Od Marilynina "pohřbu" uplynuly téměř tři týdny. Walla čím dál tím častěji chodívala sama do lesa na lov. Početné skupiny mrtváků ovšem odehnaly kořist a tak jich likvidovala co nejvíc to šlo, aby měli bezpečný odchod z věznice, jenže mrtváků přibývalo. Často se vracela zbrocená černou krví a kolikrát nemělo cenu se umývat, když další den šla a skončila špinavá od hlavy až k patě.

Jednou se takhle špinavá posadila mezi lidi a většina se od ní raději odtahovala, až na pár vyjímek. Pokud zrovna Tyreese nebo Sasha neměli nic na práci, tak většinou seděl jeden z nich s ní. Bylo to o trochu lepší, než sedět vedle šmíráka.

"Za dva dny uspořádáme pojížďku na místo, jak jsme ti se Sashou říkali. Bude to tam zlatej důl," pověděl Tyreese.

"Mmm, jdou i woodburští?" zajímala se Walla s pohledem upřeným do misky s jídlem.

"Jo. Rada ještě bude vybírat dobrovolníky," přisadila si Sasha, která seděla hned vedle bratra a v poslední době vedla snad všechny vyjížďky za zásobami.

"Půjdeš taky? Věřím, že by ses nám hodila," zazubil se Tyreese.

Lukostřelkyně se letmo uculila a ohlédla se za sebe. Pár metrů za ní se Daryl rýpal ve svojí motorce. Tohle byla jediná činnost, kterou u něj za poslední dva týdny zpozorovala. Na moment přestal ve svojí práci, v ústech držel šroubovák, jelikož obě ruce měl zaměstnané a zvedl ušmudlaný obličej k ní. Určitou dobu na sebe zírali, avšak stopař uhnul očima jako první.

Jen velmi nerada obrátila pohled z jeho lesklých svalů na sourozence a oni se na ni tlemili jako dva exoti. Zvedla obočí vzhůru a zvedla ruku v nechápavém gestu.

"Co je?"

"Vy dva jste jedna velká komedie," tlemila se Sasha od ucha k uchu a záhy vyprskla v smích.

"Ha-ha," zabručela lovkyně a přimhouřila zlatě zabarvené oči. "Jak se má Karen, Tyreesi?"

Nutně potřebovala odvést pozornost ze sebe na někoho jiného a bylo docela vtipné, že ten sebevědomý chlap kroužil kolem jedné ženy už nějaký ten pátek a pořád se pořádně nepochlubil s úspěchy. Walla skoro zapomněla na to, jaké to bylo, když mohla drbat vztahy ostatních. A Tyreese k ní byl dost upřímný. Nedivila se. Karen byla opravdu kus.

"Je naprosto-"

"No tak! Neodváděj pozornost!" utnula ho sestra. "Chceme vědět, co máš ty s Darylem."

Rudovláska zůstala sedět na místě a očima by nejraději zabloudila za sebe. Až příliš často si její úchylná mysl představovala, jaké by to bylo kdyby se jí dotýkal, hladil ji a objímal. Hezky tělo na tělo. Někdy se cítila jako nadržený teenager.

"Nic s ním nemám. Jsme kamarádi."

"S výhodami?"

Ta kráva jedna, zasykla Walla v duchu, prsty od hlíny nabrala část rýže z misky a mrskla ji po ní i s kouskem té kukuřice, kterou tolik nesnášela. Jak ona, tak její bratr se dali do smíchu.

"Jste nemožní," zabručela rádoby uraženě, vzala si luk a vstala od stolu.

"Červenáš se!" zvolal za ní Tyreese a Walla zvedla prostředníček.

Člověk se nemůže ani v klidu najíst, odfrkla si v duchu, avšak musela uznat, že líce ji pokrývala rudá páska. Zavrtěla nad tím hlavou a tiše se zachechtala. Pokoušela se na stopaře moc nekoukat, jenomže ty paže... Nehlídaně se ohlédla za sebe a hryzla se do rtu. Sakra pěkný kousek chlapa, který dělal na stroji a schválně jí ukazoval svoje trumfy. Ten bídák moc dobře věděl, že po nich ráda koukala.

Podrbala se na zátylku a raději zamířila dovnitř budovy, aby se sbalila a připravila na další lov. Michonne den co den vyjížděla ven pátrat po tom jednookým ničemovi, který je málem všechny zabil a nebál se vyřídit ty, jež mu odporovali. Daryl tvrdil, že stopa vychladla a podle Wally byl dávno mrtvý. Takový typ jistě nevydržel sám venku dlouho.

°•°•°

"Jistě utekli sem. Naposledy jsem je viděla pást se poblíž tohoto místa. Co myslíš? Bude tam pro ně dost zeleně?"

"Vypadá to na perfektní místo, jenže je daleko."

"Já to zvládnu. Nezapomeň, že jsem to venku zvládla polovinu zimy."

"Jo, ale teď se tu courá moc mrtváků."

"Budu nenápadná a dovedu lízt po stromech."

"Nelíbí se mi to. Od její smrti ses pořádně nevyspala. Můžeš sebou někde seknout a pak ti nebude pomoci."

Walla nasadila zamračený výraz, zkřížila si paže na hrudi a Daryl sroloval mapu. Kdyby za ním přišla už dřív, mohl jí na to rovnou říct, že to byl stupidní nápad a nečekat další hodiny. Od toho pohřbu v lese na tom nebyla dobře a nechtěla si to přiznat. 

"Já to zvládnu. Den tam, den lovu a pak den zpátky. Není to tak daleko a víš kde budu kdyby hořelo," mluvila dál a odhodlaně mu hleděla do tváře.

"V noci nespíš a chceš, abych tě někam pustil?"

"Já se o svolení neprosila. Jen jsem chtěla znát tvůj názor, toť vše. Tvoje funkce radního na mě nikdy neměla vliv."

"Seš paličatá," zabručel Daryl, sklopil pohled k mapě a povzdechl si.

"Ty musíš jet do toho centra. Bez tebe to nedaj a než dorazíte, budu zpátky i s hostinou. Nemusíš se o mě bát."

"Měla bys jet s námi. Potřebujem lidi jako ty."

"Vím, ale těžko jsem překecávala ostatní, aby mě pustili ven samotnou."

Stopař po ní švihl tázavý pohled a ona se svědomitě usmála. Všiml si, že u sebe měla batoh se zásobami na pár dní a částečně byl rád, že se za ním obtěžovala přijít. V posledních třech týdnech měl pocit, že na něj byla naštvaná. Proč? To nevěděl. U ní si nemohl být nikdy jistý. Raději čekal, co udělá ona, než aby dostal do zubů.

"Dávej na sebe pozor," řekl s nehranou starostí v hlase.

"Dám," slíbila, kousla se spodního rtu a s menším zaváháním ho objala.

Místo odstrčení ji přitáhl k sobě a pohladil po zakrytých zádech, přímo v místě u lopatek, kde měla jizvu. Přičichl si k jejímu přirozenému pachu a ucítil i výrazné teplo. Nebylo to poprvé, co se mu z toho doslova zamotala hlava a rozbušilo srdce. Začínal se sám sebe dost bát.

"Jdu," pronesla tiše lukostřelkyně, jako první se odtáhla a zadržela v sobě smutný povzdech.

Fakt se mi od něj nechce. Měla bych jet s nima... Aspoň by je jistily jedny dobrý oči, ale... Ne. Nesmím si ho pustit moc k tělu a v týhle době už vůbec ne.

Dixon zjevně myslel na to samé, protože ještě dlouhých několik sekund držel její předloktí, než ji propustil úplně a ona mu ukázala zdvižený prostředníček. Chtě nechtě, uchechtl se a odhrnul si vlasy z výhledu na její kráčející postavu. Očima nesjel nikam jinam než na ten pěkný zadek a horko těžko přebýval vzpomínku na sprchu.

S tímhle bude mít opravdu vážný problém.

°•°•°

Celou cestu myslela jen to, aby se v pořádku vrátil domů. Po ničem jiném netoužila. Cítit kolem sebe ty pevné paže po takové době stálo za to a vnímat jeho hrubé dlaně, které se jí dotýkaly s úmyslem chránit hřálo u srdce.

Pokládala před sebe jednu nohu za druhou co nejtišeji to šlo. Hlídala si hlasité nádechy a výdechy, přiměla se pohybovat skrčeně a pomalu, jelikož zvěř byla poslední dobou velmi plachá. Každé zaváhání a zvuk navíc znamenal prázdný žaludek. Nejen ten její. Naslouchala zvukům lesa, ohlížela se do stran, aby se ujistila, že po ní nešla skupina mrtváků a co půl minuty si otírala otravný, nesnesitelný pot. Stačilo by jedno zafoukání směrem ke kořisti a mohla se vrátit s nepořízenou. Nutně se potřebovala dostat ven ze společenství, které bylo přeplněno lidmi a pročistit si hlavu.

Pátrala očima po zemi a konečně nalezla první stopy po stádě srnců, jež nedávno zahlédla u plotu věznice. Mrtváci je ale bohužel odehnali dříve, než stačila zaběhnout pro luk. Nyní jim byla na stopě a soudě teploty trusu byla blízko.

Zklidnila rozrušené nádechy, na rtech jí vyrostl velký úsměv, protože počítala s tím, že stráví venku celé dny, dokud je nenajde a takhle to zabralo pouhých pár hodin. Nachystala si luk, vytáhla z toulce připevněného na zádech šíp a jeho konec přiložila na tětivu. Zatím nenatahovala. Potřebovala mít na kořist skvělý výhled. Přece jen od Daryla něco odpozorovala, a ač nebyla dobrá jako on, snažila se.

Po dalších několika metrech nalezla to, po čem pátrala. Bylo bezvětří a mech tlumil dopad jejích noh. Přidřepla si a zhluboka nasála vzduch do plic. Mezi stromy se pohybovalo pět krásných srnců a pásli se na mechu a travinách. Nevypadalo to, že by někam spěchali a jejich pronásledovatelka se mohla lépe připravit.

Walla se nadechla, s tím zvedla luk, napnula tětivu a zvedla loket. Nevzala si bezprstové rukavice a odření od tětivy bude jistě bolet, ale aspoň se pro příště poučí. Opatrně, tak aby nevydala žádný zvuk, opřela koleno o zem a jedním okem si zvolila cíl. Předem věděla, že se jí nepovede zvíře skolit na jednu ránu, tudíž musela zvolit takovou ránu, aby kořist neutekla příliš daleko.

Chvíli v sobě držela vzduch, srdce jí vzrušeně tloukalo o hrudník, vlasy lechtaly na tváři a kapičky potu rašily na čele z toho nesnesitelného horka. Ona vyčkávala a jakmile cítila, že vzduch byl nutně potřeba, vystřelila.

Hrot šípu prosvištěl mezi stromy a zasáhl vybraného jedince do zadní nohy. Zvíře vystrašeně ucuklo a se stádem se rozběhlo pryč. Bylo však daleko pomalejší a zanechávalo dost jasnou stopu krve. Lukostřelkyně se narovnala a začala s pronásledováním. 

Po pár minutách začal srnec ztrácel sílu. Stádo mu uteklo a on se skučením dopadl na zem. Složil pod sebe nožky a ostražitě se rozhlížel po všech stranách. Jeho druhové na volání nereagovali. To spíš někdo jiný.

Lovkyně se zastavila na několik kroků od vyčerpaného zvířete. V duchu jej politovala, avšak už byla připravena vystřelit druhý šíp a ušetřit jej bolesti. Chystala se vystřelit, když v tom zaslechla blízko sebe křupnutí větve. Vyvalila oči, koukla na svou pravou stranu, jenže to už po ní skočil hnijící mrtvák pokrytý zeleným břečťanem a mechem.

Mrtvák s ní narazil o strom a okamžitě začal chňapat zubama a rukama po jejím mase. Překvapená přeživší si ho stihla udržet od těla a pokoušela se ho přetlačit na zem. Nemrtvý musel mít větší hlad než čekala, protože ani její síla nepomohla. Zavrčela, s rizikem, že jí kousne vyprostila jednu ruku a popadla šíp na tětivě, přičemž mu ho zabořila do hlavy. Z luku mezi nimi se ozval tichounký praskot a mrtvé studené tělo ji povalilo na zem. Stihla se přetočit na břicho a hodlala tak dopadnout dlaněmi napřed, jenže nečekala, že se praští čelem o zarostlou hranici ohniště.

V hlavě jí zadunělo a dostavila se bolest. Před očima se usadily mžitky a ona dovedla jen zalapat po dechu. Kdo tady kurva nechal ty šutry?! Motala se jí hlavou myšlenka a zvedla napůl rozmazaný pohled vzhůru. Kdysi dávno tu někdo založil tábor a ona narazila hlavou o to jediné kamení široko daleko. Mohla být ráda, že toho mrtváka zabila, neboť teď se příliš dlouho vzpamatovávala z otřesu a dunění v hlavě.

Vyprskla několik nadávek, s hlasitým zaúpěním se postavila a setřela si pot z čela, v němž byla zamíchaná i krev. Skvělý... vážně... tohle mi chybělo, zamručela nespokojeně a vytáhla si láhev s vodou, aby se napila. Zbude tam pořádná modřina a po ní nejspíš jizva. Zrakem pátrala po místě, na němž ležel vysílený srnec, ale on byl pryč. Další důvod k nadávkám.

Výborně... Mám rozbitou hlavu, slunko praží jak šílený a ještě k tomu mi zdrhne ta nejvíc lehká kořist! Den na hovno, řekla si pro sebe. Naštvaně nakopla hranici ohniště a rozhodla jít po krvavých stopách.

°•°•°

Vystopovat zraněné zvíře jí s tou bolavou hlavou docela trvalo a navíc se nemohla zbavit pocitu, že jí někdo sledoval. Byla ve světě nemrtvých, co chtěla - tady jí vždycky někdo sledoval. Neustále byla pod dozorem mrtvých, hladových očí.

Dnes jí bohužel štěstí nepřálo, neboť narazila na několik nemrtvých, kteří se ploužili za zvířecí krví. Lukostřelkyně udělala tu chybu, že šlápla na suchou větev a všechny mrtvé pohledy k ní byly okamžitě obráceny.

"Do hajzlu," zaklela otráveně, připravila si hned dva šípy a zamířila.

A osud k ní ještě větší parchant, protože v ten nejhorší možný moment střed luku polevil, praskl a napnutá tětiva ji švihla přes tvář.