Další den přišel rychle. Netroufla si usnout uprostřed lesů, uprostřed ničeho a tak horko těžko bojovala se spaním, které ji málem přemohlo. Nespavost však otupila její smysly natolik, že nebyla schopna dávat na lovu pozor.

Daryl už by mě zjebal, pomyslela, když vystřelený šíp prosvištěl kolem loveného kance a ten se dal okamžitě na útěk.

Walla v polodřepu svěsila napnutá ramena, sklonila hlavu a přes oči ji spadlo pár pramenů slepených potem. Tvář měla špinavou od hlíny, která ji příšerně štvala a měla chuť se jít umýt, jenomže na povrch vyplula Darylova slova:

"Čím častěji se umýváš, tím spíš tě mrtvák najde a sežere."

Ušklíbla se nad tím a narovnala se. Hodila si luk na záda, došla si pro šíp, jehož hrot skončil v pařezu a už z principu, že byla sama a nacházela se na nebezpečném místě, se ohlédla. Pár mrtváků se motalo daleko za ní a byli příliš pomalí, než aby ji včas došli. Těla měli ve stádiu pokročilého rozpadu a dřív, než by k ní došli, tak by se s velkou pravděpodobností rozpadli, ale nechtěla to riskovat, takže se rychlými kroky rozešla dál.

Nikdy by neřekla, že jí ta samota bude tak vadit. V zimě si musela vystačit sama se sebou. Přespávala kde se dalo, napůl pokrytá sněhem a ledem, jelikož teploty sahaly hluboko pod nulu. Ještě nikdy jí nebyla taková zima jako tehdy. Kdyby nenarazila na tu chatu, nejspíš by to sama skončila. Vrazila by si do spánku šíp a měla by pokoj.

Bříšky prstů pohladila pouzdro loveckého nože a učinila další dlouhý krok, dokud ji nepřimělo něco zastavit.

Dech ji uvízl v krku a přimhouřila oči, aby si předmět zabodnutý v mechu lépe prohlédla. Chvíli zůstala opařeně stát na místě, než se k té věci rozběhla. Byla by naprosto hloupá, kdyby to nepoznala. Tohle nebyl šíp snadno dostupný v obchodech. Byla to čistě ruční práce jednoho lovce. Pamatovala si den, kdy spolu vyráběli šípy a jak se jí skoro vysmíval, že jí to nešlo. Tehdy používal dlouhá pírka z mrtvé vrány.

S rozbušeným srdcem se po šípu natáhla a zvedla jej do výšky očí. Šíp byl v polovině zlomený, hladké tmavé dřevo pečlivě zpracované, lehké, ale smrtící, pírka bílá s jedním černým na vrchní straně. Hrot nebyl nic moc, vlastně se jednalo o kousek obroušeného, ne tak kvalitního kovu. Přesto na něm lehce poznala zašlé stopy po krvi. Tenhle šíp už mohl mít na kontě pár zvířat, možná mrtváků.

Zvedla zrak a rozhlédla se kolem. Nikde ani živáčka a na zemi nacházelo dost snadno rozpoznatelných stop. Půda byla měkká a pošlapané listy ještě nestačily ztratit svoji obvyklou zelenou barvu.

Zhluboka se nadechla a z plných plic vykřikla: "Daryle!"

Nečekala, že by přišla odezva, nebo se něco stalo. Maximálně na sebe upozornila mrtváky toulající se v lese, kteří se teď vydali za ní pod vidinou skvělé hostiny.

"DARYLE!"

Zůstala na místě ještě pár minut. Přešlapovala z nohy na nohu, v dlani drtíc zlomený šíp a obočí ji spadlo do zamračené polohy.

Byl tady. On byl kurva tady. Tohle je jeho šíp.

Když ani po dalších dlouhých minutách nikdo nepřicházel, ani nezahlédla nic povědomého, rozhodla se s novým nálezem vyrazit po stopách. V hrudi se jí usadilo příjemné teplo a na tváři rozlil velký úsměv. Konečně narazila na hmotný důkaz o jeho přítomnosti. A byla si na více, než sto procent jistá, že nebude sám.

°•°•°

Walla se pokoušela zaznamenávat dny, které trávila venku sama a pokud se nemýlila, jednalo se o její sedmý den bez skupiny. Od stop se odchýlila už před několika hodinami a nyní nemohla najít nové. Jakoby se vypařil. Naposledy nalezla hnijící mrtvoly několika chlapů u silnice poblíž auta a od té doby nic. Cítila frustraci a vztek. Netušil, která z těch dvou věcí byla horší.

Každou noc dodržovala své pravidlo nové o bezpečnosti a lezla na vysoké stromy, na kterých přespávala. Pokaždé si kolem pasu uvázala lano a to pak kolem větve, na níž seděla. Mrtváci se k ní nemohli dostat a ona je mohla z té výšky v klidu vyřídit.

I tuto noc nic nepodcenila a utábořila se v koruně stromu.

Jako vždy před spaním si mnula v rukách nalezený šíp. Spravit jej nemělo cenu, ale pro ni to bylo znamení. Hledala jeho stopy kde to jen šlo, avšak žádný další hmatatelný důkaz nenašla.

"Jen běž. Já si tě pak najdu."

Tak proč to teď nejde? Proč si k němu nedokážu najít cestu? Chce to čas. Chce to čas, abych ho našla. Kolik ho ale ještě mám? A kolik ho má on? Co když... nemůžu nic najít, protože už je pozdě? Ne. Dixon by se jen tak zabít nenechal. A už vůbec ne něčím, co má mrtvej mozek.

Zaklonila hlavu, zadívala se skrze složité větve nahoru a hlasitě vydechla. Noční vzduch studil a každý výdech, jež učinila, vypustil do vzduchu teplý obláček použitého kyslíku. Víčka jí padala, spánek se snažil dostat do spárů jak její mysl, tak tělo a ona se tomu nebránila. Zítřek by mohl být lepší.

Dalšího rána urazila další míle. Nohy ji bolely, žaludek kručel a na náladě nepřispívalo ani parné slunce.

Ani nevěděla kudy šla, zkrátka pokládala nohy před sebe, jednu za druhou, než si mezi stromy všimla bílého kouře. Zamračila se, automaticky sáhla pro nůž a odchýlila se od původního plánu. Byla nucena prozkoumat každé možné tábořiště a i přes hlásek volající, že se možná bude jednat o malér, přidala do tempa.

Kouř pocházel ze skromně vyhlížejícího tábora se dvěma terénními auty a narychlo postavenými křivými stany stojících kolem dohasínajícího ohniště. Mladá lukostřelkyně spočítala dohromady čtyři chlapy u táboráku a z toho jeden sem tam pátral v okolí po nepříjemnostech, ale kdo ví, kolik jich bylo doopravdy. Mohli mít pár kamarádů o kousek dál.

Zůstala v polodřepu, s kapucí na hlavě, aby se neprozradila ohnivě rudými vlasy a zvažovala nad nebezpečím, které by ji mohlo potkat kdyby náhle vykoukla ven. Nacházela se ve značné nevýhodě - podle oblečení měli neprůstřelné vesty, chrániče na ramenou, pažích a nohou, krk jim chránil vysoký límec kožené bundy, tlustý několik palců, aby odolal zubům, takže o pouhé amatéry jít nemohlo. To horko bylo nesnesitelné a určitě museli být slití potem od hlav k patám.

Nehla se po celou půlhodinu, než se rozhodla odejít. Tiše se vyplížila zezadu z okraje tábořiště, chodidla zvedala jen minimálně a našlapovala lehce. Nepraskla pod ní jediná větvička, jenomže pod jinými cizími kroky ano.

Prudce se ohlédla za sebe a velmi ji fascinovalo to, jak se k ní zvládl mrtvák takhle tiše přiblížit. Drapla ho po natažené paži, stáhla dolů a vytažený šíp mu zarazila přes oko do mozku. Pád byl hlasitý a prasknutí několika suchých větví se roznesl k pětici mužů. Ti ihned vystřelili ze svých míst a obezřetně se vydali jejím směrem.

To se mi snad jen zdá. Zkurvenej, nemocí prolezlej zmrd, pomyslela si rozčileně, zvedla se na nohy a bez váhání utíkala pryč. Tohle značně zkomplikovalo její snahy o dosažení cíle. Nyní se nemohla vydat cestou, kterou potřebovala. Musela se jich zbavit.

Slyšela, jak cizinci začali křičet a volat za ní. Nevšímala si toho. Nechtěla se zdržovat. Prchala dál, pro jistotu měnila směrem a její dráha se klikatila mezi stromy, dokud nezastavila na kraji, teď již tichého, lesa. Zhluboka se nadechla, pokusila se uklidnit splašené srdce a opatrně se rozhlédla na všechny strany. Nikde nikdo. Vypadalo to, že jim unikla.

No super, teď musím jít jinudy, odfrkla si a otočila se, jenomže z houští se vynořil další chlap a zamířil na ni puškou. Ztuhla jako socha, napůl připravená ke kroku. To snad... ne...

Muž se přiblížil, ona se zamračila a sáhla po noži. Přimhouřila oči a zapátrala v jeho podivně povědomé tváři. V hlavě se jí objevil velký otazník, a když se přikročil ještě o krok, poznala ho. Srdce jí vynechalo několik úderů, dech se málem zadrhnul v plicích a zamotal se jí celý svět. Prsty, jež se jí roztřásly, si odhrnula kapuci a nechala ji spadnout. Odhalila tak rudé vlasy a skrytě doufala, že pozná on ji. Jak by ji taky nemohl poznat - žila s ním v tom zapadákově v Severní Georgii a neustále se spolu hádali. A jejich poslední hádka skončila dost nepříjemně

Walla hlasitě polkla a sledovala, jak muž sklonil hlaveň pušky, protože ji k její vlastní smůle poznal.

"Tati?"

To tady sakra dělá zkurvený, sám velký Jack Ansell...