Kapitola 6.
Přežití

Takže...
Před začátkem kapitoly...
Mám tu pro vás obraz, jak vypadá ten tvor z minulích kapitol Nechtěného.

Takto vypadala kdysy, když jsem jí vymyslela. Před nedávnem jsem se však rozhodla jí předělat...

Který je podle vás lepší?

  Connor zděšeně přešlapoval na skále a neustále se rozhlížel. Sice toho tvora neznal, ale za celý svůj krádký život nepotkal moc tvorů, kteří by mu hned v prvni chvíli nenadávaly a nechtěli mu ublížit a on nechtěl, aby se jí něco stalo.
  Navíc... Nikomu by nepřál prožít si to, co si prožil on. Topit se, a nemoct nic dělat...
  Jen při té představě se zachvěl. Nenávidí vodu... Proč jí tu muselo být tolik..?
  Jak se rozhlížel po té nekonečné vodní hladině, zamrazilo ho. Tolik vody... Připadal si vedle ní nepatřičně a zranitelně...
  Už tam málem vypustil duši, když v tom...
  Se její býlá hlava vynořila nad hladilu. Connor na chvíli i zapoměl dýchat. Zřejmě se vůbec netopila... Dokonce měla něco v tlamě.
  Na tu dálku to neviděl a velmi brzo to opět zmizelo, tentokrát v její tlapě.
  Takhle se potopila ještě několikrát. Connor nechápal, jak je možné, že dokáže být pod tou vodou tak dlouho. Celou dobu seděl na té skále a jen jí pozoroval...

  Ani jsem si tehdy nevšiml, jak čas letí. Brzy se začalo stmívat a mě zprvu nedošlo, že tady mi nikdo jídlo nepřinese...

  Začínalo mu být na slunci vedro, proto byl rád, když se začalo stmívat. Na druhou stranu si však začal uvědomovat, že tady nenajde žádný kotec, do kterého by si na noc zalezl a že tu někdo jen tak nenechá jídlo nebo vodu...
  Jakmile si to uvědomil, došlo mu, jak sucho v krku měl a že také začíná mít hlad...
  Opět se rozhlédl po moři, jehož hladina odrážela záři zapadajícího slunce a ztáhl uši. Za jiných okolností by to byl překrásný pohled, ale teď...
  Začínal mít strach, jak na něj dopadala ta tíha uvědomění. Vždy toužil být volný. Ale teď, když byl, mu došlo, že neví, Jak přežít...
  I když velmi nerad, opustil svou rozhlednu, odkud pozoroval toho uchvatného tvora a vydal se zpět do lesa. Musel něco najít...
  Jenže nevěděl, co se dalo jíst, a co ne. Mohl klidně už projít kolem něčeho, co se dalo jíst, a ani si toho nevšiml... Jen ta myšlenka ho frustrovala a donutila ho víc se rozhlížet.
  Jak tak postupovat dál a dál do lesa, začalo se stmívat. A nejen to.
  Nebe se zatáhlo a vyhrožovalo, že brzy bude opět pršet.
  Každý zvuk ho děsil a hned se za ním otáčel až se nakonec úplně zamotal. Nevěděl, odkud přišel, ani kam by měl jít...
  Jestli se někdy na lodi cítil zoufale, s tímto se to nedalo srovnat. Jeho vysněný sen se změnil v noční můru. Byl sám, na neznámém místě, obklopen tmou...
  Jakoby mrtvolné ticho přerušivalo jen cvrdlikání nějakého pro něj neznámého tvora a křupání podrostu pod jeho nohama. Jeho děcká fantazie vytvářela z temných stínů a zákoutí kolem něj obrovité bestie, které přikrčení v podrostu vyčkávaly na svou zprávnou chvíli.
  Celý se třásl, ruce přitisklé k hrudi a ocas stáhl mezyi nohy. Vyděšenýma, vykulenýma očima kmital po okolí zatím, co se mu plnily slzami strachu.
  Stěží mu však stihla stéct po čumáku první slza a bouřkové mraky nad jeho hlavou ohlásily svou přítomnost. Spolu s ránou, která mu projela celým tělem se také nebe cele rozsvítilo vlivem blesku.
  Ten na chvili ozářil les kolem tygra a on sebou ve strachu poskočil. Cvrhlikot utichl a byl nahrazen nepravidelným kapáním kapek o listy i zem, které se stále stupňovalo. Velké chladné dešťové kapky se mísily s jeho slzami a úplně mu tak znemožňovaly cokoliv vidět.
  Malý tygřík nevěděl, co má dělat. V zoufalství se pokusil vylést na strom. Doufal, že by ho jeho koruna mohla alespoň trochu ochránit před deštěm a jeho víška zas před čímkoliv, co se skrývalo v podrostu.
  Šplhání nebyla zatím jeho nejlepší vlastnost a na mokré kůře mu to mnohokrát podjelo. Zatínal ale dál drápy do kůry a lezl víš a víš. Sice pomalu, ale lezl.
  Měl pocit, jako by se mu měli urvat všechny drápy a svaly na nohou i rukou ho pálily. Měl pocit, že už leze celou věčnost a že se už neudrží, když v kmeni spatřil jakousi prohlubeň.
  Vyškrábal se až k ní. Byla příliž malá, než aby do ní i jen strčil hlavu, ale mohl se o ní lépe zachytit a odpočinout si.
  Zrovna ve chvíli, kdy však sáhl packou dovnitř, aby mohl zarýt drápy dovnitř a třeba se i zapřít loktem se ozvalo zasyčení a ze škvíry něco vystřelilo.
  Connor si to v šoku ani nestihl prohlednout. Stěží zaznamenal, že je to hubené a tenké, když se mu to zakouslo do předloktí.
  Vyděšeně vykřikl a v šoku stáhl drápy a jako by odskočil. Pozdě mu došlo, že se tím odstrčil od kmenu stromu a po zádu se řítil opět k zemi.
  Nebe se opět rozzářilo a on tak mohl nad sebou zpatřit siluetu toho tvora. Stěží to však dokazal vnímat. Tvor roztáhl svá blanitá křídla a zmizel ve větvoví.
  Netrvalo moc dlouho a Connor dopadl na zem. Zatínal zuby bolestí, když mu celým tělem  projela od zad ukrutná bolest.
  Na chvíli si i vyrazil dech a tak jen ležel na zemi a lapal po dechu.
  Byla mu zima, jak tam tak ležel v mokru a bolest né a né odeznít. Každý nádech ho bolel a nebyl ani schopný se pohnout.
  Nakonec se mu podařilo se převalit na bok, ale víc toho nedokázal. Zůstal zírat před sebe a velmi pomalu se stočil do klubíčka. Jeho dech byl vlivem toho množství bolesti trhavý.
  Na co příšery číhající ve stínech..? Pomyslel si se slzama bolesti i zoufalství v očích. Na to, abych se zabil nikoho nepotřebuju...