Cesta do Alexandrie zabral téměř celou další hodinu. Někde uprostřed trasy zvuk klaksonu konečně ustal, jenomže už tak se tam stihlo obrátit příliš nechtěných očí. Aaron, který běžel s ní to vzal z jiné strany, přičemž za ním v závěsu běžel Morgan a všichni se měli sejít u Deannina domu.

Zadýchaná Walla si hodila zbraň na záda, prsty zahákla za železnou traverzu a vytáhla se nahoru. S těma unavenýma a bolavýma nohama se divila, že jí to šlo tak lehce, ale adrenalin a touha pomoct, zdála se, dodala novou sílu. Jakmile překonala zeď a dostala se dovnitř, polila ji vlna strachu. Ušmudlaná, značně zanedbaná skupina mužů a žen se vylila Alexandrií jako velká voda a nepřátelé vraždili všechny, kteří jim přišli pod ruku. Ne palnými zbraněmi, ale noži, srpy, mačetami nebo sekyrami a vyděšení obyvatelé se ani tak nedokázali ubránit smrtícícm výpadům

Sundala ze zad Winchestera a s chladnou hlavou jej zamířila na nepřátele. Prvního muže střelila zezadu do hlavy, když bez ustání sekal do těla mrtvého. Na dalšího takového vystřelila, když se za ní se řevem rozběhl a s napřáhnutým nožem hodlal docílit smrtícího útoku, a ona těsně předtím, než s kulkou v hrudi padl, spatřila krvavé W na jeho čele.

Vlci.

Zkřivila rty, zatnula zuby a zvedla hlaveň pušky vzhůru. Ten klakson, to museli být oni. Naplánovali na ně útok ve chvíli, kdy velká část Alexandrie odešla řešit problém s davem, což znamenalo, že si na ně museli počíhat, kontrolovat je a odhalil pozici jejich domova. V tomhle mohl mít prsty jediný člověk. V břiše se jí usadila nervozita a hrdlo se stáhlo strachem. Jestli o nás ví, o tomhle místě ví, jsme v háji...

Lukostřelkyně se bez váhání rozběhla ke skladišti se zbraněmi. Věděla, co bylo třeba udělat a rozhodla se to risknout. Vlci běhali všude kolem, sekali kolem sebe, dokonce si odváděli zajatce, pár mladých, kteří neměli tu odvahu se bránit a raději šli za nimi se sklopenýma hlavama, bez sebemenší chuti k boji. Tohle chtěla vyřídit později, teď ty zbraně...

Kousek od svého cíle se zastavila a přikrčila se poblíž pěkně urostlého křoví, poseté zarudlými kapkami krve. Walla brzy poznala proč - mrtvé tělo muže tmavé pleti s rozříznutým hrdlem a pod ním se do země vsakovalo obrovské množství krve. Prudkým pohybem vytáhl z pouzdra nůž, připlazila se k němu a zabodla čepel do spánku. Nechtěla nic riskovat a on se proříznutého hrdla zjevně nedostane.

Ještě chvíli vyčkávala, pozorně se rozhlížela kolem a pak s prstem na spoušti vyrazila. Uběhla sotva pár kroků, když tu se před ní, zpoza domu, vynořila menší, za to pečlivě zahalená postava s krvavým W na čele. Walla rychle zvedla zbraň a osoba před ní automaticky taky, načež se zarazila nad jedním; proč měla zbraň?

"Carol?" vykřikla překvapeně, jakmile se osoba zahalená šátkem odhalila a svoji zbraň sklonila, načež si sarkasticky odfrkla: "To už je podruhý cos mě chtěla zabít. Vážně si o tom musíme promluvit."

Připojila se k ženě a obě zamířily do domu, kde nejprve zkontrolovaly každý kout a roh, než se ujistily, že bylo vše v pořádku.

"Přišli znenadání," řekla Carol a Walla zamířila pro zbraně, "a začali vraždit. Pozabíjeli většinu, ale ani tak jim to nestačilo. Žádné zbraně naštěstí nemají."

Lukostřelkyně sáhla pro jedinou neprůstřelnou vestu, kterou tady měli a popadla volně ležící dlouhý kabát v dost mizerném stavu, který tu někdo upustil, když se spěchal schovat do bezpečí. Nasadila si opasek s pouzdrem a do něj vložila zbraň, zároveň si k němu připevnila toulec s desítkami šípů. Winchestera si hodila na záda a uchopila do rukou svůj luk. Nechala ho tady s ostatními zbraněmi, aby se pro něj nemusela vracet na druhý konec Alexandrie.

"Asi vím, kdo za tím stojí," promluvila Walla, překvapilo ji, jak klidně tón jejího hlasu ve výsledku přišel a s dalšími slovy se na šedovlasou ženu obrátila: "Je možný, že je sem poslal jeden lovec. Chlap, co si říká Jack Rozparovač. Připojil se k těm těm... Vlkům a naučil je, jak přežívat, loupit, lovit..."

Carol se zamračila. "Proč sis to nechávala pro sebe?"

"Nenechala. Deanna to ví, Rick taky a Darylovi jsem to řekla taky. Nechtěla jsem, aby chodil ven, když tam běhá takovej magor."

"Mohlas to říct ostatním, aby-"

"Myslíš, že na to byl čas? A kdo by chtěl jít tam ven pátrat po chlapovi, kterej tenhle svět miluje a vyžívá se v něm? Já sama se ho bojím. A bojím se i teď, protože ho musím najít a zastavit."

"Cože? Měla bys pomoct tady."

Walla se napřímila a kousla se zevnitř do tváře. Ne, na vysvětlování vážně nebyl čas. Zkontrolovala si, zda měla všechno a do boty pro jistotu zasunula ještě jeden krátký nožík. Pevně sevřela střed luku a podívala se jí do očí. Ne, že by Carol nevěřila, ale pořád se necítila v její blízkosti dobře. Stále měla ten vypočítavý, ostražitý výraz. Byla z ní nemilosrdná žena. Žena, která milovala Daryla svým vlastním způsobem a Wallu vnímala jako nepřítele. Pořád pro ni byla nebezpečným nepřítelem. Walla neměla zdání čím si to vysloužila nebo co jí provedla, možná jen žárlila. Lukostřelkyně si během cesty sem stihla promyslet jasný a jednoduchý plán, a udělalo se jí špatně při pomyšlení, že by mohl stát její život. Kdyby se s otcem setkala, tak ho neměla sebemenší chuť nechat odejít živého. Na to jim způsobil příliš mnoho problémů. A nečekala, že by střet s ním přežila ve zdraví.

Bude to buď já, nebo on. Nic mezi tím. Nesmím dovolit, aby dál dýchal, nechci ani pomyslet na to, co by mohl udělat.

Povzdechla si, uvolnila obličejové svaly a odevzdaně se usmála, když vyslovila následující: "Jestli se do zítřka nevrátím. Nehledejte mě. Zabraň Darylovi, aby mě šel hledat, protože nechci, aby ten bastard, co nám tohle způsobil, šel i po něm. Už tak stačí, že ohrozil tohle místo a já za něj dám klidně život."

°•°•°

Walla neočekávala, že by ji Carol chtěla zadržet. Po jejích slovech ustoupila z cesty a nechala ji odejít. Nenašla se tedy žádné zábrana, žádné přemlouvání. Nasadila si kapuci, aby skryla svoje oslnivě rudé vlasy, sebrala ze země zakrvácený šátek a zakryla s ním obličej. Jediné, co bylo vidět; jasné oči v barvách tekutého zlata, jež se přelévalo po duhovkách jako divoké moře, přimhouřila a vydala se za prchajícími Vlky.

Nevšímala si ničeho jiného, zůstala zaměřená jen na svůj cíl a pokoušela se z hlavy dostat Daryla. Nechtěla mu to udělat. Vlastně tohle původně nebylo v plánu, jenomže Walla věděla, čeho všeho byl otec schopný a tak ho musela zastavit, zbavit se ho. Do koutků se vtlačil povědomý tlak bezmoci a prsty křečovitě zaryla do dřeva luku, zatímco v rychlém tempu překonávala další a další metry, čím dál tím víc od Alexandrie, rovnou do náruče možné smrti. Všechny smysly křičely, aby to brátila. Každá buňka se chvěla strachem a ona navzdory tomu šla dál.

Co mě pohání dál? Nenávist?

Když si přehrávala vzpomínky na otce, nikdy na nich nenašla nic pěkného. Jen zlost, ponižování, ubližování, týrání a pak další zlost a černá chapadla nenávisti, která se jí zakousla až do samé podstaty. Pomyšlení, že by ublížil těm, na kterých ji záleželo, že by si dovolil vztáhnout ruku na ty, které milovala... Obličejové mimiky ji ztvrdly a nohy se automaticky rozběhly. Rozhodně ho dneska najde. Cítila to v kostech, ale až ho najde...

Ledový závan strachu se pozvolna škrábal k její ocelové odvaze a donutil ji nakrátko zpomalit, než zastavila úplně. Zase se před očima ukázal Daryl. Vzpomínala na to, jak spolu lovili, jezdili pro zásoby, nebo jak ji učil střílet... Srdce jí ztěžklo hanbou a zavrtěla nad tím hlavou. Sentimentální, ozval se otravný hlásek její mysli. Nezabije tě otec, ale tahle sentimentalita... Na umírání je přece moc brzy, zavrčel opět hlas. Skoro si připadala jako kdyby uvnitř hlavy měla ještě jednu další mysl. Zlou a nevyzpytatelnou, jež se ozývala jen párkrát za život, při příležitostech jako byla tato. Plánovala zabít člena rodiny, svoji krev, ten, kdo měl podíl na jejím početí. Ještě aby její mysl zůstala tak klidná.

Hlavně dávej bacha na postoj.

°•°•°

Začínalo se smrákat a počet mrtváků rapidně stoupl. K jejímu štěstí, či spíše neštěstí, mířili do míst, kde stála Alexandrie, ona tak zůstala nezpozorována a lovkyně dostala nutkání vrátit se domů, ale pevně věřila, že to ostatní zvládnou. Carol byla dost zkušená a ostřílená, a až se vrátí zbytek skupiny...

Povytáhla šátek víc nahoru. Daleko před sebou, mezi stromy a opadávajícími nízkými keři, spatřila hustý, šedivý kouř, jenž jako těžká mlha sedal na zem a plazil se po ní. Nebyl čas se ohlédnout a jít zpět. Neměla na výběr. Pokud by se nyní vydala zpět, určitě by ji někdo sledoval. Už tak cítila jakoby ji někdo sledoval a nebylo to nic příjemného jako když na ni dohlížel Daryl.

Vsadila šíp na tětivu a natáhla ji, hrot šípu mířejíc dolů do země. Ostražitě se sunula dopředu, přenášela váhu tak, aby šla co nejtišeji a snažila se pomocí stromů krýt záda. Po tváři cítila stékat několik kapek potu, přestože se tohle příliš dlouhé léto chýlilo ke konci a noci bývaly chladné. Před sebou zahlédla kus tábora, a dokonce zaslechla tlumené plačtivé prosby několika lidí. Nejspíš chycených Alexandrijců. Do jejich částečného pláče zasahoval smích a po něm se z pláče stal strašlivý řev. Takový, při kterém mladé lovkyni ztuhla krev v žilách a na chvíli zůstala stát.

Oni je vyvrhují. Zaživa.

Rozhodně by si mohli najít jinačí zábavu, bezpečnější, protože ji v ten samý moment popadl amok. Prudce vyrazila dopředu jako hladový tygr útočil na svoji kořist, zvedla luk, zamířila a vystřelila. Teď křičeli Vlci. Její náhlý útok nestihli vykrýt ani se před ním ubránit, ale pokusili se proti ní vyrazit. Walla se sklonila, přešla do dřepu a svižným pohybem vytáhla nůž, který zarazila do břicha jedné ženy. Ta se s křikem zhroutila na zem, snažíc se posbírat zpět, co ji vypadlo z břicha a přitom nevěřícně poulila oči na kluzká, odporná střeva.

Lukostřelkyně vyřídila i zbytek: čtyři další členy Vlků a po své krvavé řežbě se rozhlédla kolem. Zajatce stihli utýrat k smrti, naživu zůstal jen jeden. Kluk, sotva patnáct šestnáct let k ní upíral vyděšený pohled, který najednou vystřídala úleva a vděčnost toho, že žil.

Walla se k němu sklonila a on se zprudka nadechl, sklonil hlavu a čekal na případnou smrtící ránu. Místo toho mu jeho zachránkyně přeřízla pouta, strhla si šátek z tváře a zamračila se na něj.

"Poslouchej, musíš se někde schovat. Zkus se dostat do Alexandrie," uhodila na něj a při prasknutí větvičky sebou oba prudce ucukli.

Mrtvák... super. Ten se mi hodí, pomyslela si, zvedla se a vyšla k němu. Už si toho všimla kdysi a Rick jí potvrdil, že to skutečně funguje, jen se s tím spojují jistá rizika, takže rozřízla mrtvákovi břicho, až z něj vyvřely všechny vnitřnosti a s odporným mlasknutím dopadly na zem. Teprve potom mrtváka zabila. Schovala nůž a s odporem strčila do otevřeného břicha obě ruce. Tak schválně... Nabrala toho hnusu pořádnou hrst a vrátila se ke klukovi.

Ten se netvářil moc nadšeně a odmítavě, celý sinavý zavrtěl hlavou.

"Hele, chceš žít?"

Mlčky upíral pohled na její ruce od mrtvákovy tmavé krve a rozmačkaných střev a na chvíli to vypadalo, že snad bude zvracet. Walla od toho taky nebyla daleko.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se nakonec, aby ho trochu uklidnila.

"T... Tyler..." zašeptal nakřáplým hlasem.

"Tak Tylere, doufám, že máš rád Halloween, protože pro tebe mám přímo báječný kostým," prohodila se skrytým veselím a všechen ten hnus mu napatlala na jeho oblečení a pak i na tvář.