Minulost - Walla (z pohledu první osoby)

Seděla jsem na stoličce u baru a s podepřeným čelem zírala na lesklé dřevo. Hudba vyhrávala, zbytek lidí v lokále se bavil, jen já tu seděla jak tvrdý y a přehrávala si v hlavě další hádku s otcem. Jak já to nenáviděla... Pokaždé po naší hádce odešel lovit do lesa a já si zas šla vylít hlavu do baru. 

Dlaní jsem si pohladila modřinu na líci, kterou jsem schytala, když se otec moc rozkřičel a příliš rozmáchl. Jasně, já byla ten nevděčnej fracek a on chudáček, co se musel sám starat o pubertální dceru. Normálka...

Najednou se vedle mě posadila dlouho očekávaná společnost - moje dlouholetá nejka, skoro jako sestra, Marilyn. May jsem znala už dlouho, tak od mých dvanácti a v den, co jsme se poznaly, jsme si ihned padly do noty. Upřímně jsem dlouho nechápala, proč se se mnou začala bavit. Neudělala jsem na ni zrovna dobrý první dojem. 

"Ahoj, tak co jsi- sakra, Wallo! Co ta modřina?"

Protočila jsem očima. Ani clona z mých vlasů nepomohla. Okamžitě začala hysterčit a po doporučení barmana, aby se uklidnila a dala si něco k pití, vážně zmlkla.

"Poslední dobou je to horší a horší. Je k nevydržení. Mám sto chutí se sbalit a odjet někam do prdele," zabručela jsem nerudně, zhluboka se napila hořkého alkoholu a zkřivila nad tím tvář.

Sakra, stoupalo mi to do hlavy. May asi bude muset něco zaplatit, protože já u sebe tolik peněz neměla.

May si podepřela bradu hřbetem ruky a zůstala na mě zírat. Asi netušila co na to říct. Vždycky mi uměla dobře poradit, ale nyní mlčela.

"Mám chuť se zlít," zabublala jsem ochraptěle z toho, jak mi knedlík v krku znemožňoval normálně hovořit.

"Wallo," povzdechla si, sevřela mou dlaň položenou na barové desce a já na ní tázavě zvedla obočí, "už jednou jsem ti řekla, že by ses tím neměla trápit. Tvůj táta je kus vola a nezaslouží si tvoje odpuštění. Kdyby něco, já tu pro tebe vždycky budu."

Její slova mě upřímně zahřála u srdce. Věděla jsem, že její svědomí by jí nedovolilo mi tu vykládat lži, takže jsem ji bez odpovědi objala. Zavřela jsem oči a ze všeho na světě si přála jen jednu věc; aby se se mnou dožila toho, kdy budeme jako starý báby krmit v parku holuby.

"Tak," mlaskla May a já zpozorněla. "Co kdybys jela se mnou do Atlanty? Ještě teď? Uděláme u Patricka menší párty. Dám všem vědět."

Nadšeně jsem přikyvovala, protože to znělo jako vážně skvělý nápad.

Oddychnu si s přáteli a přestanu myslet na otce. To jediný jsem potřebovala.

°•°•°

Atlanta se proměnila v hotové peklo.

Jen co člověk vyšel na ulici, byl buď okamžitě zastřelen, nebo sežrán. Sen... V centru si vojáci vystavěli opevnění, jenže to nevydrželo. Horda nemrtvých se přes ně převalila jako vlna rozbouřeného moře. V bytě jsme se zdrželi krátce. Patrickův bratr se nevracel a on tušil malér, takže jsme se to rozhodli risknout a pokusit se ho najít, ačkoliv poté, co na nás čekalo, by asi bylo lepší, kdybychom zůstali uvnitř.

Pamatovala jsem si jen, že jsem zmrzla a pohltila mě panická úzkost. Patrick mě táhl za sebou ulicemi jako pytel brambor. Snažil se nás dostat do bezpečí a já jen myslela na to, že tady umřu. Že umřu příšernou, pomalou smrtí a nikdo se za tím neohlédne. Moje smrt nebude nikdo řešit, ani nechytí vraha, nedočkám se klidu. Nebudu mít klid, protože se ze mě stane jedna z těch věcí.

Svět kolem tak ubíhal a zdál se rozmazaný. Přišla jsem si opilá. Ani jsem netušila, kam jsme se to vlastně zašili. Kolem byly převrácené stoly, rozbité porcelánové talíře, hrnky s dosud kouřící tekutinou a několik mrtvých.

Držela jsem se za hlavu. Kývala sebou dopředu a dozadu. Snažila jsem se pravidelně dýchat. Opravdu snažila... Měla jsem pocit, jakoby se moje plíce nacházely v igelitovém pytli.

Někdo mě chytil za ramena. Nevnímala jsem to kdo. Byla jsem vyděšená a nedokázala se sebrat ze země pokryté ocelově páchnoucí krví.

"Wallo. Wallo, prosím tě. Prosím tě. Musíš se zvednout... Prosím prosím prosím..."

Ten hlas mi přišel známý a zároveň byl tak z dálky. Z očí mi proudily potoky slz. Nemohla jsem to zastavit a z hrdla mi vycházel jeden vzlyk za druhým. Byla jsem doslova v prdeli.

"Wallo, musíme jít. Tady to brzo rozstřílejí. No tak, prosím," zaprosil znovu ten zoufalý hlas a já konečně vzhlédla. "Jo, to je ono. No tak."

Otřel mi tváře a pomohl mi na nohy. Venku probíhala válka s chodící smrtí a nedalo se v ulici spustila střelba.

"Běž. Nezvládnu to. Sám vidíš v jakým jsem stavu," zamumlala jsem přes vzlyky a utřela si sopel pod nosem.

"Ne!" okřikl mě a chytil mě za tváře tak, abych se mu musela dívat do očí. "Ty... seš ten nejsilnější člověk, kterýho znám. Ty to zvládneš. Ty budeš ta, která tohle projde a přežije to. Přežiješ to celý."

Nikdy nebyl v utěšování nijak extra dobrý, ale tohle mi sakra pomohlo. Utišila jsem se, utřela mokré oči a objala ho jako by to mělo být naposledy. Sakra. Zbožňovala jsem ho. Musel to přežít se mnou. Musel. On jo... Už nesmím o nikoho přijít. Ne jako o May, kterou jsem mohla jen bezmocně sledovat, jak mi zmizela ze života obklopená těmi slintajícími sráči.

Stiskla jsem svýho jedinýho kamaráda do objetí ještě pevněji a zavřela oči. Nemohla jsem brečet. Ne tady. Ne teď. Nesměla jsem si to znovu představit a zase se sesypat jako domeček z karet.

Už jsem zmínila, že se Atlanta proměnila v hotové peklo? Jo? No, tak i to peklo znělo jako skvělá dovolená...

S Patrickem, který mě držel za ruku, jsem utíkala co to šlo. Snažili se vyhýbat výbuchům a hlasité střelbě. Vojáci zabíjeli dokonce i civilisty. Neohlíželi se na pravidla a bylo jim úplně fuk, že těm lidem měli pomoct. Zešíleli, zbláznili se.

Byli jsme přinuceni přejít na hlavní ulici a pak se urychleně přesunout přes most, jenomže cestu nám zastoupila skupina kolébajících se lidí. Ne lidí, ne. Tohle už nebyli lidi. S hrozivým nelidským chrčením se na nás vrhli. Zuby jim cvakaly a jejich krev smáčela oblečení, v němž zemřeli. Sápali se po nás, v mléčných vyhaslých očích se jim odrážel nekonečný hlad. Po nás.

Ucítila jsem náraz a v hlavě mi silně zadunělo. Upadla jsem nebo do mě někdo strčil, nevěděla jsem. Co ale bylo nejhorší... Ten výkřik...

Zvedla jsem hlavu a v okamžiku přestala dýchat.

Rudá krev stříkala všude kolem. Trhaly jeho tělo na kusy. Krmili se jeho vnitřnostmi ještě když křičel a marně je od sebe odstrkoval.

Zachránil mě... Zachránil mě a zaplatil za to.

°•°•°

Zpátky v současnosti

Walla rychlostí blesku dohnala útočníka z obchodu a strhla ho k zemi. I přes své zranění dovedla vynaleznout rychlost, avšak to by nebylo ono pokud by se protivník nebránil. Schytala úder do žeber a pak do zubů. Nakonec byla odkopnuta na stranu a pronásledovaný se škrábal na nohy s cílem uniknout. To už ovšem přišel Daryl a vystřelil z kuše. Šíp se zabodl do dlaně neznámého a ten tlumeně vykřikl. Daryl se zamračil. Podle toho tónu...

"Mám tě," zasyčela v polodřepu lukostřelkyně, vytáhla nůž a chystala se na zákeřný útok.

"Počkej!" křikl Dixon, avšak to už se Walla s osobou zase rvala. Protočil oči, hlasitě zaklel a vyběhl za nimi.

Walla zatnula zuby, když ucítila nový příval ostré bolesti v rameni, srazila útočníka na záda a přiklekla ho. Zasadila mu tupou ránu kolenem žeber, aby jej přidržela na zemi. Zvedla ostrý nůž, přičemž omylem strhla neznámému šátek z obličeje a při pohledu do ušmudlané ženské tváře s jemnými, leč zamračenými mimickými svaly, ztuhla jako socha s napřaženou kudlou.

Přes tenké růžové rty jí vyšel nepatrný výdech a tolik známý obličej před ní se uvolnil. Pomalu dala ruku s nožem dolů, přestala jí kolenem drtit žebra a postavila se na stranu.

"Co děláš?" uhodil na ní Daryl, který její reakci absolutně nechápal.

"Mm-May?" hlesla potichu, ignorujíc Daryla připraveného vystřelit šíp a pomaličku se postavila na nohy.

Oslovená je při vstávání na nohy pozorovala s jasným strachem, držela si dlaň prostřelenou hrotem šípu a sama se zvedala nahoru. Očima létala z Wally na Daryla a netušila, jak na toto setkání reagovat.

"Ty ji znáš?" ozval se rázně Daryl Wally, ta jen němě přikývla, schovala nůž a přikročila k nejlepší kamarádce, aby ji drtivě objala.

May zůstala strnule stát na místě, ve vyděšených očích se jí usadily hořké slzy a zdravou paží objetí opětovala. Přitiskla si ji těsně k sobě a zabořila špinavý obličej do jejího ramene.

Stopař sklonil kuši a zůstal na ně překvapeně koukat. Byl ovšem ve střehu. Cizinka stále měla v dlani jeho šíp a kdykoliv ho mohla využít jako zbraň. Hnědovláska byla o půl hlavy vyšší, než Walla, mohla ji snadno srazit na kolena kdyby chtěla, avšak celý její postoj se třásl v sérii hlasitých štkavých vzlyků a nesmyslných slov. Z prostřelené dlaně ji stále stékala krev, tudíž se jako první odtáhla a chytla se za ni.

"To nic... je to kamarád. Narazila jsem na něj v lese, když jsem utekla z města a protloukala se jak to šlo," vysvětlila tiše Walla na její podezřívavý pohled mířený ke stopaři a pak se obrátila na Daryla.

"Nezdá se mi to," promluvil hrubým hlasem a očima přelétl po zarostlých stromech a budovách kolem. Co když tu číhá někdo další?

"Je to moje nejlepší kamarádka. Je to v pohodě. Věřím jí."

"Ty možná!" prskl stopař a udělal k ženám několik rázných kroků. "Nemůžem nikomu věřit."

"Najednou je to 'my'?" rozhodila lukostřelkyně rukama.

"Jo, už několik týdnů, tak si kurva zvykni."

Marilyn mezi nimi těkala očima a pokoušela se zatlačit na bolestivou ránu v dlani. Neměla nejmenší chuť neznámému muži věřit. Na kamaráda se moc netvářil.

Daryl se podíval na ženu s baseballovou čepicí. "Máš tábor?"

Ona zavrtěla hlavou a hryzla se do spodního rtu. "Stěhujem se z místa na místo. Nemá cenu se někde zdržovat."

Walla na ni zůstala viset pohledem a stála nemohla uvěřit, že tu před ní stála živá a zdravá. Kdyby jen tak věděla, že celou tu dobu žila! Naposledy ji viděla v jedné z hlavních ulic Atlanty, jak se na ni i jejího přítele Colina vrhli nemrtví krátce po tom, co pro ni a Patricka přijeli autem. Pak už je nezahlédla.

"Kolik vás je? Jak moc jste ozbrojení? Kde přesně se tvoje skupina nachází?" pálil na May otázky stopař a zase nachytal kuši.

"Přestaň," sykla Walla a drapla ho za zápěstí.

"Je cizí! Nemůžem jí věřit!" vytrhl se vztekle a udělal krok do strany. Proč na mě furt sahá?

"Já ji věřím! Je to moje nejlepší kamarádka. Ta by mě nikdy nepodrazila."

"Ne, tebe ne," zamručel Daryl.

Lukostřelkyně zmlkla a obrátila se k May. Ta si zatím vytáhla šíp z dlaně, zahodila jej a ruku okamžitě překryla utrženým rukávem z dlouhého trička. Na čele se jí rýsoval pot a v koutcích úst škubalo od bolesti, jež musela rána způsobovat.

"Nemám zapotřebí ubližovat," sykla Marilyn ke stopaři, "protože my nemáme nic. Ano, měli jsme tábor, ale ten rozprášili žrouti. Dvakrát. Poučili jsme se a začali cestovat."

Walla přelétávala pohledem z nervózního Daryla na Marilyn a potom se nadechla k otázce: "Můžeš nás k ostatním vzít?"

Hnědovláska si promnula dlaň a nejistě koukla po stopaři. "Toho chlapa s sebou nechci."

"Můžeš mu věřit," předběhla jakoukoliv Dixonovu odpověď. "Měl tunu příležitostí mi ublížit, ale on mi pomohl a jsem teď jedna z nich. Je dobrý člověk. Nech ho, ať pomůže vám."

Vypadalo to, že May chtěla něco namítnout, avšak nakonec polevila a špičkou boty nakopla ten šíp, jenž ji zasáhl, směrem k nim. Kývla hlavou.