Stěny kolem ní se začaly smrskávat. Kořeny velkých stromů švihaly jako biče, dostávala s nimi přes tvář, až spatřila odlétávat vlastní krev. Chytila se za roztržené cáry kůže a pocítila neskutečně pálivou bolest, jež do očí natlačila dotěrné slzy. Pak to na chvíli ustalo, dokonce se stěny zastavily a zůstaly těsně u ní, avšak ona při jediném kroku dopředu ztratila rovnováhu, převrátila se a spadla. Padala zády do černé hlubiny, a padala dlouho. Na výkřiky se nezmohla, jakoby snad měla ústa zalepená a tak jen křečovitě natahovala prsty dopředu za jediným světlem.

Dopad byl tvrdý a bolestivý. Vyrazila si při něm dech a bolestí nad několika, dost možná zlomenými kostmi, vzlykla. Zavřela pálivé oči a když nanovo otevřela, ocitla se v lese. Pod sebou měla mnoho polámaných větví, kmeny kolem ní se tyčily do výše jako sloupy a po zemi se plazila mléčná mlha, jež přinášela k holým pažím kousavý chlad.

Konečně se jí povedlo vzpamatovat a postavit na vlastní nohy. Otáčela po své ose a zjistila, že tu byla úplně sama, což sevřelo její vnitřnostmi obavami. Přece tu nebyla sama. Vyrazila sem ještě s někým, tak kde byl? Rozhlédla se, její jindy bystré oči okřídleného dravce zradily a nedovolily ji dohlédnout dál, než na nejbližší kmeny stromů.

Daryle? hlesla v duchu napůl bezmocně a hned na to se zastyděla. Zatnula ruce v pěst, prudce zamrkala a uklidnila frekvence vyděšeného srdečního svalu. Kde to... jsem...?

Nedokázala hovořit ústy a stejně mluvila dostatečně nahlas. Dokonce dost na to, aby jí odpověděl někdo ne tak úplně cizí.

"Ten nepřijde... Nikdo nepřijde. Nikdo si pro tebe nepřijde."

Polila ji nová vlna strachu a stejně jako předtím v tom stanu, i nyní strnula jako socha, dokud se před ní neobjevil její otec. Jack si to nakráčel před vlastní dceru se samolibým úsměvem na tváři, ozbrojený a se zlomyslnou jiskřičkou v očích.

"Tys umřela. V té jámě. Je tvůj hrob," řekl sametovým hlasem.

Prudce zavrtěla hlavou a couvla, až pod ní praskly větve. Ovšem tahle praskající větev zněla jinak, než obvykle. Sklopila pohled a musela si zakrýt ústa, aby potlačila vyděšené zajíknutí. Celou dobu chodila po lidských kostech. Rozprostíraly se všude kolem, žebra trčela ze země jako bílé klacky a lebky měly roztříštěná čela, zatímco v některých zela jen díra.

"Tohle jsou ti, které si zabila. Nejen lidi, i mrtváci. Taky to bývali lidi, no ne?"

Ne, byli to zrůdy, tys byl zrůda, hlesla nepřirozeně nízkým hlasem. Náhle se za ní, jako ústa nějaké zemní bestie, rozevřela země a odhalila svůj obsah; devatenáct stop hlubokou jámu plnou mrtváků, kteří chrčeli tak nahlas, až se jí málem praskla hlava.

"Ať se mrtví taky pobaví," zazubil se její otec šíleně, jediným mrknutím oka byl u ní a vší silou do ní strčil.

Mladá lovkyně se opřel řítila dolů do propasti, jenomže ta tentokrát byla plná smrti, cvakajících, zkažených zubů, mléčných očí, ostrých nehtů a bezduchých tváří, které byly čím dál tím blíž a blíž...

Její tělo sebou prudce trhlo jako by se chtělo dostat z křeče. Donutilo jí to otevřít víčka, po nichž stékaly velké kapky potu z čela. Walla procitla do tmy a její zrychlený dech bylo to jediné, co zkazilo ticho podezřele klidného pokoje. Vyčerpaně pozvedla dlaň a utřela si mokré čelo, než se s těžkou hlavou posadila.

Jen další noční můra. Jen klid. Nic to není, pomyslela si a na krátkou dobu zavřela oči. Zdálo se, že jeden den zotavení nestačil - pořád to měla před očima. Zkušenost z jámy, tváře nemrtvých a jejich odporné pazvuky. Ty byly ze všeho nejhorší. Prohrábla si zpocené vlasy a podívala se na stranu postele, kde obvykle spával Daryl, jenže místo bylo protentokrát prázdné. Možná proto pocítila tak náhle chlad.

Zavrtěla hlavou, v níž stále doznívala bolest a zvládla se postavit na nohy. Uvědomila si, že tím náhlým škubnutím ze snu měla natažený sval, což dost silně zabolelo. Dnes už neměla v úmyslu spát a tak odhodlaně, leč trochu kulhavě, vykročila z pokoje. Nechtěla nikoho budit, tudíž si počínala nenápadně a ráda by okamžitě sáhla po cigaretě na uklidnění. No, možná by nemusela opouštět bezpečí stavení, kdyby se Dixon nerozhodl pro noční procházku a zůstal u ní. Sama se necítila v bezpečí a počítala s tím, že bude trvat pěkně dlouho, než se z toho všeho zase vzpamatuje.

Vyšla ven a zůstala stát na zápraží, v nočním chladu, pažemi zkříženými na hrudníku, tupě hledíc dopředu. Zachvěla se chladem, když se do ní opřel vítr a přinutil se hnout, aby alespoň minimem pohybu rozchodila ztuhlé svaly a zahřála tělo.

Před hlavními dveřmi pochodovala sotva pár vteřin, než zaznamenala blížící se kroky. Poznala o koho šlo a sklopila pohled na parkety, po kterých bosa kráčela. Cítila hrubou texturu dřeva, otravný chlad a sem tam nějaké tvrdé výstupky.

"Je všechno v pořádku?"

Otupěle přikývla a zastavila se na místě, bokem naproti lovci, jenž mezitím pomalu vystoupal po schodech za ní. Došel až k ní a jednou paží ji objal kolem pasu, přičemž si její rozechvělé tělo přitáhl k sobě. Pocítil výčitky, že se v noci nenápadně vykradl z postele, když ho u sebe potřebovala nejvíc a v duchu si vynadal nepěknými slovy. Předpokládal totiž, že se stihne vrátit dřív, než zaznamená jeho odchod, jenomže to se mýlil. Musel se mrknout na Carla a dávat pozor na Ricka, aby neudělal nějakou blbost. Bylo opravdu těžké dělit svoji pozornost.

"Promiň mi. Neměl jsem odcházet," spustil Daryl tiše.

Walla si povzdechla, přitulila se k němu a spustila víčka. Teď se cítila daleko líp. Už nebyl žádný Jack. Žádný zatracený otec, který ji znepříjemňoval život. A stejně cítila nutkavý, plazivý strach.

"Jak je na tom Carl?" zeptala se, jelikož potřebovala přijít na jiné myšlenky.

Daryl ji pohladil a vydechl: "Pořád spí. Byl jsem ho navštívit. Rick na tom není moc dobře, tak jsem-"

"Ne, chápu to," přerušila ho a natočila se k němu, aby ho mohla přímo obejmout. "Promiň, přidělávám ti akorát tak starosti."

"Ne, nepřiděláváš."

Walla měla opřenou tvář o jeho rameno a myslela jen na to, že ho měla u sebe. On ji hladil po zádech a částečně tak přinášel klid. Prozatím měli klid. Zbavili se hned třech hrozeb naráz a nyní mohli shromáždit ztracené síly.

Jenomže pak si lukostřelkyně na něco vzpomněla. Přitom všem se nestačila ujistit, zda se ten kluk, jehož zachránila před Vlky, dostal v pořádku do Alexandrie.

"Dostal se sem vůbec ten kluk?" odtáhla se najednou Walla s plně otevřenýma očima a zadívala se Darylovi do zmatené tváře. "Tyler... Mohl mít tak šestnáct let. Zvládl to?"

Ačkoliv by Dixon rád řekl aspoň jednu dobrou zprávu, pravdou bylo, že místní děcka skoro neznal a po sečtení přeživších se tu bohužel nikdo tohoto jména nepohyboval. Natáhl ruku k její nadějné tváři a jen velmi nerad ji zničil prostým zavrtěním hlavy. Překryl vlastní dlaní celou líci a prsty strčil do rudé záplavy zamotaných pramenů, zatímco jejich majitelka smutně sklonila pohled.

"Nepovedlo se mi zachránit ani jednoho vyděšeného kluka," zašeptala nešťastně.

Dokázala si vybavit jeho velké vystrašené oči v modrozelených barvách, to jak jí byl vděčný a zíral na ni jako na velkou zachránkyni. A ona ho zklamala.

"No tak... To nic, to nic, pššš," zazněl jeho konejšivý hlas a opět si ji stáhl těsně k sobě.

Walla úspěšně potlačila nával smutku a velmi opatrně nabrala vzduch do plic. V nose ji zašimrala velmi specifická vůně JackaDaniellse, naftalínu, pach cigaret a mužské pižmo. Sakra, tohle tak zbožňovala. Nemusel se ani umýt, aby ji hezky voněl.

"Hezky voníš."

Daryl něco potichu zamručel. Cítila, jak se mu rozbušilo srdce a hrudník se rychle zvedl a zase klesl, jak nabral nový obsah kyslíku. Do jejích vlasů zajel celou dlaní a spokojeně je hladil. Jako ten nejcennější poklad.

"Půjdeme spát?" zeptala se Walla, načež byl tento nápad okamžitě přijat.

°•°•°

Tyler by si nikdy nepomyslel, že v této době vydrží tak dlouho. Nikdy nebyl příliš optimistický, ačkoliv u spoustu katastrofických filmů, které jako jedenáctiletý tak miloval, nechápal, jak těm hrdinům mohl dělat problém přežít. Tehdy se na to díval strašně jednoduše a potom, jednoho dne, kdy s otcem letěl letadlem z Anglie do Ameriky, se to všechno sesypalo.

Utřel si tvář špinavou od mrtvákových vnitřností do vypůjčeného hadru a potlačil chuť z toho zápachu zvracet. Zase byl vděčný za jedno; dostal se domů zcela bez potíží, avšak ukecat ty, co hlídali u brány, aby ho pustili dovnitř a pak zavedli rovnou k šéfovi, protože měl čerstvé informace, byla už trochu potíž. Za svůj život děkoval úžasné, odvážné ženě s oslnivými vlasy, které byly jako plamen a její oči připomínaly divokou šelmu, a tak trochu uvnitř doufal, že jakmile po jeho informací uspořádá šéf vpád do další osady, nechá ji naživu. Alespoň tím byl dlužen.

Hlídač se spáleným obličejem u dveří ho dlaní zastavil a znechuceně nakrčil nos. Tyler se nervózně poškrábal na zátylku a potichu polkl. Tak tenhle chlap mu naháněl husí kůži. Ještě když se tu oháněl se svoji novou zbraní, kterou u něj jaktěživ neviděl; dokonalým, zato starým a otlučeným samostřílem.

"Doufám, že máš něco užitečnýho. Nemá moc dobrou náladu," řekl mladíkovi a zaklepal na dveře.

I kdyby, nemůže mi nic udělat, pomyslel si, avšak byl dost chytrý, aby to udržel v hlavě. Na to, jak byl mladý, si dokázal vybudovat jisté postavení. Nebylo to sice nic převratného, něco, kvůli čemu by každému padala čelist na zem, avšak díky své ostrostřelbě, vynalézavosti a schopnosti splynout s okolím, se dokázal od svého příchodu dost dobře zařídit. Byl to chytrý kluk, který hodně rychle pochopil, kde bylo jeho místo. Po tátově smrti neměl nejmenší chuť žít a pak se ukázal někdo, kdo mu ji vrátil.

Muž se spálenou tváří mu povolil vstup dovnitř a Tyler s trochou té nervozity vešel dovnitř. Zachoval si relativně klidnou tvář a stanul před svým šéfem. Nikdo jiný se v jeho místnosti nenacházel, což bylo překvapením, neboť pokaždé se kolem něj motala jedna z jeho manželek. Pohledem sjel po hladkém stole z tmavého dřeva, svaly se mu roztřásly strachem při pohledu na baseballovou pálku omotanou stříbrným ostnatým drátem, která klidně odpočívala v jeho středu, zatímco její majitel se s velkým, natěšeným úsměvem natočil jeho směrem.

"Teda chlapče, smrdíš jak ti odporní sráči venku," zasmál se a vykročil za mladíkem pomalými, lehkovážnými kroky, "tak," mlaskl a v očích se mu roztančily jiskřičky, "copak pro mě máš? Na tebe se vždycky těším! Pokaždé mi přineseš skvělé zprávy!"

Tyler se zhluboka nadechl, křečovitě stiskl zašpiněný hadr do levé dlaně a tiskl ho dlani tak jakoby šlo o antistresový balonek. Má dobrou náladu, Dwight mě chtěl jen vystrašit, i když, ani to, že má radost taky není úplně dobrý.

"Skupinu. Velkou, vyzbrojenou skupinu plnou lidí, kteří umějí bojovat..."

"Tákže...?"

"Budou ideální pracovní silou, Negane, ale nedají se jen tak zadarmo."

°•°•°

A je to tu! Taková alternativní verze, jak Zachránci došli na to, že se v jejich okolí nachází osada plná lidí. Negan je konečně tady, ale ještě předtím si připomeneme Hilltop a jak to všechno s ním spojené vlastně začalo.

Přidala jsem zbrusu novou postavu! Já jen doufám, že s ním budete aspoň trochu spokojeni a ještě vás trochu zdržím dvěma backstory, než se vrátíme k hlavní dějové lince.

Tak, jak se prozatím líbí? Děkuji vám za všechny pěkné komentáře i pozornost ve formě hvězdiček. <3 Moc si toho vážím a posouvá mě to dál. 

Přeji vám pěkné počteníčko a pěkné prázdniny. Doufám, že si je užíváte, jak se patří!