Kapitola 8.
Krutost

  Tygr narážel rameny do klece až zvuk kovu vyplnil veškerý zvuk v jeho uších. Lidé odešly a nechali ho s jeho nenávistí o samotě v temnotě.
  To nesnášel. Jeho myšlenky se v takových chvílích samoty řítili daleko do minulosti. Dál a dál do jeho vzpomínek a nutily ho znovu prožívat ty chvíle, kdy něco cítil.
  Ale on to nechtěl! Nechtěl si znovu prožívat to zoufalství. Tu vinu...
  Znovu vyrazil po mřížích a zařval. Jenže jeho vzteklý řev pomalu přecházel v zoufalý, jak ho pohlcovaly vzpomínky a výčitky...
  Tygr se je snažil opět uzamknout do své mysli ale zdalo se, jako by bylo jedno, jak moc je ve své mysly svazuje. Vždy se zase ukázaly.
  Za ním se otevřely těžké dveře a hodily na jeho šedá záda pruh světla.
  Rychle se otočil a přikrčil, čekaje další bolest. Místo ní se však k jeho uších přihnal hluk. Hluk desítek hlasů...
  Hlasů těch zrůd.
  Tygr naštvaně zavrčel. Ten zvuk ho doháněl k šílenství. Nesnášel ho! Nesnášel je! Nenaviděl je!
  Vztek ho hnal kupředu. Vyřítil se skrz dveře na volnou písčitou plochu. Doufal, že se dostal ven, ale teď zjistil, že to nebylo dení světlo, ale reflektory...
  Kolem něj se obepínal velký kruh z vysokých stěn. Za těmi stěnami viděl nahoře ty bestie, které ve chvíli, kdy vyběhl ze své malé klece začaly hlučet snad ještě víc...
  Zasyčel a celý se naježil. Ten hluk ho bodal v jeho citlivých uších. Neustále se otáčel, nechtěl mít nikoho za zády ale to zde bylo dost nemožné...
  Byl z toho tak rozzuřený, že si nejprve ani nevšiml postavy opodál. Až když ta osoba vystoupila ze stínu zdí, upoutala jeho pozornost.
  Vypadal jako by cestoval v čase... Oblečen jako bojovnít z dob dávno minulích a se zbraní v podobě velké palice. Jako by se tygr ocitl v čase gladiátorů.
  Tedy až na ten fakt, že to byl další mutant, a ti v té době neexistovaly.

  Zápasy...
  Jedna z nejnechutnějších věcí, kterou lidé vymyslely...
  Nikdy jsem nepochopil, jak je to mohlo bavit... Lidé byli pro mě vždy krutí a nepochopitelní, ale v té době, kdy mi došlo, co se kolem mě děje, my z nich bylo špatně...
  Skoro tak moc, jako mi poté bylo špatně ze mě samotného...

  Tygr na něj chvíli jen nehnutě hleděl. Mutanti nebyli jeho cíl. Nenáviděl lidi. Ten vlk mu byl ukradený. Zmateně tam stál a rozhlížel se, jak by se odsud mohl dostat, než ho vyprovokoval opět halasný hlas desítek lidí. Světla nad jeho hlavou upřela svůj kužel světla přímo na něj a on se zasyčením trochu zacouval a snažil se to světlo zastínit svýma rukama.
  Toho využil hnědošedý vlk, který byl v tuto chvíli jeho protivníkem. Narozdíl od tygra to nebyl žádný nováček. Moc dobře věděl, co musí dělat.
  Uviděl svou šanci a udeřil. Praštil svou zbraní tygra přímo do nyní nechráňeného břicha.
  Ten překvapeně a bolestně zařval a v šoku se trochu stáhl. Vlk mu však nehodlal dát ani chvilku čas a opět zaútočil.
  Tygr byl nejprve zmaten tou prudkou bolestí ale brzy se vzpamatoval. Další ráně sice ještě zabránit nemohl, ale třetí ránu vykryl a při vlkově čtvrtém pokusu, mířenou přímo na jeho hlavu, dokonce jeho zbraň chytil.
  Jejich pohledy se na malý okamřik setkaly, ale i ta chvíli stačila k tomu, aby si vlk uvědomil, jakou chybu udělal.
  Tygr cenil naštvaně zuby, uši měl přitažené k hlavě a oči zastřené šílenou nenávistí.
  Vlk na něj zkusil vrhnout chladný pohled ale svůj strach zakrýt nedokazal. Vždyť tohle snad ani nebyl mutant...
  Vyděšeně vykníkl, když se mu kousek od hlavy ozval zvuk praskání dřeva.
  Druhý konec jeho zbraně v rukou tygra křupl a rozpadl se jako by byl celý strouchnivělý. Dřevo však bylo zcela v pořádku, pouze nevydrželo silný stisk šedého tygra.
  Dřevo v jeho rukou jakoby vybuchlo. Tygr si toho však ztěží všiml. Odhodil zbytky dřeva na zem a vrhl se na vlka.
  Ten, držív stále v rukou zbytky jeho zbraně a ztuhlý překvapením, se nestihl bránit.
  Tygr ho bez problému povalil na zem a dřív, než by vlk jen stačil vykřinout mu tygr zaryl dlouhé zuby do krku a rameny a začal trhat hlavou ze strany na stranu.
  Vlk neměl žádnou šanci. Tygr mu prokousl tepnu a při škubáním hlavou mu i zlomil vaz. Ale to tygra nijak nezastavilo. Dál trhal mrtvého vlka zatím co všichni lidé kolem zmlkly.
  Chvíli bylo naprosté ticho než diváci začali zkandovat jedno slovo.
  ,,Krutost! Krutost! Krutost!" Tygr si toho nijak nevšiml. Věnoval se jen své kořisti. Do doby, než odněkud přiletěla uspávací šipka, která ho trefila přímo do krku.

  Dav mi dal jméno Krutost. Tak to zde bylo. Po prvním zápase vám vaše obecenstvo dalo jméno, které se podle nich k vám nejvíce hodilo...
  Tedy pokud jste přežily.
  Sám bych se však nazval lépe.
  Byl jsem krvelačná Bestie...

  Tygr ležel v rohu své klece a zíral před sebe. Jeho srst byla ještě mokrá, jak z něj hadicí smývaly krev.
  Už to byla nějaká ta doba, co zde byl. Ne každý boj šel tak snadno, ale vždy z něj vyšel jako výtěz.
  Po ramenou, pažích i hrudi se mu táhly dlouhé šrámy od drápů a zbraní jeho nyní již mrtvých protivníků. Časem se měnili v jizvy, které se skryly pod jeho hustou srstí stejně, jako on skrýval své jizvy na duši pod svou zuřivostí.

  Už jsem prakticky ani nežil. Pouze jsem přežíval v té kleci. Každý den byl pro mě stejný. Mí protivníci pro mě nebyli nic, než jen má kožist.
  Neviděl jsem za nimi jejich život. Nezáleželo mi na tom, co byli, čím byli či čím si prošly. Bylo to jako když se najíte. Nepřemýšlíte nad tím, co to maso předtím bylo a jaký život mělo. Je to prostě maso. Musíte žrát, aby jste přežili.
  A tak jsem to bral i u zápasů. Musel jsem bojovat a zabíjet, abych přežil.
  Zcela jsem se odprostil od všech vzpomínek. Od svědomí nebo nějakého vyššího myšlení. Ovladaly mě zakladní instinkty. Prostě nutnost přežít.
  Tak pokračoval můj život dlouhé dny, týdny ba i měsíce či možná roky... Nepočítal jsem to, nebo jsem si to spíš nechtěl připustit, že jsem tam byl tak dlouho. Dny se mi prolínaly mezi sebou... Někdy bylo takové teplo, že jsem se před jeho spalujícím žárem schovával ve stínech, jindy z nebe padal takový bílí studený prach, který všechno zkryl pod svůj býlí povlak... Byl jsem tam zkrádka snad věčnost...