Další následující den prospala a nevzbudila se ani na jídlo, které jí Daryl přinesl. Příštího rána stále tvrdě spala, kopretiny měla vedle sebe u hlavy zamotané ve vodopádu krvavě rudých vlasů a bylo třeba ji vyměnit obvaz. Zranění se nyní hojilo bez problému a brzy po něm zbyde jen čistě bílá jizva. Stejně to bude vypadat i se škrábnutím přes lopatky.

Daryl se vrátil do cely v okamžiku, kdy byla vzhůru, ve stoje a s vyhrnutým tričkem si prohlížela vážnost zranění. Krapet se u toho mračila a držela cíp látky v zubech. Starý obvaz spadl dolů na zem a sterilní látka byla nasákla červenou. Samozřejmě si jako první věci všiml, že neměla podprsenku a neobtěžovala se k němu postavit zády, ač o jeho přítomnosti dost možná věděla.

"Jeden průstřel a krve je jako bych se podřezala," pronesla otráveně a triko pustila.

Promnula si ospalé oči a uvědomila si, že na ní zůstal viset pohledem. Nadzvedla obočí. Kuši měl opřenou o dveře cely a ve svých velkých dlaní svíral nový obvaz. Vykročila k němu a s díkem si jej vzala.

"Cítíš se líp?" zeptal se Daryl, aby přerušil to trapné ticho a zahnal vzpomínku na její skoro odhalený hrudník.

"O dost, děkuju," odvětila vděčně a letmo se usmála. "Co tvoje ruka?"

"Lepší. Vůbec to nebolí."

"To jsem ráda."

Zůstali v tichosti a Walla se pokoušela opětovně zavázat zranění. Vypadalo to, že ji Hershel šikovně sešil. Stehy byly tak akorát utažené a spočítala dva navíc. Evidentně se musela kůže roztrhnout i níže k boku.

Do bikin už se asi nikdy neobleču, pomyslela si s kyselým úšklebkem. Teď bych v nich vypadala hrozně.

"Ukaž, pomůžu ti s tím," řekl Daryl ochotně, protože mu bylo líto sledovat, jak se neúspěšně snažila zavázat onen bok.

Rvala se s tím jako štěně s ponožkou. Nemotorně a bez úspěchu výhry..

Jemně zatlačil na její rameno a přinutil ji tak do sedu. Její alabastrová kůže byla kolem šití zarudlá a na pár místech dokonce namodralá. Vyhrnula si tričko víc nahoru, aby měl o ráně lepší přehled a on se dal do práce. Utahoval bílý obvaz pevně. Nehodlal riskovat situaci v lese a už vůbec nechtěl znovu cítit ten ošklivý pocit bezmoci, který ho tehdy svíral.

"Je to moje vina. Měl jsem tě tu prostě nechat a jít sám," řekl tiše Daryl.

"Ne, vnutila jsem se. Můžu si za to sama," zavrtěla nad tím hlavou a povzdechla si.

Lovec dál v tichosti obvazoval její ránu. Snažil se udržet oční kontakt pokud možno nahoře, avšak párkrát stejně nehlídaně zajel k pěkně vyvinutému hrudníku. Nasucho polkl a v duchu zaklel.

"Je mi líto, co se stalo s tvým bratrem," řekla najednou Walla.

"Neřeš to. Je pryč. Vždycky se chytal špatnej lidí."

Jen co skončil, poděkovala, stáhla si tričko a opřela lokty o kolena. Duhovky zalité bílým pískem s odrazem zlata hleděly na starý batoh. Daryl vedle ní chvíli zůstal sedět a mezi prsty držel starý obvaz, jenž sebral ze země. Byl pěkně od krve a starý ocelový zápach krve se z něj linul jako z mrtvoly.

"Myslím, že si tahle skupina prošla už dost sračkama," zamumlala a spojila své mléčně bílé dlaně. "Chci tu zůstat. Dám na ty lidi, co se neumí bránit, bacha. Tehdy v Atlantě jsem byla jen vystrašená holka. Teď je to jinak."

"Těžko si představit, že bys byla někdy až tak vystrašená," promluvil nevěřícně lovec.

"Mmm. By ses divil," odvětila na to a obrátila za ním vážnou tvář. "Byla jsem holka, co žila klidnej život. Měla kámoše, užívala si všemi doušky a vyhýbala se fotrovi. Poté, co jsem viděla, jak umřel někdo, na kom mi tolik záleželo, tak... už jsem to nebyla já. Něco se ve mně zlomilo. Něco, co ze mě udělalo člověka, kterej tu s tebou sedí."

Nikdy nezapomenu čeho všeho jsou ty bestie schopný. Nikdy nezapomenu na to, jak křičel, když ho ti žrouti trhali na kusy, když mu zaživa rvali orgány z těla a krmili se jimi... V životě jsem neslyšela člověka takhle řvát...

Daryl otočil hlavu jejím směrem. Na první pohled jen obyčejná mladá holka. Taková, kterých bylo na světě spoustu, jenže tahle se dokázala s nově nastoleným režimem poprat. Dovedla přežít. Ze dne na den přepla vypínač z pařmenky na přeživší v apokalypse. O dost zarážející na tom bylo, jak to mohla zvládnout. 

"Co kdybys mi o vás něco řekl? Ráda bych si udělal lepší přehled," usmála se lukostřelkyně a vzala si do rukou misku s jídlem, načež mu bradou pokynula k mluvení.

"Je to na dlouho."

Walla pokrčila rameny, lépe se uvelebila a řekla: "Jestli sis nevšiml, tak já mám času dost."

Na jeho pohled plný pochyb protočila očima. Přesně tohle jí nebavilo. Všichni se tvářili jako by byla vetřelec. Přitom neměla nejmenší důvod nikomu ubližovat. Tihle lidi ji ošetřili, poskytli střechu nad hlavou, teplo, jídlo a bezpečí, hlavně to. Neměla tedy důvod ke kličkám.

"Na svůj život přísahám, že to nikomu cizímu nevyzradím," pronesla hlasem plným pobavením a zvedla dlaň s nastaveným malíčkem.

"Co to je?" zamračil se Daryl.

"Dám slib, takže malíček na to, ne?"

"To je pěkně debilní," odfrkl si, ale nechal se stáhnout a s podmínkami jejího slibu souhlasil.

Dětinský... Právě to prolétlo hlavou po tom, co se jejich malíčky vzájemně propletly. Zacukal mu koutek úst a ač věděl, že ho vyprávění bude bolet, spustil.

°•°•°

Ve zkratce ji povyprávěl o tom, co se dělo, když se s Merlem připojil ke skupině mimo zamořenou Atlantu. Řekl jí vše a pokoušel se nic nevynechat. Ona ho nepřerušovala a klidně mu naslouchala.

Událost, kterou se skupinou v CDC zažil řekl jen v rychlosti a pokusil se jí říct, co nejvíc informací, které o tomhle celým průseru věděli. Walla se zdála zaskočená. Vůbec neměla zdání o tom, že už dávno byli všichni nakažení a každá smrt, ať už způsobena mrtvákem, či lidským přičiněním, vedla k proměně ve žrouta. Nechal jí tu informaci zpracovat a pak pokračoval, avšak už mnohem pochmurněji.

Nejhorší bylo říct o Sophii. Rozčílilo ho, že ji nenašel živou a zdravou. Zlobil se sám na sebe a dříve byl naštvaný na Carol, která měla dávat na dceru větší pozor. Zmínil se o Daleovi smrti a taky o Shanovi, který chtěl zabít Ricka, svého nejlepšího přítele a většinu času ho jen deptal, nebo se stavěl proti němu... Tohle, ta farma, kde dřív byli... To bylo všechno za nimi... Mohli tam začít nový domov, ale život jim zase podrazil nohy. Přes zimu přežívali a schovávali se kde to šlo a báli se o Lori, která měla každou chvíli rodit. A pak našli tohle vězení.

Walla ho upřeně poslouchala a nemohla dostat pozornost z jeho pohybujících se rtů. Pokoušel se před ní zakrýt bolest kvůli Lorině smrti. Z jeho vyprávění usoudila, že si nebyli moc blízcí, ale pořád patřila k nim. Byla to Rickova žena a ten se po její smrti div emočně nezhroutil. Pro Daryla to taky nebylo nic lehkého, když mu neměl jak pomoct a mohl ho jen bezmocně sledovat.

Jakmile dovyprávěl, zmlkl a zahleděl se na své ruce. Neulevilo se mu ani náhodou. Spíš na to všechno začal zbytečně myslet. Nevěřil tomu, že to ze sebe i přes své přemlouvání vyklopil.

Walla se k němu těsně přiblížila. Poznala na něm, že byl dost odtažitý a než někoho obejmout, tak by mu spíš urazil hlavu. Šla na něj pomalu, jako by snad byl divoká kočka a opřela si dlaň o jeho svalnaté rameno. Zavěsila se na něj a bradou opřela o hřbet vlastní ruky. Mohla ho tak sledovat pěkně zblízka. Zkoumat záchvěvy emocí v obličeji, jež zuby nehty zadržoval v sobě.

"Děkuju, žes mi všechno řekl," pověděl mu tiše lukostřelkyně.

Doslova cítila, jak Daryl napnul svaly a ostře se nadechl. Jistě měl na jazyku kousavou připomínku nebo měl chuť ji odstrčit, to mohla jen hádat. Zůstal u ní však sedět a tiše přijímal její přítomnost. Její teplý dotek. I dech, jenž se mu tříštil o stranu krku jako přílivová vlna. Vnímal její blízkost tak silně...

Dlaně se mu zpotily a téměř okamžitě dostal nutkání být ještě blíž. Váhavě zvedl ruce a v další vteřině ji k jejímu překvapení a tichému úleku objal. Stiskl ji pevně, schoval hlavu pod její bradu a potichu vydechl. Zaslechl zrychlené srdce a musel se neznatelně usmát. Tímhle překvapil i sám sebe. Už podruhé.

Lukostřelkyně chvíli bezradně pomrkávala na muže, jenž ji objímal a opravdu váhavě ho vzala kolem ramen. V nose zacítila výrazný pot a sama sebe se ptala, kdy se sakra naposledy umyl. A nejen on... Čtyři dny se povalovala v jednom oblečení a posteli. Taky musela být nehezky cítit...

"To, cos mi řek v tom lese, že mi věříš..." připomněla mu tiše a sklopila pohled. "Tos myslel vážně?"

"Jo," zachraptěl a lépe se uvelebil.

Rudovláska se zazubila a pohladila ho po jeho vyrýsovaných svalech. Vážně to byl tvrďák...

"Ty seš ale měkkota, víš to?" hlesla pobaveně a krátce se zasmála.

"Opovaž se to někde říct," zabrblal nerudně.

"Jasně jasně, jinak jsem mrtvá. To už víme. Co tam máš novýho?"

Rozhodně nečekala, že využije svoji chlapskou sílu a povalí ji na záda. Držel hlavu na její klíční kosti a dával pozor na ovázané zranění. Cítil, že ho slabší silou praštila do ramene. Ohnal se po ní jako po otravné mouše a ona se rozesmála. Slyšet upřímný ženský smích byl jako pohlazení.

"Smrdíš," vytkla mu Walla.

"To ty taky, ale držím hubu," pověděl jí znuděně a rty cukly v mírný úsměv.