Několikrát jsem četla romantické příběhy. Někdy se mi pod ruku dostal i příběh, jak se dívka zamiluje do svého učitele. Ano, taková kravina. Jak se to může stát vždyť ty učitelé jsou staří a nechutný. No střední škola mě přesvědčila, že tomu tak není... jenže pořád to jsou největší idioti světa. Myslí si jaký jsou to chudáci, nikdo je nemá rád, a hlavně si myslí, že žáci jsou jejich otroci, kterým můžou poroučet, jak chtějí. A pozor! Učitelé na IT jsou nejhorší! To ani nejsou lidé z této planety... oni mají prostě svůj vlastní svět. A díky bohu mi počítače šli na rozdíl od mé bývalé třídy. Tam ti chudáci museli poslouchat neustálé řečičky od IT učitele. Prostě kdo by se jako žák zamiloval do učitele?
No... a tady je ten kámen úrazu. Celou věčnost se vysmívám těmto příběhům a najednou se mi to stane. Zamiluji se do svého učitele. Mladého sedmadvacetiletého učitele v programování... no vlastně to tak trochu učitel není je to spíše můj mistr. Žádný titul Mgr. Nemá. Vlastní pouze Bc. Ale pořád je to učitel.

A teď ležím na stole a čekám na další podělanou hodinu ve škole. Pravda nechci do učebny jít, hlavně z jednoho hlavního důvodu a tím je učitel, tak nějak podnětně doufám, že přeci to je jenom chtíč, a ne opravdová láska. Zabručím až se mi rukáv prohne v náporu větru.
Já tam chci i nechci. Je to tak moc složité?
„Dobrý den, doufám, že se učíš na zítřejší písemku," ozval se za zády muž, kterého jasně poznávala. Pan Rychtařík, velká postava, která opravdu není celá svalů. Ani nevím, jestli se mu pod tím modrým pracovním tričkem něco skrývá. Maximálně svaly od práce. A na tvářičce jako vždy vševědoucí úsměv, který opravdu není úplně perfektní jako z reklamy na zubní pastu. Na nudným nose mu sedí brýle s černými obroučkami dokola a skrývají, tak krásné oči barvy letního nebe. Což mě štve, protože by mi to trochu aspoň přišlo moc úsměvné, kdyby měl zelená očiska. A tmavé krátké vlasy sčesané dopředu. Aby vypadal jako pořádný ajťák.
Odsunul židli přede mnou a posadil se na ní obkročmo. A pohlédl na mě tím vševědoucím obličejem. A mě začali prosby v hlavě. Prosím mlčte. Nemluvte. Nechci slyšet to co máte na srdci... jak by vypadal v obleku... hm... i když montérky mu také sluší.
„Neměla byste se stranit ostatních. Víte přeci, že samota neprospívá nikomu."
Proč jste nemohl prostě mlčet a chovat se, že mě máte u prdele?! „Hm... já jsem sama? Odkdy?" zeptala jsem se. Natož se začal smát.
„Prosím vás za tu dobu, co jste zde jsem vás neviděl ani jednou se s někým bavit."
„A to je to tak zlý se s někým nebavit, když je někdo o hodně mladší?"
„Beru to tak, že vás nikdo nešikanuje, když je vám dost let na to abyste si to vyřídila, ale i přesto mi o tom můžete říci."
„Hm... tím pádem mě někdo šikanuje s jeho moudrostmi."
„Tak byste si to měla zkusit s ním nejdříve vyřídit a potom když tak řekněte mně."
„No pochybuji, že by bylo dobré s tím dotyčným si to vyřídit, když má své uznávané postavení."
„Bože. Ty děcka jsou lepší, jak vy."
„Hm... a on někdo říkal, že jsem lepší jako oni... Pane učitel." Do prdele, co to zase dělám?!
Učitel se začal smát. „No neříkal, ale bral jsem to jako samozřejmost. A proč tu vlastně sedíte a nejste na tělocviku?"
„Protože mě tělocvik nebaví. Člověk tam vypadá jako idiot, který se snaží vylézt na tyč, přeskakovat kde jakou překážku a jako třešničku na dortu musíte skákat přes švihadlo, aby se mohl dívat na obdařené ženy samotný učitel. A k tomu všemu na tělocvik nechodím."
„Víte, že to říkáte učitelovi... a k tomu jeho kolegovi. Co kdybych mu to náhodou řekl?"
„Hm. Nic by tomu nevadilo, jenom, kolik... sedm dní a vypadnu."
Zase se začal smát: „a kam takový spěch?"
„Možná něco jako práce a opravdový život? To vám nic neříká. Svým způsobem jste uvízl ve škole."
„Vy očividně umíte na vše odpovědět, že?"
„Máte naprostou pravdu pane učiteli. Každý den dokonce odpovídám na otázky svému psovi a když už má kecy i ta rybička taky ji odpovím. To byste nevěřil, jak jsou chytří."
Začal se smát a mně to rozbušilo srdce. Do háje jenom to ne, srdíčko uklidni se. Nemáš důvod se rozbušit.
„Tak když to tak vidím, tak bych si s tebou měl užít každou hodinu, kterou s tebou budu mít," zasmál se a poplácal mě na ramenu. Tu ránu jsem zježila, protože jsem nechtěla cítit to divné mravenčení kvůli blbému dotyku. A zmizel za zvonění pryč. Díky bohu.

Venku se rozpršelo a já jsem začala litovat, že jsem nejela s červeným autíčkem v garáži... už po třicáté v těchto dvou měsících, co jsem sem začala chodit. Můj šéf je jednoduše idiot, proč si člověk má zaktualizovat vědomosti zrovna ve škole. A už vůbec když jsem tak mladá.

Po třech kilometrech jsem byla celá promoklá a díky bohu doma.
„Luno, promiň mi to, ale teď hned na procházku nepůjdeme. Tam by se líbilo jenom Pánovi a Paní Zlatým," zasmála jsem se nad jejich jmenech, „Bože Luno, proč je musela moje sestra pojmenovat, tak blbě." Podrbala jsem Lunu za uchem a rybám hodila jejich každodenní stravu.
Vyšla jsem schody do druhého patra a vešla do svého pokoje se stínem za sebou. A obě padli na postel. S hlavou na mým břiše spokojeně pochrapovala Luna. A já hleděla na silný déšť, který nepřestával, což znamenalo, že budu muset stejnak jít znovu do toho silného lijáku.
Po hodině čekání pořád lilo jako blázen možná i víc a Luna pobíhala sem a tam. Což znamenalo jedno je poslední naděje jíti ven. Popadla jsem vodítko a vydala se na propast dešti. Luna mě táhla celou délku po chodníku na svoje oblíbené místo, kam každý den spolu chodíme. „Luno, je strašný slejvák. Tobě to možná nevadí, ale mě jo," i přes mé přemlouvání mi zavrčela na nesouhlas a stejně mě vedla tou známou cestou. Když už našla své oblíbené místo a konečně vykonala potřebu a já hezky po ní uklízela, i když jsem se na to v tom dešti chtěla vykašlat, ale co může člověk dělat, když má psa, a ještě tak velkého, že jeho výkal je srovnatelný s tím kravím. O kus dál jsem se naštvala na majitele koně, který nejspíše žádnou pokutu za nepořádek nedostane.
Rychle jsem zastavila sebe i Lunu a hleděla na úplný močál stezky. Luna se už chtěla rozběhnout, dokud jsem ji nezastavila. „Ne, Luno tudy ani náhodou nejdeme." Zase zavrčela na nesouhlas.
Než jsem se dokázala rozkoukat po jiné cestě přes prudký déšť, tak se rozhodla vše urychlit Luna, která očividně poznala dřív než já, že mám už pořádně promočený šaty a k tomu všemu se mi projevila na těle zima. Zuby mi začali drkotat. A tak jsme vyběhli přes bahnitou stezku, která taková zkratka opravdu nebyla. Každým krokem se mi noha zabořila hluboko do bahna a ztěžka ji vytáhla. Na nebi blýsklo a nato se ozval hrom. Což byla moje poslední smrt. Luna se rozeběhla do křoví a mě táhla hned na vodítku za sebou. „Luno! Zastav!"
Po konečném dokončení křoví a stromů jsme se dostali konečně na cestu jež jsem neznala. „Proč jsem si nevzala mobil?" zabručela jsem si pod vousy a Luna jako vždy souhlasně štěkla. A společně rozklepanými těly se vydali na cestu domů... tedy snažili se najít cestu domů. „Kdybys nebyla takový srab, tak jsme už dávno doma," zabručela jsem na ní. Luna na mě rozzlobeně štěkla na nesouhlas a zavrčela si taky pod vousy.
„Koukám, že jste mluvila pravdu, že mluvíte i se svým psem," ozval se ten hřející hlas. Pomalu jsme se otočili s Lunou za Panem Rychtaříkem. Chtěla jsem skrýt své drkotající zuby, zatímco Luna hrála na jinou stranu, začala kňučet a klanět se k zemi.
„C-co tu-dě-lá-te?" pronesla jsem skrz drkotající se zuby, zatímco se Luna chtěla hnát za ním.
„Vypadá to tak, že tu bydlím. A taky to tak vypadá, že vás hodlám vzít dovnitř."
„Ne, to nemusíte. My si s Lunou poradíme." Luna jako vždy zavrčela na nesouhlas. Hrom udeřil. Luna sebou trhla. Rozeběhla se k němu takovou silou, že mi pod nohami proklouzl trávník a já mířila k zemi.

„Anno? Anno?" slyšela jsem zesilující známí hlas, který mi oznamoval, že s ním jsem v bezpečí. Tedy dokud jsem si neuvědomila, že to kňučení je Luny a hlas Pana učitele Rychtaříka. A jsem v háji.
„Díky bohu. Můžete se zvednout?" kývla jsem na souhlas. Pomohl mi vstát a odvedl do svého domu. „Počkej tu něco ti přinesu na sebe až nenastydneš... a prosím moc se tu nepohybuj," spočinul pohledem na mých nohou, které byli celé od bahna.
Než jsem se nadála už byl zase zpátky. Podal mi ručník a také nejspíše jeho tričko a tepláky. A s druhým ručníkem se vrhl na Lunu, která nesouhlasně vrčela.
„Vy se ji nebojíte?" optala jsem se zaraženě.
„Proč bych se ji měl bát?" pohlédl na mě nechápavě.
„Protože vrčí?"
„Já myslel, že vám něco říká..." pohlédl nevěřícně na Lunu. Opravdu je to pako.
Když skončil utíráním Luny především jejich pacek vyšel z předsíně se slovy: „Až se tady převlíkneš běž doprava."
Opravdu mu děkuji, že se můžu převlékat zrovna před vchodovými dveřmi. Rychle jsem ze sebe shodila oblečení a natáhla to jeho. Jediné plus bylo to tričko, které mi padalo až pod zadek a tepláky se očividně taky chtěli dostat pod zadek, ale rovnou na kotníky. Vyšla jsem podle pokynů doprava a dostala se do moderně zařízeného obýváku. Trhla jsem sebou, když jsem ucítila na ramenou zátěž. On se začal smát a já na něho podrážděně hleděla. Ale i přesto mi nechyběla slušnost: „Děkuji."
„Za co děkuješ za tu deku na sobě nebo za úkryt před větší kalamitou?" ušklíbl se.
„Za vše... vám děkuji. A jakou kalamitu máte namysli?" optala jsem se s úšklebkem.
„Má přijít velká bouře," ukázal na okno, kde lilo ještě víc, „tohle je jenom začátek..." zahleděl se do okna na velký liják za oknem. Celou noc ozářil blesk a hned za ním přišla obrovská rána, která mohla připomínat bombu. Hleděla jsem taky z okna, protože se tam začali dít hrozné věci. Polámané větve začaly lítat vzduchem. Slyšela jsem vedle sebe těžké dupání. Než jsem stačila pohlédnout ležela jsem jako placka na zemi. Luna se nade mnou vrtěla a kňučela strachem. Zatímco jsem si já promnula bolavé místo. „Koukám, že není statečná jako vy, že?" zasmál se a já na něho zavrčela jako pes, takže svůj smích více prohloubil. Tak nádherně zní jeho smích. Najednou se vypařil se svým smíchem z pokoje. Po vyhození Luny ze sebe jsem si sedla na gauč. Pořád nepřicházel, tak jsem se rozhodla natáhnout se na gauč společně s Lunou.
Probudilo mě nějaké cinknutí a následný hřejivý měkký dotyk. Pomalu jsem otevřela oči a pohlédla na něho. „Promiňte! Já už půjdu domů už se to určitě ustálilo!" rychle jsem si sedla, ale jeho dlaně mě znovu přitlačili do gauče. „Spala jsi jenom pár minut a bouře je stejná, takže tě nikam nepustím, tak se zatím můžeš prospat. Jo?"
„Ale já nechci otravovat. Určitě na někoho čekáte a já..." zarazil mě zase ten příjemný smích.
„Neotravuješ. A pokud vím, tak nikoho tu vůbec nečekám."
„Ale určitě je už i hodně hodin!" vyjekla jsem a chtěla rychle vyrazit pryč, ale jeho ruce se zase objevili na mých ramenou.
„Pořád málo na to, aby bouře přestala." Pustil mé ramena a sedl si na kraj, kde bylo místo. Vzal hrnek, z kterého se kouřilo a podal mi ho do rukou. Hleděla jsem, jak si bere druhý pro sebe a zase hledí z okna. „Mělo by to přestat asi za tři hodiny... pokud počasí nekecá."
Zahlédla jsem u televize hodiny a zhrozila jsem se: „Ale to bude už jedna ráno!"
„Hm. Tak to máš štěstí, že nejdeš do školy," uchechtnul se a ze stolku vzal mobil, který mi byl povědomí. „Nechala jsi ho v kalhotách. Napiš... někomu, kdo s tebou bydlí." Měl pravdu moje sestra by to měla vědět, aby neměla ukrutný strach, ale mám pocit, že doma určitě není. Přikývla jsem hlavou, že souhlasím. To ho uspokojilo a začal se zajímat o svůj hrnek.
V mobilu nebyly žádné nepřijaté zprávy, a tak jsem zvolila jinou taktiku. A napsala ji zprávu, v němž jsem se ujišťovala, že je v pořádku. Uhodil blesk, až se z toho vše zatřáslo a můj mobil vylítl do vzduchu a spadl na učitelova záda a hned zase sklouznul. „To se pořád, tak lekáš?" zavrtěl s úsměvem na tváři hlavou, která hned zmizela do tmy. Jediný zdroj světla byl plamínek ze svíčky. „Tak a už jsme přišli i o elektřinu..."
„Tak to máte štěstí, že jste stihl udělat čaje," zasmála jsem se tiše.
„To máte pravdu," usmál se.
Zavřela jsem oči a začala poslouchat krupobití.

Vylítla jsem do sedu při mohutném hromu. Hledala jsem obrysy Luny, ale ta se očividně schovala někde pod stůl. Což nebyl dobrý nápad, protože jsem netušila, kde si mohla udělat příbytek za bouřky. Celá roztržitá a za stálého klepání jsem se vydala po tmě do několika místností, protože jsem hledala Lunu, která by mě zachránila od mého strachu z velkých bouřek jako vždy. Každou místnost jsem prolítla očima a nahoře také. Šla jsem do posledních dveřích, kde očividně byla pracovna, ale tu jsem si už po dalším hromu nehodlala prohlédnout a utíkala jsem do předchozí místnosti, kde jsem slyšela spát jeho. Učitel neučitel potřebuji bezpečí. Skočila jsem na postel a hleděla do střešního okna, kde ještě více lilo a hřmělo.
„Co tu blbneš?" optal se ospale. „J-já se b-bojím..." dostala jsem ze sebe a hleděla jako zmražená na okno, které mohlo kdykoliv určitě prasknou. Při nejhorším to do nás narve blesk a zemřeme. „Nevypadala jsi na někoho, kdo by se bál bouřky," promluvil do ran. „Může to okno prasknout?" Na moji otázku se začal ospale smát. „Šance, že praskne je nulová," pořád se ospale usmíval.
„Co vůbec děláš doma? Hledáš matku, sestru?" zasmál se zase. „Ne... jenom tu nejde elektřina a nemám páru, kde by se mohla schovávat Luna... jinak to je ona u koho jsem..." pošeptala jsem studně. „Aha, takže se vlastně obě dvě schováváte před bouřkou někde pod stolem?" zasmál se zase nad tou absurditou. „No... ona je to pravda," oznámila jsem mu ostudně. „Proč ti to říkám?" nechápala jsem sebe.
„Já... půjdu..." hodlala jsem už seskočit z postele, dokud mi jeho dlaň nesevřela zápěstí a mnou ke všemu projelo příjemné teplo. „Lehni si vedle mě..." rozpačitě promluvil. „Co?!" vyjekla jsem. „Nenechám tě spát někde pod stolem se psem... prostě si lehni vedle mě a na vše jiného zapomeň." Jeho dlaň zesílila na tisku. „D-dobře..." nesvá jsem se položila na postel a hleděla mu do tváře, kterou jsem pomalu neviděla. „Bože. Přikryj se peřinou. Nehodlám potom řešit, že ti je zima."
„Ale," nestačila jsem doříct větu, protože mi do ní skočil, „Prostě to udělej," zavelel. Rychle jsem se nasoukala pod peřinu a pomalu jsem se mu ve své dušičce klaněla, protože venku byla opravdu zima.
Venku zase udeřil hrom, který se vším zaklepal, a to i se mnou. Hleděla jsem nedůvěřivě na to okno kam neustále mlátili těžké a silné kapky o sto šest.
Vedle mě zamručel nespokojeně a cítila jsem, jak se pohnul. Najednou jsem se ocitla přitisknutá k jeho teplému tělu a jeho ruce mi tiskli hlavu k jeho hrudi. „Vidíš někam?" zeptal se ospale. „Ne..." ano viděla na jeho červené tričko, u kterého jsem měla přitisknutý čelo. „To je dobře. Jinak z tvého napětí zešílím," jeho hlas pomalu slábl do silného deště. Ale na jedno zapomněl, že místo toho budu zase v napětí kvůli němu. Ale to se očividně nekonalo. Cítila jsem se v bezpečí. Možná kvůli jeho přítomnosti nebo vůni, která příjemně voněla po mátě, ale pořád z něho šla cítit kolínská, kterou používal. Spokojeně jsem zavřela oči a vymazala celou bouři z venku a poslouchala jsem pouze jeho vydechování, nadechování a tlučení srdce. Nikdy jsem neměla ráda tlukot srdce, ale teď mi to připadalo něco tak příjemného, že jsem se toho nemohla nabažit.

Pomalu jsem otevřela oči do zamračené oblohy. A zjistila, že mi polštář dělá jeho hruď, pravou rukou mu svírám za tričko a mám přehozenou nohu přes tu jeho. Pomalu jsem se z něho sesunula. Pohlédla jsem na něho a překvapeně jsem hleděla do jeho ještě bledších modrých očí, které zíraly na mě. „Doufám, že toho malého bouření se nebojíš," zasmál se a já se na něho zamračila. „Dělat si ze mě srandu nemusíte... to vy jste mě sem vzal!" odsekla jsem. „Dneska nejsi žádný vtípek?" optal se šibalsky. „Jak vidíte, tak ne," zamračila jsem se. „Vykání mi připadá blbý, když jsi na mě chrápala, takže mi začni tykat," natáhl ruku přede mě. Stiskla jsem mu ruku. „Pokud vím, tak byste měl vědět, jak se jmenuji." Zasmál se a zavrtěl hlavou: „Lukáš, rád tě poznávám, Anno."
„Kde je Luna?" optala jsem se. „Nemohl jsem se hnout nad tvým náporem těla, tak netuším... a když mi to promineš, tak hodlám ještě na chvíli spát," zasmál se a zase se položil na postel. „Kolik je?" nechápala jsem. „Pokud jsi ranní ptáče, co rádo skáče, tak čas na vstávání. Pokud něco jako já, tak je sedm hodin pořád na spaní, pokud mám volno," zamručel a pomalu zavřel oči. „Tak co? Spát nebo vstát?" optal se se zavřenými oči. „Nejspíš spát..." zamumlala jsem. Nechápala jsem ho. Jak se mohl, tak klidu chovat jako bych byla někdo koho zná několik roků. „Škoda mohla jsi jít dělat snídani na osmou..." zazubil se, i když měl zavřený oči. „Hodláš teda spát?" zeptal se a otevřel oči jež mě začali skenovat. „Tady?" nechápala jsem. „Kde jinde?" zasmál se. Popadl mě za ramena a přimáčkl k matraci. Ocitl se nade mnou a smál se na mě. „Přestaň dělat, že se stydíš. Potom co jsi mi poslintala tričko na to nemáš nárok."
„Cože?!" vykřikla jsem studně. Jeho dlaň mi přistála hned na ústa. „Nekřič... bude mě bolet hlava." Hned jsem se začala smát do jeho dlaně, kterou oddálil a zmateně na mě hleděl. „Vám bolí hlava po řevu?" Zamračil se na mě a mě povadl úsměv z jeho tváře. „Vykáš mi," řekl vážně. „Tak promiň." Na jeho tváři se objevil zase ten skvělý úsměv s dolíčky. Než jsem si to dokázala promyslet vzala jsem ho za tričko a shodila na sebe a začala jsem ho líbat. Na chvíli zaváhal, hned však chopil situace a začal velet. Jeho ruce putovali dočista všude po mém těle. Jeho ruce byly drsné od všelijaké práce, ale mě se to nehorázně líbilo. 

3 089 slov