Autor: Night_Narrator
Počet slov: 300 (tripple drabble)

Dvojsmysl ×
Procitnutí ✔
Další jazyk ✔
Povinná slova ✔
Sociální síť ×

• • • • •

Několik vteřin na sebe jen hledíme.

Náš pohled je nepřátelský, zkoumavý, zdánlivě naprosto netečný a lhostejný.

Známe se od nepaměti a přece mi najednou přijde tak bolestně vzdálená a cizí... Teď, když vyšla na světlo, vypadá jinak. Jako by teprve teď odhodila ten slabý závoj, jenž mi bránil v poznání celé pravdy.

Závoj rudý jako krev.

Krev? Jak jsem přišla zrovna na krev?

Nemohu přesně zachytit emoce, jež pociťuji z její náhlé proměny.

„Viera," promluví najednou, čímž přeruší nepříjemné ticho.

„Víra?" opakuji nechápavě.

„V čo veríš?"

Pokrčím rameny. „Věřím v éterickou vílu," pravím.

Na hloupou otázku, hloupá odpověď...

„Hlúposť," pobaveně se ušklíbne.

O malý krůček se přiblíží.

„Nikdy si neverila v takej hlúposti." Dostane se tak blízko, že z ní cítím takovou zvláštní vůni...

Vůni kovu?

Naskočí mi husí kůže.

„V čo veríš?" dotírá.

„V co bych měla věřit?" znovu krčím rameny.

Bedlivě sleduji její tvář - tak ledovou a nepřístupnou. Vyznala jsem se v ní jako sama v sobě. Vždy jsem věděla, nač myslí, proč je smutná... Nyní si připadám, jako bych hleděla na mramorovou sochu bez duše.

„V Smrť."

„Cože?"

„Verime v Smrť, keď s ňou kráčame ruka v ruke."

„Co to povídáš?"

„Nepamätáš sa na tú noc? Na mojej mŕtvolu? Na nôž v tvojej ruke?"

Couvnu.

Nemám tušení, o čem to mluví, ale děsí mě to.

Svíčky... krev... zrcadlo...

„Si vrah," zašeptá s úsměvem.

Musí mluvit pod vlivem blouznění...

Chci ji umlčet.

Nechci ji poslouchat!

Strach mi z rukou vytrhne rozum a já po ní mrtším voňavku.

Sklo s rudou tekutinou jí roztříští na tisíce kousků, z nichž pomalu kane karmínová krev...

Vykřiknu.

Obrazy se mi v hlavě míhají rychlostí světla.

Vidím sebe, ji i kříže.

Cítím krev i žár.

Klepu se strachy jako tehdy na onom hřbitově...

Těknu očima ke stěně.

Tam stála...

Tam dozorci postavili zrcadlo...