Ani si nepamatovala, že by usnula. Utnula to na jednom místě a probudila se s východem slunce. Mrtváci jakoby se jí vyhýbali, což bylo štěstí vzhledem k tomu, že za sebou zanechala kapky krve.

Předchozí den ji rozhodil natolik, že si nebyla schopna určit směr a málem zavadila o koleje, kterým se připletla do cesty. Zavrčela nad svou blbostí a promnula si oči. V žaludku jí bez ustání škrundalo, tělo vyžadovalo jídlo, protože voda mu opravdu nestačila.

Co bych dala za hamburger. Klidně bych upsala svoji duši..

Sbíhaly se jí sliny nad představou dobře propečeného masa a čerstvou chlazenou zeleninou. Zabíjela by pro hamburger. Nešťastně si povzdechla a nakopla kamínek, který se tiše odrazil od železných kolejnic a skončil mezi zarostlými prkny. Tudy vlak neprojel sakra dlouho a v příštích desítkách let ještě hodně dlouho neprojede. Automaticky se ohlédla za sebe, jelikož měla pocit jakoby ji někdo sledoval, ale nikdy na nikoho nenarazila. Místo na žijící osobu neustále narážela na cedule s narychlo naškrábaným vzkazem, jenž psal o útočišti ve středu všech potkávajících se kolejnic, ale smysl ji radil, aby se od toho raději držela dál. Netušila proč, možná to bylo tím divným pocitem v břiše. Silně zakořeněná nedůvěra a strach, protože kdo by v této době nabízel bezpečí a útočiště? Až na Daryla a Ricka nikdo.

Devátej den... Devět dní je hledám a nic. Od toho šípu už taky docela uplynulo... Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy najedla. Možná už mi z toho všeho hrabe. Furt mám pocit jakoby mě někdo sledoval. Jak z hororu...

Otřela si špinavé tváře a v místě, kde se koleje spojovaly se silnicí změnila směr. Slunce jí ustavičně svítilo na hlavu a čerstvá rána na uchu pálila jako čert. Zchladila si ho trochou vody, ale ani to nepomohlo. Musela by si to chladit každou minutu a na takový luxus by ji voda nevyšla.

Pokračovala po asfaltové silnici, dokud si v dálce nevšimla pomalu se kývajících siluet. Přivřela oči a zrakem pátrala po zvlněné silnici, jež s každou hodinou vyzařovala víc a víc tepla. Nemělo cenu jít dál rovně. Mrtváků na ni bylo moc a ona si na ně ve svém momentálním stavu netroufla, takže se vrátila do náruče přírody.

Míjela horkem vysušené listnaté stromy, ohořelá místa a něco málo z lidských pozůstatků. A samozřejmě by to nebylo ono bez příšerného zápachu rozkládajícího se masa. Z té únavy a částečné dehydrataci si bohužel nevšimla jednoho nebezpečí.

Pár metrů za ní se kolébali tři mrtváci a podle jejich cvakání zubů měli naspěch. Co na nich ale bylo nejděsivější - nevydávali téměř žádný zvuk. První z mrtváků byl evidentně proměněn teprve nedávno, jelikož se dovedl pohybovat rychleji, než jeho kanibalští druhové a měl zachovalejší tělo. Za to se mu na krku rozprostírala velká krvavá díra s vykouslým hrdlem.

Mrtvák po mladé lukostřelkyni natáhl paže. Byl od ní na tři kroky, pak dva, jeden a nakonec o její rameno zahákl studené, mrtvé prsty. Doširoka rozevřel hubu plnou nechutných zkažených zubů a chystal se konečně nakrmit. K jeho smůle byla jeho kořist dostatečně hbitá a rychlostí blesku ho od sebe odstrčila. Cvakl zubama naprázdno a doklopýtal pár kroků zpět. Mrtvě zachrčel a v mléčných očích byl velký hlad.

"Chceš se nažrat? Co? To chceš?! JO?!" křikla rozčileně Walla, shodila ze zad batoh i luk a vytáhla z pouzdra nůž. Už mám těch sráčů plný zuby...

Mrtvák hlasitě zasípal a znovu zamířil ke svému jídlu. Jeho druhové se blížili a svými mrtvolnými zvuky upozorňoval další.

Lukostřelkyně se soustředěně zamračila, povedlo se jí udržet hněv, jenž by ji nejspíše zabil, na uzdě, couvla ještě o krok, jenomže to se ukázala jako chyba, protože zničehonic ztratila rovnováhu - zakopla totiž o zarostlý pařez - a skončila na zádech, přičemž si málem vyrazila dech. Mžitky se jí pletly do očí a mrtvák se na ni zhroutil, sápajíce se po jejím hrdle. Váha jeho těla jí skoro polámala žebra. Cítila uvnitř ošklivé bodnutí. Srdce se jí rozbušilo takovou silou, že to musel slyšet i mrtvák.

Kurva... Hajzle jeden! vykřikla v duchu a ohnala se po jeho spodní čelisti čepelí. Rozřízla mu ji a on tak nemohl žrát i kdyby sebevíc chtěl. Ještě ale neměla vyhráno. Blížili se za ní další. Vyprostila paži zpod mrtvákova těla, odstrčila jeho škrábající pařáty a zabořila mu nůž do spánku. Na chvíli si myslela, že jí tohle vítezství pomůže, avšak nad obličejem se objevily dvě hnijící tváře s plně otevřenými ústy...

"To si snad děláš prdel," sykla tiše a byla připravena se bránit do posledního dechu, i když byla zavalena jedním mrtvákem.

Najednou se ozval výstřel a nejbližší z mrtváků se s prostřelenou hlavou sesunul vedle ní. Druhý skončil stejně. Pár kapek černé krve pokropilo její obličej a ona si ji znechuceně otřela.

Prosím, ať to není otec. To bych si mohla rovnou podřezat žíly. Živou mě nedostane, pomyslela si a pokoušela se marně zklidnit srdeční tep. S vypětím sil ze sebe odvalila tělo a celá zadýchaná, se s ledovým potem dostala do sedu.

Před ní stál perfektně udržovaný muž ve středním věku. Tvář měl čistou, na první pohled milou a přátelskou, vlasy zastřižené jako od kadeřníka a pronikavé modré oči na ni pohlížely se starostí, která ji uzemnila na místě. Muž zvedl obě ruce a zbraň, z níž vystřelil, viditelně zajistil.

"Jen klid," promluvil milým tónem a dovolil si učinit kroky dopředu.

Walla se okamžitě vyšvihla na nohy a v pravém kotníku se ozvala výrazně tupá bolest. Sevřela rty do úzké linky a svaly se jí očekáváním napnuly. Měl zbraň a ona byla značně v nevýhodě.

"Kdo seš?" vyštěkla na něj nepřátelsky a navzdory odcházející síle se postavila do bojového postoje.

"Jen klid... Klid. Jsem Aaron. Jsem ti už čtyři dny na stopě. Předtím jsi neměla to ucho tak..."

"Cože kurva?!" křikla zlostně.

Tak on mě čtyři dny sleduje a já si toho nevšimla? Takže to, že mě někdo sledoval nebyl jen pocit?

"Vím, jak to musí znít, ale musíš mě chápat. Dělal jsem to z opatrnosti a taky, zda ti můžu věřit," řekl Aaron klidným hlasem a ruce držel pořád nad hlavou.

Walla zavrčela: "Aha, Aarone. Proč sis vybral na šmírování zrovna mě?"

Muž se zadíval na ty mrtvé a pak na ni. Nejistě se podíval po jejich stranách, ale další mrtváci zjevně jeho střelbu nezaslechli.

"Mám komunitu. Docela nedaleko odsud a ty vypadáš, že umíš přežít."

"Kam tím jako míříš?" zamračila se a v hrudi se jí rozlil povědomý pocit.

Je to stejný jako tehdy s Darylem.

"Mířím k tomu, že... hledám lidi do našeho útočiště."

"Jak mi můžeš věřit? Vůbec nemáš šajna o tom, kdo jsem,"

Aaron pokrčil rameny a dovolil si udělat další riskantní kroky směrem k ní. Pomalými pohyby schoval svou zbraň za opasek a neustále pozoroval její nejistá gesta. Mohla po něm snadno skočit a zabít ho. Viděl, jak to dovedla s těmi mrtváky předtím. Poté ji na chvíli ztratil z dohledu, avšak poté ji zase našel.

Walla pozorovala, jak si pomalu sundal batoh a rozepnul ho. Vytáhl z něj jakousi obálku a tu ji hodil k nohám. Bylo vidět, že se bál přijít blíž.

"Našel jsem tvé vzkazy. Ty někoho hledáš, viď? Někoho, kdo ti je blízký. Ale už jsi moc dlouho na pochodu. Potřebuješ si odpočinout a v Alexandrii je místa dost."

Lukostřelkyně zatajila dech. Bez mrknutí oka pozorovala muže a sama se sklonila ke žluté obálce. S jiskrou zvědavosti v očích ji otevřela a nahlédla dovnitř. Aaron asi posbíral všechny její vzkazy a připojil je k jakýmsi fotkám. Pootevřela ústa a vytáhla černobílé fotky. Na každé z nich byly části pěkně udržovaného místa.

"Máme zdi, domy, teplou vodu, jídlo... Bezpečí," vyjmenoval Aaron a zvedl koutky v mírný úsměv. "Můžeš se k nám připojit."

Walla zvedla zrak. Změřila si ho dost podezřívaným pohledem, avšak on ani neucukl. Jeho obličej nevykazoval známky zkaženosti ani falše. Mohla mu věřit? Bylo tohle útočiště skutečné? Co když jen spadla z bláta do louže a tenhle chlap patřil k jejímu otci?

"Asi mi nebudeš hned věřit, je to těžko k uvěření..." promluvil Aaron, když pár minut mlčela a on se pod jejím pohledem cítil jako pod přísným dohledem učitelky na základce.

"To si piš," zamumlala a fotky s povzdechem schovala.

"Jak se jmenuješ?" zajímal se její zachránce.

Ona si hřbetem ruky setřela krev mrtváka z líce a odpověděla: "Walla."

°•°•°

Trvalo delší dobu, než ji Aaron přesvědčil, aby šla s ním. Nenechala se od něj ani ošetřit, tolik důvěry v něm neměla a na zraněný kotník dopadala jen minimálně. Celou dobu se totiž domnívala, že jde o podvod a ona skončí s otevřeným krkem. Zatím se nic radikálního nedělo a Aaron vypadal jako milý a sympatický chlap. Neustále si s ní povídal a zaplňoval to trapné ticho, které ona vytvářela. Rozhodně se chvástal zajímavými historkami o té své Alexandrii.

"Upozorňuju tě, že jestli je tohle jeden velký podvod, tak tě zabiju," pronesla výhružně, když nasedali do jediného pojízdného auta široko daleko.

Aaron se za volantem pozitivně usmál a pokrčil rameny. "Po tom, co jsem viděl bych se divil, kdyby mi hlava zůstala na krku."

Walla si odfrkla a opřela hlavu o okénko. Cítila se špatně. Odjela si někam do neznáma s cizím chlapem a svoje lidi nechala napospas těm hrůzám, které je venku ještě měly potkat. Přemýšlela, jak se asi teď měli, kde byli, jestli ještě žili... A zda byli někde v bezpečí.

Byla natolik zahloubaná do svých myšlenek, že Aarona zcela vytěsnila. Vybavovala si okamžiky se svými lidmi a neuvěřitelně se jí zastesklo. Na útěku na tyhle věci nemyslela. Soustředila se jen na přežití a nedovolila si podléhat sentimentu. Vyhlížela ven na okraj lesa a přes veškeré snahy potlačit tíhu viny, ji stejně cítila.

"Najdeš je. Pomůžeme ti," hlesl povzbudivě Aaron vedle ní.

"Najdem. Nejsou mrtví. Jsou dost silní, aby se o sebe postarali. Určitě jsou v pořádku," utěšovala se nahlas.

Řidič trochu pevněji sevřel volant a dále pokračovali tiše. Měla víru ve své lidi. To oceňoval a byl o dost více odhodlanější je najít.

Cesta začínala být čím dál čistější a zcela bez mrtváků. Minuli ceduli, která nesla ozdobný název Alexandrie a Walla potichu polkla. Byli tady.

Před nimi se tyčila několik stop vysoká zeď s podpůrnými železnými tyčemi. Domy kolem byly ohořelé a když otevřela okénko, zaslechla za zdmi dětský smích a jásot. Uvnitř ní se rozlila vlna naděje a koukla na usměvavého Aarona.

"Vítej v Alexandrii."