Minulost - Tyler (z pohledu třetí osoby)

Cesta přes Národní les za hranicemi státu Georgie, se jim o pár dní prodloužila. Byl dobrý nápad držet se mimo hlavní cesty, avšak velmi často pochytili špatný směr a museli se zdlouhavě vracet. Tylera to nebavilo. Nejenže se musel bát o svůj život, taky nebyl zvyklý na ležení na zemi a v zimě. Chtělo to auto, avšak jeho otec nesouhlasil. Pojízdný vůz by k nim přivedl nežádoucí pozornost, takže mladík musel zatnout zuby a vytrvat, dokud nedosáhli hranic dalšího z menších maloměst.

Homervill, přečetl ceduli, částečně ožehnutou ohněm z nedaleko hořícího auta, které muselo mít těžkou nehodu. Odtud měli v plánu jít dál na sever po silnici, která by je dovedla do Pearsonu. Další nepříjemně dlouhá cesta, což Tylera zrovna dvakrát nepotěšilo. Na jeho žádost se na pár dní usídlili v opuštěném domě na kraji města poblíž silnice, aby měli dobrý přehled o lidech. Nikoho živého zatím nepotkali.

Tyler už skoro spal. Bylo skvělé si zase lehnout do postele, ač nepatřila jemu. Světlo za jeho zády ho přinutilo se otočit za otcem, jenž nepřežitě dělal na svém výzkumu. Pořád něco psal do svého deníku, soustředěně si četl své zápisy, držíce baterku v zubech. Počítač měl po pádu zničený a tak všechno, co si pamatoval zapisoval právě sem.

"Myslím, že se to přenáší kousnutím," řekl doktor Moutin, když opouštěli dům, v němž se pár dnů ukrývali, "v letadle, stačilo málo, aby se proměnili. Imunita do hodiny padla, horečku nic nezastavilo. A právě to byl problém."

"Horečku?"

"Ať už je to virus nebo bakterie, jde to po mozku," poklepal si na hlavě, "takový agresivní kmen jsem v životě neviděl, ale asi znám jeho slabinu."

Tyler se na něj nevěřícně podíval a otcův výraz mluvil za vše. Věděl, jak to zastavit? Mohl by svým nápadem zachránit svět?

"Musíme do CDC co nejdřív. Musím si svoji teorii ověřit."

°•°•°

Najít auto s plnou nádrží bylo poměrně těžší, než se domnívali a pořád tady byla ta otravná myšlenka krádeže. Kvůli zataraseným cestám bylu nuceni pro dlouhé okliky, jež jim vzali velkou část vzácného času. Taková nejdelší oklika měla skoro týden a čím více dní uplynulo od kolapsu vlády a celkově lidské společnosti, tím horší byla lidská nátura. Začínala tady platit Darwinova úvaha o přežití nejschopnějších a nejsilnějších jedinců. Často se museli otec a syn vyhýbat místům, anebo obětovat jediné pojízdné auto, aby nepropadli hrdlem. Vyhýbat se všem lidem, bez ohledu na pohlaví nebo věk, bylo přece jen lepší. Cestou naráželi na vypálené domy, města duchů, anebo nebezpečně vyhlížející, nově zbudované vojenské základny.

Štěstí však na malou chvíli hrálo na jejich notu, neboť poblíž Hamiltonu narazili na terénní auto. Nádrž měla jen tak tak vystačit do CDC, pokud o vůz opět nepřijdou. Znovu vyjeli a tentokrát se cesta zdála daleko přívětivější. Moutin si v duchu přehrával svoje poznámky a nenápadně dohlížel na syna, jak na tom byl. Tyler se možná tvářil neoblomně a silně, jenomže poprat se s touto situací na něj muselo být moc.

Druhý den konečně dorazili na místo. Kolem stály narychlo sestavené zábrany proti nakaženým, všude kolem ležela mrtvá těla a jen co vystoupili, udeřil na ně silný puch tlejícího masa a spáleniště.

"Ne," vydechl přední virolog a chytil se za hlavu.

Místo budovy CDC, kde měli najít odpovědi a zachránit lidstvo, zůstaly jen trosky. Okolní ohořelá a zničená země naznačovala, že výbuch byl proveden zevnitř.

"Vybuchlo to," zamumlal zničeně Tyler a udělalo se mu mdlo.

Jeli sem tak dlouho, takovou dálku, riskovali, aby se sem dostali. A nyní jim nezbývalo, než se otočit a vrátit zpátky.

Tylerův otec frustrovaně několikrát udeřil pěstí do kapoty. Nadával a křičel u toho. Trosky totiž ještě doutnaly, což znamenalo, že k výbuchu došlo teprve nedávno. Mladík se posadil zpět do auta a složil tvář do dlaní. Skončili.

°•°•°

"Můžeme jet do Texasu. Poblíž San Angelo má děda farmu. Zkusíme to tam přečkat," promluvil potichu Tyler, jelikož potřeboval utnout to tíživé ticho, jež mezi nimi celý den viselo.

Otcova nálada se ocitla na bodu mrazu. Mladík chápal, že ho to zasáhlo. Dost určitě přišel o dobrého přítele a nyní neměl žádný cíl. Nic, k čemu by se upnul. Noc přečkali na kraji města v autě a kolem nich se ozývaly dost nebezpečné zvuky. Podobné těm, které slyšeli v letadle. Nelidské chrčení mrtvých a skřípot zubů.

"Dobře," promluvil konečně a Tyler úlevou vydechl.

Do Texasu to bylo daleko a cestou mohli narazit na další střediska.

"Promiň mi. Táhl jsem tě tak daleko a vystavil tolika nebezpečím. A zbytečně," povzdechl si a zakryl dlaní tvář. "Bylo to hloupé. Měli jsme najít zabezpečenou oblast dokud byl čas."

"Nemohls to vědět. Jenner to vzdal moc rychle, tati."

"Měli jsme zůstat ve Walesu. Měli tam pro nás místo."

"Tys věděl, co se děje už ve Walesu?"

"Měl jsem podezření. Edwin a jeho žena mi poslali pár dokumentů. Měl jsem to za nový SARS, jenže pak ta holka v letadle... ona... ožila..." odmlčel se a promnul si oči. "Na tom už ale stejně nezáleží. Texas, odlehlá farma, tam se musíme dostat. Snad tvůj dědeček ještě žije."

"Určitě žije. Věřím v to. Vždyť žijeme i my," dodal a opřel si o otcovo rameno hlavu.

Jsme živí. Jsme naživu. Jen na tom záleží, pomyslel si Tyler, když usínal a otcova náruč bylo to jediné, co ho před tím zlým, zkaženým světem chránilo.

°•°•°

O pár měsíců později

Tyler v panice nabíral vzduch plic a zase ho vydechoval. Po pravé ruce měl k dispozici svoji jedinou zbraň - dlouhý kuchyňský nůž na maso - a bezmocně sledoval tělo svého táty, jak se marně pokoušelo bojovat s horečkou. Pral se se vzlyky a slzami co to šlo, leč po pár minutách propukl v neutišitelný, za to tichý pláč.

Stalo se to včera. Ve zcela nešťastnou dobu mladík zamrzl na místě, neboť byl svědkem příšerného zabití lidí, které s otcem potkal těsně před zimou a celé ty dlouhé zimní měsíce spolu žili bok po boku. Do včerejška... Při výpadu nemrtvých ztuhl, nedokázal bojovat a jeho otec ho stihl tak tak zachránit před hladovými ústy žrouta, jenomže sám padl za oběť. Žrout jeho otce pokousal vzadu na zádech a na bedrech, téměř se dopracoval k ledvině. V každém případě byla smrt jistá. Moutin to věděl v okamžiku, kdy za sebou pocítil studený dotek něčeho, co dříve bývalo člověk a hned na to palčivou bolest, jež pohltila každou část těla. Společně překonali krutou zimu, spojili síly s jinými přeživšími, získali naději, že se na jaře vydají do Texasu, avšak osud tomu dal, že měl významný virolog zemřít daleko od hranic mezi Georgií a Alabamou.

"To... tohle si vezmi," dbal na syna a s posledními zbývajícími silami zvedl svůj pracovní deník, jenž mu vložil do rukou a přitom ještě naposledy sevřel jeho zápěstí, "a-a... dej... to někomu, kdo... kdo to použije... a najde... lék."

Už mu nezbývalo moc času. Cítil, jak ho horká výheň pohltila od hlavy k patě, svaly bodaly příšernou bolestí a každý pohyb i nadechnutí znamenalo nesnesitelná muka. Slábl. Umíral v silných horečkách a jeho syn mohl jen nečinně přihlížet. Pokusil se na něj trochu usmát, aby jeho bílý obličej slitý potem a stažený bolestí nebylo to poslední, na co by se musel dívat.

Tyler stiskl otcovu ruku a držel se jí. Sešit nechal spadnout na zem a tíha vlny mu plnila neklidný žaludek těžkými kameny. Celé hodiny sledoval, jak poslední žijící člen jeho rodiny pomalu a v bolestech umíral. Uslzenýma očima pátral po jeho zarostlé mrtvolně bledé tváři a nedokázal uvěřit, že to byl konec, že tátu ztratí a zůstane na milost a nemilost tomuto světu sám.

Celé je to moje vina.

"Tati?" hlesl Tyler plačtivým tónem, protože zničehonic zavřel oči a jeho studený stisk povadl. "Tati!" zakřičel na něho.

Jenže bylo pozdě. Žádné odpovědi se už nedočká. Horečka jeho otce přemohla a vyrvala ho ze života. A on nedokázal vyplnit jeho poslední přání a tím bylo, aby mu probodl mozek dřív, než povstane podruhé. Mladík se zhroutil. Rozvzlykal se a obličej schoval do otcovy bundy. Prsty pravé ruky mu přitom pomalu zajely k rukojeti nože, protože ho něco uvnitř nabádalo, že jej bude za chvíli potřebovat.

°•°•°

Tyler se cítil jako mrtvý. Něco hluboko v něm zemřelo spolu s tátou a zahrabal to do země spolu s jeho mrtvým tělem. Sebrat ztracenou kuráž a probodnout otcovu hlavu, ho stálo mnoho sil a z těch posledních zbytků vůle, co mu zbývala, dokázal holýma rukama vyhrabat hrob pod stromem. Na jeho kmen vyřezal otcovo jméno, datum narození i úmrtí. Dokonce po kolapsu si v paměti uchovával data a věděl kolikátého dnes bylo. V číslech se vyznal, měl na to talent a ve škole byl nadějným studentem. Ty dny by rád vrátil zpátky...

Zůstal sedět opřený o strom, poblíž otcova hrobu a tupě zíral dopředu na relativně prázdný les. Deník se mu válel u nohou, avšak on byl pevně rozhodnut se už nikdy nehnout z místa. A tento vnitřní slib splňoval i ve chvíli, kdy se k němu ploužil muž s ožranou tváři, chybějící paží a částečně vybranými vnitřnostmi. Nehnul brvou, nelekl se ho, dál zíral někam za něj a utápěl se v hluboké depresi. Ignoroval pud sebezáchovy, jenž mu radil utéct.

Trochu sebou ucukl v okamžiku, kdy se ozval hlasitý výstřel a mrtvákova hlava se rozletěla na tisíc kousků. Trochu té krve a části mozku dopadlo i na něj a Tyler prudce zamrkal na odehnání hnijící krve z víček. Opřel hlavu zezadu o kmen, zatímco se jeho údajný zachránce přibližoval jeho směrem, se zbraní namířenou na jeho hlavu. Dříve by se toho možná lekl, ale dnes bylo dnes.

"Ale ale, copak to tu máme," ozval se cizí mužský hlas a stanul sotva tři metry před nicneříkajícím mladíkem. "Seš tu sám?"

Neodpověděl, neměl se k odpovědi. Mlčel a odvrátil oči na den starý hrob. Pak k sobě přitáhl kolena a objal je špinavýma rukama. Muž naklonil hlavu na stranu a velmi obezřetně si nejdřív prohlédl jeho a pak hrob. Následující výdech znamenal, že evidentně pochopil jeho nynější rozpoložení.

"Hej šéfe! Máme tady živýho!"

Živý? Jsem vůbec naživu? pomyslel si zarmouceně a oteklé oči se opět zaplnily lesklými slzami. Nevnímal přibližující se hlas, jenž muži odpovídal a místo toho nehnutě zíral na hrob.

"Wow! Ty vole viděls to? Takovej mazec. To musela bejt skvělá párty! Ze všech zbyla sekaná! Ohh, je tu ještě jeden. Heh, hups. Neznělo to špatně?"

Tyler nechal ven vypustit nové slzy. Zatnul zuby kvůli případným vzlykům, jelikož doufal, že oba muži brzy odejdou a ponechají ho osudu. Klidně by tu zůstal a počkal na mrtváka, jenž by ukončil jeho mladý život, jenomže...

"Hej kluku, budeš tu pořád sedět jak vysraný hovno, nebo se sebou něco uděláš a budeš v tomhle zaplivaným, hnusným světě pokračovat? Protože jestli ne, zkrátím ti utrpení..." odmlčel se a Tyler před zamlženým pohledem spatřil zkrvavělou baseballovou pálku omotanou ostnatým drátem.

Konečně přestal zírat na hrob, zvedl bradu a s přimhouřenými víčky pohlédl na vysokého muže, jenž se na něj zaculil od ucha k uchu a zamával před ním tou děsivě vypadající zbraní. Netušil, co ho přimělo se začít bát a raději odpovídat. Jestli úsměv toho muže v černé kožené bundě, baseballová pálka, anebo kus kůže se šedými vlasy na jejím konci.

"Vida! Asi to nebude úplnej mentál!" zaradoval se muž v kožené bundě a hrdě poplácal právě vstávajícího Tylera po rameni. "Jak se jmenuješ, synku?"

Mladík k sobě přitáhl deník a s doznívajícím smutkem nahlas řekl: "Tyler. Tyler Walter Moutin."

"Oh, jasně, takže v týhle hromadě je..." ukázal pálkou k hrobu, "hádám: táta?"

Tyler přikývl a sklopil pohled. Byl to dobrý nápad? Neměl se raději nechat zabít?

"Já jsem Negan. Právě jsme ti zachránili život, takže bych řek, že nám dost dlužíš. Odteď..." zmlkl, přiblížil se k němu dost blízko, aby ho pořádně slyšel a dodal: "patříš nám. Zkus zdrhnout nebo se jen blbě kouknout a já ti rozkřápnu hlavu jako meloun."

Tylera polil nový druh strachu a neklidně pokýval na srozuměnou, načež muž, který ho skutečně zbavil mrtváka jen s tichým smíchem zavrtěl hlavou a otočil se k nim zády.

Jakmile se Negan odtáhl a spatřil jeho výraz, nevydržel to, polevil tu děsivou masku a rozesmál se: "Dělám si z tebe prdel, kluku. Mladý lidi potřebujem a teď pojď, než se tu sesypeš jak holka."

Zas ho dlaní plácl do zad, tentokrát silněji, opřel si špinavou baseballovou pálku o rameno a gestem ruky naznačil, aby šel.

Mohlo to být horší. Navíc tu neměl na výběr. Neměl kam jít. Do Texasu by se sám zcela jistě nedostal a tihle ho vytáhli na nohy, i když poněkud hrozivým způsobem. Naposledy se ohlédl ke hrobu svého otce a v duchu se s ním rozloučil.

Jsem naživu, tati.