Prchali lesem jako lovná kořist. Pravdou bylo, že se oni stali lovnou pro nemrtvé a snažili se udržet rychlé tempo, aby se dostali zpátky do bezpečí. Daryl by to možná zvládl, jenomže Walla uprostřed běhu zastavila, jelikož jí bok svírala ostrá bolest. Všechny stehy popraskaly.

"Do prdele," zaklela a zapřela se dlaní o strom.

Daryl se zastavil a ohlédl se. Nejradši by si namlátil, protože na její zranění dočista zapomněl. Vrátil se k ní a chytil ji za rameno.

"Zvládneš to?" zeptal se ustaraně.

"Jo, nechci zdržovat, jdem," nadechla se z plných plic a vykročila vpřed.

Věděla, že museli jít. Do věznice to bylo daleko a nemrtví jistě půjdou za pachem její krve. Nikde kolem tu nebyl žádný přírodní úkryt, jenž by je skryl. 

Po dalších příšerných metrech to vzdala. Bolest jí vystřelovala do podpaží a pak do celé paže. Stopař musel zvolnit tempo a zůstat blízko ní. Byl nervózní, jelikož se nelidské chrčení a skřípání shnilých zubů ozývalo všemi směry.

"Jsme moc daleko. To nemůžu zvládnout," řekla Walla odevzdaně a chystala se složit na zem.

"Tak na to kurva zapomeň," odsekl nevrle, neměl nejmenší chuť poslouchat kecy o obětování se, tudíž ji chytil a s opatrností si ji hodil přes rameno. "Budeš mi krýt záda," rozhodl a lehkým krokem se rozešel dál.

Tedy, ne až tak lehkým. Něco vážila a bylo to pěkně znát. Svaly byly vážně těžší, než prve předpokládal. Pevně a zároveň jemně ji držel za pas a druhou paží byl připraven použít kuši. Walla se zapřela o jeho záda a neměla nejmenší chuť se jakkoliv jinak pohnout. Přimhouřila oči do nastoleného šera a spatřila několik desítek metrů, proplétat se mezi stromy, hned dvanáct mrtváků. Z pravé strany jich na ně mířilo hned pět a osm kulhalo poměrně rychlým tempem zleva.

"Za námi jde dvacet pět mrtváků. Dvanáct jich je dost daleko, abychom jim unikli, ale ti zbylí sráči jdou nějak rychle," pronesla monotónním tónem.

Daryl kývl na srozuměnou a zrychlil. Rozhodl se neztrácet čas přemýšlením nad katastrofickými scénáři, které by je potkaly. Zatínal všechny svaly, aby ji vůbec unesl takovou dálku a až v krku cítil svůj srdeční sval. Prodíral se po stopách, které zanechali, když následovali jelena a usoudil, že se do vězení dostanou po setmění. 

Naslouchal zvukům lesa a při každém zapraskání větvičky uhnul na stranu od zdroje. Walla zatím těžko překonávala blížící se mdloby. Dýchala čím dál tím hůř a zrak se jí mlžil.

"Hej, buď tu, říkej něco," ozval se Daryl, který by tohle normálně možná neřekl.

Lukostřelkyně si promnula oči a zabodla je do země. "A o co mám říkat?"

"Cokoliv," hlesl. "Třeba něco o tobě a tvojí rodině."

Byla zticha podezřele moc dlouho a on chtěl předejít tomu, že by ztratila vědomí. Potřeboval, aby zůstala vzhůru.

"No tak, to zvládneš. Kecání ti jde," povzbuzoval ji, "ale hlavně mluv."

Walla se měkce usmála a hluboce se nadechla. Dech se jí zadrhával a musela dýchat pomalu a zhluboka.

"Narodila jsem se v Paříži... Je to moc krásný město. Byls tam někdy?"

"Celý život jsem zůstal v Georgii, nevytáh jsem z ní paty, tak co myslíš?" odtušil stroze a pohledem hledal možný přírodní úkryt, do nějž by se schovali.

"Otec byl z Ameriky. Chtěl po matce, aby opustila svoji rodinu v Paříži a přestěhovala se. A ona opustila nádherné město, aby se dostala do jedný horský díry. V mých devíti mě táta vzal na lov, protože ze mě byl zklamanej," vydechla vyčerpaně a zkřivila tvář. "Nechtěl dceru. Chtěl syna, takže se mě snažil strkat ke všem chlapským věcem. Dělala jsem, co chtěl, aby na mě byl hrdej, ale... místo toho jsem se ho bála pokaždé, když dostal záchvat vzteku."

Daryl ji s lítostí poslouchal. Nebylo divu, že byla pořád tak vzteklá a nepříjemná. Zatvářil se opravdu smutně. Dost mu to připomnělo jeho dětství. Bát se vlastního rodiče, strach o to, co provede tentokrát a kam daleko zajde.

"Máma znovu otěhotněla. Tentokrát měla mít kluka. Vysněnýho syna, jenže měla problémy. Těšila jsem se na malýho bráchu, tak moc jsem se těšila a on, sotva pět minut po narození, zemřel. Mamka se z toho tehdy psychicky sesypala. Vrátila se do Paříže, s otcem to začalo jít z kopce, byl agresivní a ona mě tam s ním nechala. Nechala tam malou třináctiletou holku, která ani nevěděla, co se dělo, a proč si vysloužila, že se od ní její máma odvrátila," zamumlala polohlasem, křečovitě svírala Darylův nůž a měla sto chutí se bodnout do ruky, aby aspoň tak utišila tu zlou bolest v srdci. "Já se přece o narození neprosila. Neprosila jsem se o to, abych se mohla dívat, jak svět spěje do sraček. Jak mi moji nejlepší kamarádi umírají před očima..." neudržela se a hlasitě vzlykla.

Sakra, prolétlo Darylovi hlavou a okamžitě se zastavil. Před sebou měli několik popadaných stromů tvořící přírodní zeď a poblíž byly větší kusy vyvrácené z kořenů. Kousek za nimi zaslechl hučet lesní potůček a na březích by mohli zakrýt svoji přítomnosti.

Postavil ji na nohy a musel ještě pomoct se stabilitou. Dlaní si zakrývala oči, ramena se jí silně třásla a rty kroutila do ošklivého šklebu. Po tváři ji stékalo tolik slz, které utíkaly po bradě a kapaly na zem. Nic neřekl a přitáhl ji k sobě do náruče. Líce měla zarudlé, z nosu tekl sopel a nedokázala se uklidnit. Objal ji paží okolo zad a opřel bradu o její hlavu. Zatím žádní mrtví v dosahu, ale potřeboval si odpočinout. A ona taky.

"Srát na věci z minulosti. Nech to pustit ven a pak se seber. Potřebuju s touhle situací píchnout," promluvil hlubším hlasem a nechal si ji u sebe, dokud se nepřestala třást.

Ještě pár minut ji dal čas a poté se od ní odtáhl. Zlatě se lesknoucí duhovky byly plné slz. Naštěstí to zvládla dostat pod kontrolu. Nasadila chladnou masku nemilosrdné lidské bytosti a zůstala naprosto v klidu. Hřbetem ruky si otřela zbytek slaných kapek a zvedla bradu. Byl tak blízko. Zatraceně moc blízko. Cítila v nose jeho přirozený pach a nenápadně ho nasávala. Stále na sobě měl krev jelena, jenže to ji nevadilo. Ocelový zápach nemohl plně přebýt to, co cítila a přišlo jí to nesmírně přitažlivé.

Daryl pomalu stáhl paži a pod prsty pokryté zvířecí krví cítil její teplo. Už jen z pouhé zvědavosti uchopil dlouhý pramen, jenž spadal na rameno jako krvavý pramínek a prohlédl si jej. Kdo na světě mohl mít vlasy barvy rudé krve?

"To není barva," zamumlal s očima upřenýma do jejích.

Měla je tak zlaté! Jako mladá divoká šelma. Koutek úst mu zacukal a odtáhl se.

"Ne," zavrtěla hlavou na jeho poznámku a sklopila pohled k zemi.

"Schováme se tam," prořízl ticho jeho naléhavý tón.

°•°•°

Popadané stromy tvořily přirozenou bariéru, takže by byli z jedné strany úplně krytí. Stopař šel místo prozkoumat první. Prohlédl vřesoviště a s nabitou kuší nalezl dokonalý úkryt. Rovnou pod kořeny urostlých dubů byla vyhrabaná díra. Zrezlé pozůstatky lopat, střepů od flašek a nerozložitelných igelitových pytlů ukazovaly na známky něčího pobytu, než toto místo upustili. Svižně zkontroloval okruh kvůli mrtvákům a pomalu pomohl zraněné do nalezeného úkrytu.

Skřípění a cvakaní zubů Daryl zatím neslyšel, takže opatrně sestoupil k zurčícímu potůčku, aby nabral vodu, jenže nepočítal s tím, že najde pár rozbitých střepů i tady. A jeden takový zmetek mu přejel po celé dlani. Zaklel a obrátil úplně zkrvavělou dlaň vzhůru. Paráda. Teď chytne otravu krve a ještě tady umře. Ještě že si pro takové případy nosil lékárničku.

Lovec si umyl ruce, ránu zakryl hadrem a přiklekl k lukostřelkyni. Sám se o svoje zranění postará, až prohlédne její. Rozříznutá dlaň ještě nikoho nezabila.

Velmi jemně odtáhl zakrvácenou část trička nahoru a zatajil se mu dech. Popraskaly všechny stehy a rána se znovu otevřela. Nepochybně se to stalo během útěku. Tmavě hnědé vlasy mu spadly do tváře a zakryly tak jeho bezmocný výraz. Tady s tím nemohl nic udělat. 

Vytáhl z lékárničky poslední záchranu. Pečlivě poškozenou kůži očistil vodou a jak nejjemněji dovedl, tak prsty vytáhl zbylé stehy. Nyní byly na dvě věci... Krvácení to nezastaví. Potom vytáhl dezinfekci a zamračil se. Bylo jí příliš málo.

"Budeš mi zase něco povídat?" snažil se jí probrat z mdlob a nejraději by s ní pořádně zatřásl.

Walla pomalu nevěděla, která bije. V hlavě jí hučelo, bolest teď vystřelovala do každého koutu těla a měla chuť usedavě plakat. Všimla si spoustu krve na Darylově ruce a natáhla k němu prsty.

"Krvácíš," hlesla ochraptěle.

"Nejdřív ty. Tvoje zranění je horší."

"Přestaň. Tohle už zkrátka nedám. Bylo to moc krve," zamumlala mimo smysly.

"Sklapni. Breč si a lituj se. Nadávej, jak je ten podělanej svět plnej sraček nespravedlivej, protože jinej není," zavrčel už rozčileně, nanesl na kousek sterilní látky dezinfekci a začal ránu otírat.

Lukostřelkyně zaryla nehty do jeho vesty a tiše vzlykla bolestí. Zrovna teď svoje přežití neviděla moc optimisticky. Zpátky domů se neposunuli ani o píď a to jen proto, že ona zdržovala. Nejraději by si nafackovala.

"Nejsi jediná, koho vlastní rodič nenáviděl," zašeptal o mnoho slabším hlasem Daryl a překryl krvácení čistým cípem bílé látky, jež okamžitě při styku s ránou nasákla rudou. "Co moje máma umřela, tak se fotr rozhodl mě mlátit. I mýho bratra. Ten ale odešel, tak jsem na něho zbyl jen já. Není to nic příjemnýho a neumím si představit, co všechno měl ještě v plánu. Některý věci se nevyvinou jak z vykreslený pohádky."

Utahoval obvaz kolem jejího boku, občas se musel více natáhnout, ale jinak to vypadalo, že se krvácení ustálilo. To jeho koneckonců taky. Jenom to štípalo a pálilo. Jakoby tam někdo zarýval nůž. Konec obvazu pečlivě zajistil a promnul si kořen nosu. Až teprve po chvilce si uvědomil, co tu vlastně plácl a zalitoval toho. Nezvládl se na ni podívat. Nesnesl by ten pohled plný lítosti.

"Vůbec nechápu, proč jsem to řek," zahučel nervózně a jediné, co cítil, byl její pevný stisk na rameni.

Walla vysíleně opřela čelo o jeho zdravou paži. Cítila teplo a to ji nutilo zůstat blízko. Zůstala na něm zavěšena a on to překvapivě snesl.

"Protože uvnitř tušíš, že do rána možná umřu," zašeptala.

"Hovno," zaklel a očima zkontroloval stav své dlaně. "Máš šanci, krávo blbá."

I navzdory nadávce se vyčerpaně zachechtala. Byl to slabý a odevzdaný smích. 

Objal ji paží kolem pasu a nechal ji přitisknutou ke svému boku. Dokud hřála a dýchala, tak měl naději. Ona zavřela oči, lépe si o něj opřela hlavu a ještě před usnutím zamumlala tiché díky za všechno, co pro ni doteď učinil.

Daryl se zadíval do strany a sledoval venek. Potichu si povzdechl, vrátil oči na ni a nechal je tam. Měla pootevřené rty a tiše vdechovala větší množství kyslíku. Dlaní stlačil ránu ještě víc a velmi ohleduplně se s ní opřel o dost nepohodlné kořeny za zády. Nebyla to pro něj zrovna příjemná pozice, ale takhle by měla zůstat v teple a neztratit další krev. Pro tuto noc nebude spát a pokusí se ji ohlídat.