Není nic lepšího, než se probudit a zjistit, že vám chybí jedno vlče.

Vyskočila jsem na nohy tak prudce, že jsem se nedívala, kam šlapu, a přišlápla Fangovi ocas. Vlk otevřel oči a nespokojeně zamručel: „Co se děje?"

„Daira," vydechla jsem. „Chybí!"

Vytřeštil oči a zvedl hlavu. Rozhlédl se po noře, ale ostatní vlčata tady byla a pokojně spala. „Nejspíš jen někam odešla," řekl klidně, ale taky se zvedl.

Trochu jsem se uklidnila. Zavětřila jsem. V noře jsem cítila naše pachy i slabý pach Omegy, ale žádný jiný. Daiřin pach mířil ven z nory. Podívala jsem se na svého druha. Bezeslov jsme se shodli.

Vylezla jsem z nory a rozhlédla se kolem sebe. Z nor se nic neozývalo, avšak pár vlků již bylo vzhůru. Na kraji tábora spolu mluvily Ruby a Topaz, ačkoli to vypadalo, že mluví jen Topaz a Ruby by nejradši dělala něco jiného. Sheyla se vyhřívala na jednom kameni a Painir nakukoval do napůl zahrabané nory.

Ten pohled mne zabolel. Potichu jsem zavrčela a přišla k němu. „Co to sakra děláš?"

Nadskočil a vytáhl čenich z nory. „Podívej se dovnitř," namítl tichým hlasem.

„Proč bych se měla –" Nestačila jsem to doříct, jelikož mne natlačil dovnitř. Překvapeně jsem pootevřela tlamu.

Daira ležela stočená do klubíčka a spala. Téměř se nehýbala, jen sem tam střihla uchem nebo zacukala packou. Jak jsem ji tak sledovala, černobílou vlčici, pomyslela jsem si, že vypadá úplně stejně, jako její rodiče. Od každého si vzala něco a spojila do dohromady.

Zatřepala jsem hlavou a proplazila se blíž k ní, zadní nohy mi ale zůstaly venku. Natáhla jsem se a olízla jí ucho. Zavrtěla se, avšak neprobudila. Zkusila jsem to znova. Tentokrát zakňučela, otevřela oči a zívla. „Dobré ráno," zahuhlala ospale.

Zasmála jsem se. „Ty jsi nás tedy vylekala. Jak ses sem vůbec dostala?"

Zvedla se a protáhla, načež pokrčila rameny. „Nemohla jsem spát, tak jsem vyšla z nory a objevila tuhle," vysvětlovala, zatímco jsme se prodíraly ven.

Přikývla jsem rozhlédla se. Painir tady už nestál, namísto toho posedával u Poradního kamene. Alfa vylezla z nory a Shewel zavyl, aby probudil případné spáče. Vlci se začali trousit z nory a my dvě jsme se přidaly k Fangovi, který přicházel současně s ostatními.

Fang se ke mně naklonil: „Byla tam, kde si myslím, že byla?"

„Ano," odpověděla jsem stejně tichým hlasem. To však Alfy vyskočily na kámen a začala každodenní řeč.

Nebylo to nic zajímavého, alespoň do doby, než Spring prohlásila: „Dnes zůstanu v táboře a dohlédnu na to, aby se Daira začala cvičit. Posoudím, co umí."

Zmiňované vlče zavrtělo ocasem a hrdě se narovnalo. Shewel zavelel rozchod a každý se šel věnovat svým povinnostem. Spring seskočila dolů a zamířila k nám. „Počkáme, dokud v táboře nebude víc klidu. Potom začneme."

~

Stejně jako včera jsem ležela napůl v noře a napůl venku. Vlci, kteří zůstali v táboře, společně se mnou přihlíželi, jak Alfa zjišťuje, co Daira umí.

Začalo to nevinně. Spring jednoduše řekla, ať ji Daira chytí, načež se rozběhla po táboře. Jenomže tříměsíční vlče zkrátka nebylo tak rychlé, jako dospělá vlčice, ať se Daira snažila, jak chtěla. Uběhla nespoček koleče podél i skrz celý tábor, až se nakonec svalila na zem a vyčerpaně oddechovala.

Pak měla Daira předvést, jak se umí plížit, když právě plížení používala jako důvod, proč se chce zapojit do chodu smečky. „Pomaleji!" napomínala ji pořád Spring. „Skrč se! Děláš moc velký hluk, našlapuj jemně!"

Daira už se potom sotva vlekla. To se Sluneční vlk ani nedostal za polovinu své cesty! Sledovala jsem ji, když tu se za mnou něco pohnulo. Vzápětí se ozvalo kníknutí.

Otočila jsem hlavu a úlekem vyjekla. Vlčata měla otevřené oči a pomalu se stavěla na vratké nohy. Hnědka kníkla a převalila se přes Tečku, přičemž shodila Uhla. Dým tam jen tak stál a vyjeveně na mě hleděl. Bouřka, nejmladší z vlčat, se zase snažila postavit, ale jakoby nemohla přijít na to, jak se to dělá. Různě krčila nohy, nejprve natáhla přední, pak zadní.

Daira, v níž jakoby se najednou zrodila energie, ke mně přiskočila a nadšeně vypískla. „Oni chodí!"

Pousmála jsem se a jemně ji odstrčila. „Ještě nechodí," opravila jsem ji, „ale snaží se o to. Musíme být opatrní, protože teď získávají smysly. Začínají vnímat – vidět a slyšet."

„Kdy si s nimi budu moct hrát?"

Zasmála jsem se její nedočkavosti. „Až se naučí udržet na nohou alespoň nějakou dobu." Jakoby snad vlčata chtěla potvrdit má slova, Dýmovi se podlomily tlapky a on skončil na hromadě s ostatními.

„A to bude kdy?" vyzvídala Daira.

„Co se děje, Storm?" ozvala se přicházející Alfa. Nespouštěla jsem zrak z vlčat a hlasitě odpověděla: „Vlčata už otvírají oči a staví se na nohy, Alfo Spring."

„Skvělé," řekla. Z hlasu šlo poznat, že má opravdu radost. „Čím dřív začnou vnímat, tím lépe pro ně i pro smečku."

Střihla jsem ušima, když se ozvalo zavytí. Lovci hlásili úspěch. Zabušila jsem ocasem do země a odpověděla, že i my jsme měli úspěch.

„Dairo, odpočiň si, po zbytek dne máš volno," rozhodla se Spring. Vlčice poděkovala a Alfa se vydala naproti Omeze.

Daira si lehla vedle mě a stejně jako já sledovala vlčata. Nebyla by to ona, zvídavé vlče, kdyby se nezeptala: „To byla nora mých rodičů, že?"

Trhla jsem sebou a na chvíli spustila pohled z Tečky, která se snažila vylézt zpod Hnědky. „Ano."

„Proč je napůl zahrabaná?" zeptala se.

Položila jsem si hlavu na tlapky. „Chtěli jsme ji zahrabat, ale nešlo to. I po takové době se v ní stále drží jejich pach a je to pro nás bolestivé." Když jsem to takhle prožívala já, co ona? Nepoznala své rodiče.

Vypadalo to, že se chce ještě na něco zeptat, ale nakonec si to rozmyslela. Mlčela a sledovala vlčata.

~

Sotva se lovci vrátili, hned jsem Fangovi oznámila tu radostnou novinu. Byl sice trochu smutný, že u toho nebyl, ale když je viděl, nálada se mu hned zlepšila. Lovci ulovili starého jelena a jednu srnu, Sharow k tomu přidala i zajíce. (Protože jsem nechodila na lov, chodil celý Beta pár.)

Počkala jsem, dokud vlčata neusnou, abych vyšla společně s Dairou ke shromážděné smečce. Jedli jsme popořadě, ale když přišla řada na hlídkaře, Shewel Aasana zastavil pohledem. Postrčila jsem Dairu a ta se roztřeseně vydala k hromadě jídla. Vypadala, že neví, kolik si toho má vzít. Nakonec se zakousla srně do nohy a chvíli z ní trhala maso, než odstoupila a dala prostor hlídkařům.

„Ještě jsi mohla jíst," zašeptala jsem jí do ucha. „Jídla je dost."

Ona však pohled upírala na ubývající kořist. „Necítila jsem potřebu jíst tolik, až mi z toho bude zle. Když něco zbude, může se do nechat na horší časy, ne?"

Pozorně jsem si ji prohlédla. „Ano. Máš pravdu."

Z nory se začalo ozývat kníkání. S tichou omluvou jsem se zvedla a odběhla nakojit vlčata. Když se vrátili mí dva společníci, vlčata znova usínala. Dnešek byl dlouhý den, zato únavný. Schoulili jsme se k sobě a popřáli si dobrou noc. Už jsem se octla na hranici nevědomí a vědomí, když se Daira pohnula a potichu se přesunula ke vchodu nory. Byla jsem ale moc pohlcená spánkem na to, abych ji zastavila či jí něco řekla, když si lehla a hlavu vystrčila z nory. Jestli vyšla ven nebo ne jsem neviděla, protože jsem usnula.