K jejich štěstí noc proběhla bez komplikací. Mrtví se prošli lesem a zamířili na silnici, odkud slyšeli hučení motoru aut. Umožnili tak dvěma lovcům přečkat studenou tmu v bezpečí.

Daryl skutečně celou noc nezamhouřil oči. Byl nanejvýš opatrný a hlídal zraněnou vedle sebe. Zatím hřála a zdála se naživu. Bylo zvláštní u sebe mít mladou ženu, která mohla klidně být o polovinu mladší, než on sám. Rozhodně na to vypadala. Hlavu měla opřenou o jeho svalnaté, holé paži a funěla mu horkým dechem na teplou kůži. On ji zase držel za štíhlý pas a zkontroloval ránu. Bílý obvaz sic nasákl červenou tekutinou, ale nevypadalo to, že by se chystala téct další.

Ulevilo se mu a pomalu vytáhl paži zpod jejího bledého těla. Krev na jeho dlani zhoustla a udělala ošklivý zarudlý škraloup. Vzal si zbytek obvazu a uvázal si to. Zaměřil se na Wallu a šťouchl do ní. Už nemohl déle čekat. Museli vyrazit.

"No tak, vstávej," promluvil směrem k ní a mírně s ní zatřásl.

"Hmmm?" zabručela kapku nespokojeně Walla a zvedla ruku, aby si promnula oči.

"Jak se cítíš?"

"Mhf," vzdychla a odtáhla se od něj, načež ucítila silnou bolest zad. "Spalo se mi přímo ukázkově, ale furt se cítím jakoby mě srazilo auto."

"Ještě abys nespala dobře," odfrkl si Daryl.

"Když mám vedle takovýho chlapáka, tak je to jasný," zazubila se unaveně lukostřelkyně a konečně nalezla ztracenou sílu do nohou.

Darylovi zacukal koutek úst, uchopil kuši a hned byl za ní na nohou. Oba se dostali na ostré dopolední paprsky a vypadalo to, že se nacházeli mimo ohrožení života. Walla se rozhlédla kolem a automaticky dlaní zakryla ránu. Včera večer počítala s tím, že do dalšího dne neprocitne. Krve ubylo příliš mnoho a ona se ještě teď cítila jako umírající pacient.

"Odsud už je to kousek. Budeme rychle zpátky," řekl Daryl a klekl si na jedno koleno, načež kuši zavěsil za rameno, "tak naskoč."

"Hm?" stočila k němu Walla zrak a nechápavě nadzvedla obočí. "Včera sis asi všiml, že jsem dost těžká."

"S tím zraněním se na nohou moc dlouho neudržíš a já už chci bejt zpátky."

Tvrdohlavá lukostřelkyně musela uznat, že měl pravdu. Poprvé po dlouhé době ho poslechla a naskočila mu na záda. Pevně se k němu přitiskla, objala ho kolem ramen, hodila si jeho kuši na záda a on ji zase chytil za stehna. Narovnal se, pořádně ji přechytl a vykročil vpřed.

Nacházet se v blízkosti takového silného muže ji polil pocit bezpečí. Nemusela se bát, že by ji vydal zlým lidem, nebo ji opustil. Když už se pro někoho rozhodl riskovat, tak to stálo za to. Jemně si opřela bradu o jeho zpocené vlasy a klidně vydechla zadržený vzduch.

Daryl se letmo koukl nahoru a v tváři se mu rozlil spokojený výraz. Nyní mu nepřišla tak těžká a navíc byla při vědomí a v pořádku. Musím ji dostat zpátky, musím... pomyslel si. Potkat ji na začátku všeho, asi by o ni ani nezavadil pohledem. Byl loajální jen ke svému bratrovi a spoléhal na něj. Samozřejmě do doby, než ho opustil.

"Všimla jsem si, že máš docela rád motorky," prohodila do ticha Walla, když mířili přímou cestou do věznice po silnici.

"Jo," odpověděl hrubě a bez mrknutí sledoval cestu vpředu. "Dřív to šlo na koni, ale po jednom incidentu nemám zájem na ty herky lízt."

"Ošklivej pád?"

"Dost ošklivej."

Walla se potichu zasmála. Taky měla pár nehod s koňmi a od té doby se k nim bála jakkoliv přiblížit. Auto bylo přece jen lepší. Opřela se tváří o jeho vlasy a zadívala se do lesa vedle nich. Ostrým zrakem ohlídala jednu stranu a poslouchala zvuky lesa.

"Je takový klid," vydechla zasněně. "Možná by nebylo na škodě najít chatu někde daleko odsud, usadit se a zestárnout."

"V týhle době asi moc nezestárneš," poznamenal Daryl.

"Asi ne," odvětila potichu a spustila víčka.

Zůstala naprosto bez hnutí přitisklá na jeho zádech. Těžkým dechem mu dýchala do vlasů a dost dobře vnímala záškuby bolesti v boku. Měl rychlý a pravidelný krok, takže se tam trocha bolesti odrazila.

Horké slunce jim rozpalovalo hlavy a stopař si přál, aby ta hořící mrcha dala pokoj. V nose ho dráždil zápach rozkládajícího se masa a spáleniště. Kolem nabouraných aut u okraje vozovky procházel pomalu a rozvážně, neboť pár připásaných řidičů vypadalo poněkud "živě," jenom ne v pravém slova smyslu.

Věznice byla konečně na dohled, Walla tvrdě spala a Daryl měl co dělat, aby ji vůbec unesl. Každým krokem se zdála těžší a těžší, přičemž ho zraněná paže pekelně pálila. Zatínal zuby jak to jen šlo a v dálce spatřil pár nemrtvých. Začal přemýšlet nad plánem, jak je odkládá, když v tom zaslechl troubení.

Zastavil se a ohlédl. Jedno z jejich aut jelo po silnici zpátky domů. Nejspíš jeli do městečka pro zásoby a při zpáteční cestě je museli zahlédnout. Ustoupil na kraj, počkal, než auto přijede blíž a zastaví.

Oddechl si. Oba to přežili. Sice byli bez kořisti, ale zvládli to. Sklopil pohled ke svým botám a všiml si, že celou dobu stál na pěkně urostlých kopretinách.

"Už jsme v pohodě, zrzko," zamumlal směrem ke zraněné, ač mu nyní odpovědět nemohla.

°•°•°

"Vím, že spíš po noční, ale stejně jsem přišla," zaslechla tenký dívčí hlásek.

Pootočila za ním hlavu a stáhla obočí. Toužila po tom, aby mohla otevřít víčka a zkontrolovat ji. Ujistit se, zda byla v pořádku, jenomže za nic na světě k tomu nedokázala najít sílu. Přitom byla tak zatraceně blízko!

"Miyo?" zachraptěla vyschlým hlasem a dost obtížně polkla.

"Klidně spi dál. Pustím si film a počkám, než se probudíš, jo?" ozvala se dívka opět.

"Proč?"

"Nechtěla jsem zůstávat doma," odvětila Miya na její prostou otázku, zatímco se posadila vedle ní na postel.

Walla cítila, jak se matrace na její pravé straně prohnula. Natáhla tam ruku a o cosi zavadila. O teplou lidskou ruku.

"Jsem tady," zazněl dívčí hlas a pevně stiskla její slabou dlaň, "a rozhodně neodejdu."

Rudovlásce se zpod víček vydraly první slzy. Sjely ji po tváři jako rychlý sled náhlého deště. Stisk na její ruce zesílil. Skoro by řekla, že nepatřil oné dívce, leč někomu daleko silnějšímu.

"Promiň mi... Měla... měla jsem s tebou... odjet," vypravila ze sebe na několik trhavých nádechů lukostřelkyně.

Miyin hlas se rozplynul. Pokoušela se držet té představy, že byla naživu a v pořádku, že se s touhle mizernou situací poprala. Byla to přece chytrá a vynalézavá dívka. Jistě si našla způsob, jak přežít. Jenomže už ji nikdy neuvidí. A ani neuvidí svou matku, které by chtěla do obličeje vpálit tolik nehezkých věcí. Dnes svého rozhodnutí poslat ji do Paříže, kde by začala žít, neskutečně litovala. Raději by čelila téhle apokalypse s ní, než sama s cizími lidmi.

"Až se vyspím, kouknem na ten film spolu," zamumlala polohlasem a obtížně polkla. "Zdál se mi děsnej sen. Pak ti ho musím říct."

Krk měla vyschlý. Už ani nepamatovala, kdy naposledy pila. Pozvolna se pohnula, zkroutila tvář do útrpné grimasy, jelikož se cítila jako by přišla po dobývání jakési pevnosti. Sebrala veškerou vůli, kterou v sobě měla a odtáhla víčka od sebe. Zlatě lesknoucíma se očima zírala na svou děsivě bledou dlaň, kterou držela jiná. Byla o dost větší a na její kůži cítila mozoly a hrubost.

Takže to nebylo skutečné. Její hlas... tady vlastně ani nebyl. Byla jen sen. A tohle je skutečná realita.

"Chrápalas dost dlouho."

"Daryle?"

Zatvářila se zaskočeně. Shlédla na jejich spojené ruce a pak zase nahoru na jeho tvář. Po chvilce ji však pustil, aby se natáhl pro vodu na nočním stolku a láhev podal.

"Chrápalas čtyři dny. Někteří si mysleli, že se živá neprobereš," řekl jí starostlivě a pomohl jí do sedu.

"Dík," poděkovala, vzala si od něj láhev a pořádně se napila.

"Blouznilas a mluvila nesmysly. Bylo to z dehydratace a toho debilního slunka."

Walla polkla vodu a mnohem klidněji vydechla. V ústech měla jako v poušti a ona blahodárná tekutina ji zachránila. Sklopila unavené a načervenalé oči dolů. Pořád měla na tváři čerstvé slzy.

"Kdo je Miya?" zeptal se zničehonic stopař a trpělivě čekal, než si všechno v té hlavě zpracuje.

"Zmínila jsem ji?" zajímala se lukostřelkyně dutě.

"Několikrát."

Slyšela, jak povlečení zašustilo kvůli tomu, že se Daryl příliš pohnul. Bylo zvláštní probudit se s pocitem, že jí držel za ruku. Promnula oči a otřela ospalky. Zhluboka se nadechla a pohlédla Darylovi do obličeje.

"Byla něco jako moje malá sestra. Nebyly jsme příbuzné, ale já ji nadevše milovala. Poslala jsem ji do Paříže za moji matkou s nadějí, že tam bude mít lepší život, protože noo, neskončila zrovna v dobrých rukou. Krátce po tom, co to vypuklo a já přišla o přátele, jsem se tam snažila dostat. Měla jsem naději, že to půjde. Chtěla jsem... chtěla jsem..." odmlčela se a hryzla se do rtu.

"Chtělas ji chránit," dodal za ní Dixon tiše a ona na to jen kývla.

Walla si vjela rukou do vlasů a několikrát dlouze zamrkala. Přemlouvala se, aby nezačala zase brečet. Nahlas zaklela nadávku a pokrčila obě nohy v kolenou.

"Myslela jsem jen na ni. Jen na to, jak se za ní dostat, najít ji a ochránit. Já vím, že to zní jako hloupost, jenže... ona je moc milá a laskavá bytost. Nedokázala by zabíjet. Nedokázala by zabít," zavrtěla hlavou a zakryla si ústa při pomyšlení, že by Miya mohla dopadnout jako Patrick, jeho bratr, nebo kdokoliv z jejích přátel.

Daryl se lépe posadil a opřel lokty o kolena. Hřbetem ruky si podepřel bradu a zamyšleně se díval na šedou zem nově obyvatelné cely. Přemýšlel občas Merle, ta skopová hlava, kam se jeho mladší bráška poděl? Zvažoval někdy možnost, že by se ho sám pokusil najít? Moc v to nevěřil, ačkoliv Guvernér byl dost striktní, když je postavil proti sobě a tvrdil, jak mu hledaného bratra přivedl.

"Jestli je jako ty, tak žije. Věř aspoň tomuhle," pověděl nakonec a ještě se ke stolku vrátil pro jednu věc. "Na."

Mladá lukostřelkyně zvědavě zamrkala. Seděl k ní bokem a rukou, kterou měl pečlivě ošetřenou a ovázanou, natahoval jejím směrem. V pěsti držel pár pěkně rozkvetlých kopretin a podával jí je.

"Wow, díky," převzala si je k sobě a koutky úst roztáhla v úsměv.

Daryl jen přikývl, jedinkrát se na ni nepodíval a zvedl se. Rozhodně nejlepší čas odejít. Ujistil se, že to přežila, tak dnes mohl spát o něco klidněji.

"Díky za všechno," hlesla za ním ještě trochu ochraptělým hlasem.

On se zastavil a mezi dveřmi cely se přes rameno ohlédl. Hlavu měla podepřenou, rudá záplava rudých hustých kadeří ji padala přes ramena a pobledlá, vyčerpaná tvář zářila úsměvem. Zrychlil se mu dech a dost dlouho mu trvalo, než donutil nohy k pohybu. Najednou odejít nechtěl. Toužil tam s ní zůstat a vyslechnout si klidně všechno, co měla na srdci.

"Jsme lovci na baterky, co?" ozvala se se smíchem Walla a přerušila tak jeho zmatený proud myšlenek.

"Já už na rozdíl od tebe něco chytil," promluvil uvolněným tónem a zatnul svaly, aby se konečně přinutil jít.

"Až se tak skutečně stane, dej vědět," popíchla ho a lehla si zpátky na záda, držíc květiny u sebe.

Tak běž... vypadni odtud...

Stopař zůstal mlčet a místo toho se rozešel z cely ven. Srdce mu z neznámého důvodu rychle naráželo o hrudník a ten krásný pocit, když byl vedle ní přetrvával. Přemlouval se. Říkal si, jak debilní to byl nápad pouštět si někoho takto blízko k tělu. Před čtyřmi dny měl vážně velký strach. Nechtěl, aby zemřela.