad, že se přes tohle dostanete bez trestu, že ne? Nechci tvoje lidi zabít. Jen chci ukázat, jak se věci mají," promlouval k Rickovi. "Chci, abys pro mě pracoval, ale to nebudeš moct dělat, když budeš mrtvej, že? Tak to prostě nejde."

Pracovat? Pro něj? Radši bych umřela. Je mi jedno, kolik jeho lidí jsme zabili. Zasloužili si to. 

Walla se zhluboka nadechla. Ne. Tahle noc se neobejde bez trestu. Bála se, co si na ně ten psychopat připravil. Zatraceně, jak by si přála dostat do ruky zbraň...

"Takže teď..." zaslechla krátce jeho dramatický tón a vyvalila oči při následujícím: "z jednoho vás vybiju duši."

Maggie vedle ní vyděšeně štkala. Netroufla si to udělat nahlas. Polykala vzlyky, slzy ji stékaly z očí po zpocené tváři a Walla slyšela, jak se dal Negan do pohybu. Kamínky pod jeho podrážkami křoupaly. Snažila se s ním nenavázat oční kontakt, když kroky zastavily naproti ní. Nedívala se. Nezvedla pohled a tak slyšela jen uchechtnutí a pak viděla, jak koncem pálky zatloukal o zem a celou dobu měl nějaký připitomělý řeči, co se jí zařezávaly do kůže. Vydechla, celá se třásla, protože jí byla hrozná byla a měla šílený strach. Ještě nikdy se tak necítila a její srdce poskočilo, když uviděla pálku v blízkosti Maggie a slyšela, jak se Negan rozhodoval, zda měl ukončit její trápení.

V okamžité reakci se Glenn rozkřičel a vrhnul se své ženě naproti, jenže byl okamžitě sražen, ale Walla Maggie chytla, jelikož i ona se k němu chtěla rozběhnout a stáhla ji k sobě, načež se u ní vyděšená a uplakaná kamarádka schoulila, bezmocně hledíc na manžela sraženého k zemi.

"Ne! Přestaňte prosím! Nechte ho!" křičela bezmocně Maggie a divoce zatínala pěsti do Wallininy kožené bundy.

Negan si vytočeně promnul tvář a mávl rukou. "Ne. Ne. Dejte ho zpátky do řady."

"Maggie?" oslovila ji potichu lukostřelkyně klidným tónem, jenž si udržela s posledními zbytky rozumu. "Prosím prosím, uklidni se. Bude to dobrý, ano? Bude..."

Glennovi vzlyky a marné mlácení pěstí do země Negana akorát rozesmálo. Lovkyně pustila svoji kamarádku a propíchla ho dost zlým pohledem. Tihle dva pro ni znamenali všechno a vidět je v takovém stavu ji rvalo srdce, a zároveň podněcovalo zlost. 

Negan si jejího pohledu všiml. Dosmál se, podíval se přímo na ni a nasadil nový, sadistický úsměv.

"Nedívej se na mě tak zlato. To u ženských fakt nemám rád," pronesl melodickým hlasem a nato pokračoval: "Dobře, poslouchejte... Nikdo z vás to už znovu nedělejte. Utnu to a bez výjimky. Emocemi to tu přímo řve a já to chápu."

Walla vydechla, podívala se na Maggie a ta ji chytla za ruku. Stisk jí opětovala. Jak málo stačilo k tomu, aby tady přišli její přátelé, její rodina, o život. Byla připravená se postavit před Maggie a nasadit za ní život. Jí čekala budoucnost. Ona pořád měla mít rodinu. Šťastnou rodinu. Nechtěla, aby jí to nějaký maniak pokazil.

"Blbý, že jo? Když ti najednou dojde, že víš hovno," zadíval se na Ricka a čekal u něj pohled plný strachu a provinění, ale setkal se s něčím jiným: vzdorem a nenávistí.

Odvrátila zrak. Pevně držela Maggie za ruku, zatímco se očima ujišťovala, že byl Glenn v pořádku. Ten s ní svázal oční kontakt plný slz a ona odhodlaně kývla hlavou. Netušila, jestli pochopil, že byla ochotná na ni dát pozor, ale přivodila mu aspoň trochu klidu. Pak se zadívala na Daryla. 

Stopař se celou dobu se díval jen na ni. V duchu ji prosil, aby se držela zpátky a nic nepodnikala. Nikdy se ničeho nebála. Neměla strach odejít sama za hradby, neměla strach postavit se vlastnímu psychopatickému otci, jenomže dnes v noci, na ní ten strach viděl jasně. A cítil se tak zatraceně k ničemu, že nemohl být u své ženy, že ji nemohl ochránit před tímhle nebezpečím. Modlil se k tomu, aby byla v pořádku a vyvázla... Musela. Ona musela přežít...

"Prostě se nemůžu rozhodnou, kdo to bude! Haha! Ale mám nápad!" vykřikl rozjařeně Negan, vrátil se k Rickovi a namířil na něj pálkou, načež začal odpočítávat: "Enyky..."

Walla cítila, jak ji hrudník sevřela úzkost. Začala se v ní zvedat panika a jednou dlaní se chytila za krk. Ztrácela barvu, i dech se jí zasekl v plicích. Tohle bylo mnohem horší, než si myslela. Tohle byl horor, psychické mučení. Nikdo nevěděl, kdo měl přijít na řadu.

"Enyky,"

"benyky,"

"kliky,"

"bé,"

"ábr,"

"fábr,"

"dominé,"

"elce,"

"pelce,"

"do pekelce,"

"ten.."

"musí.."

"jít.."

"z.."

"kola,"

Slyšela, jak se odmlčel, kamínky přestaly praskat a on dramaticky vydechl: "ven!"

Walla zvedla oči a setkala se s tím nejhorším, co se mohlo stát. Vyšlo to na ni. Zírala na konec baseballové pálky a její majitel se vesele šklebil od ucha k uchu. Zaslechla, jak někdo něco řekl. Nevěděla kdo. Možná Daryl. Ona už neslyšela nic. Zlatýma očima hypnotizovala smrtelnou zbraň, svoji smrtelnou zbraň, bystrým zrakem a zmohla se jen zalapání po dechu.

"Ah, kurva, to je ale smůla holka. No, ale nedá se svítit..."

Tohle... je konec. Skončila jsem.

°•°•°

Tady to utnu a na pokračování příště. Osobně si myslím, že je tato ffka už dost dlouhá, ale baví mě ji psát, takže si osud Wally ještě pořádně promyslím.

Jak se vám líbilo? Můžu upřímně říct, že jsem si zrovna tuhle část moct neužívala a možná proto mi trvala tak dlouho. Právě tady jsem dostala další zásek a dál to nešlo. Až doteď...

Napište mi, co si myslíte, jestli tento příběh bude pokračovat dál, či nikoliv. :3 Těším se na vaše odezvy!

Přeji pěkný start do nového roku! <3