Když jsem se probrala seděla jsem znovu svázaná na židli, jenže tentokrát už nezapomněli i na nohy. Rány už jsem nejspíš měla taky ošetřené a po démonovi nebyly ani stopy. Než jsem se stihla alespoň trochu vzpamatovat vtrhla do dveří banda chlapů. Odpoutali mě od židle, pak mě dva z nich pevně uchopily z každé strany za jednu paži a táhli mě z místnosti pryč. Všechno mě bolelo a byla jsem slabá, takže mi nezbyla žádná síla na to, abych se bránila. Prostě jsem se jen nechala táhnout neznámo kam a doufala jsem, že tahle noční můra skončí co nejdřív. Předpokládala jsem, že se pořád nacházíme v prostorách kláštera, možná to byl nějaký další sirotčinec, nebyla jsem si jistá. Odtáhli mě do sklepa a tam přivázali k další židli.

„Teď ti položíme pár otázek dítě a pokud nám na ně bez potíží odpovíš, pustíme tě brzo domů," postavil se přede mě otec Bale. Mluvil se mnou, jako bych byla jednou z jeho oveček. Idiot.

„Už jsem vám jednou říkala, že já nic nevím!" naklonila jsem se k němu a poslední tři slova řekla pomalu a důrazně, jako když se snažíte něco vysvětlit dítěti, které pořád nechápe, o co jde. Bale se netvářil moc nadšeně a mi to bylo srdečně jedno.

„Chceme vědět, kde se scházíte," ignoroval Bale, co jsem řekla a klekl si přede mě, aby mi viděl přímo do očí.

„Cože?" pozvedla jsem nechápavě jedno obočí. „Jak jako scházíme? Podívejte, nemám tušení, koho hledáte, ale očividně nemáte tu správnou osobu," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. 

„Podívej Zoe, my se jen snažíme vám pomoct. Ta pekelná stvoření vás svádí na scestí, ovládají vaše těla i mysl a nutí vás dělat věci, které nechcete. Když nám teď prozradíš, kde se nachází i zbytek označených jako ty, tak náš Pán jistě přihlédne k tomu, jak nápomocná jsi byla a tvé hříchy ti nakonec odpustí," mluvil ke mně Bale až příliš mile, a přitom mi neustále hleděl zpříma do očí.

Při jeho proslovu se mi několikrát málem zastavilo srdce. Cítila jsem tíhu na hrudi a v hlavě mi to neskutečně šrotovalo.

„Jako já?" kulila jsem na něj nechápavě oči. „To jako, že nejsem jediná? Jsou i další jako já?" chrlila jsem na něj jednu otázku za druhou.

„Děláš si to tímhle jen horší Zoe," zavrtěl Bale hlavou.

„Ale já opravdu nic nevím! Vždyť jsem ani neměla tušení, že je víc takových lidí jako já," to už jsem zase začínala zuřit. Přišlo mi, jako bych mluvila do zdi. Měla jsem ještě tolik otázek, ale bylo mi jasné, že Bale mi na ně odpověď nedá, alespoň ne teď.

„No, jak myslíš," zamračil se a vstal. „Teď se o tebe na chvíli postarají mí kolegové a až se vrátím, tak si zkusíme promluvit znovu. Snad už pak budeš sdílnější," kývnul směrem na chlapíky, kteří celou dobu postávali v rohu místnosti, pak se otočil a odešel.

Nelíbil se mi ten styl, jakým zmínil, že se o mě postarají. Věděla jsem, že mě nečeká nic dobrého a potvrdilo se mi to ve chvíli, kdy mě natočili směrem k vaně plné vody. Vyděšeně jsem na to místo zírala a už jen při tom pohledu jsem cítila, jak mi dochází vzduch a dostává se mi voda do plic. Bez jediného slova mě rozvázali a chytili za ruce. Tentokrát jsem se ale rozhodla bránit. Zmítala jsem sebou, kopala nohama, křičela, jenže nic z toho nepomáhalo. Byli mnohem silnější než já, neměla jsem oproti nim nejmenší šanci. Hodili mě i s oblečením do vany a stejně jako to dělávaly sestry v sirotčinci i oni mě topili. Bylo to tady znovu. Vrátily se mi všechny ty pocity. Ta bezmoc, strach a prázdnota. Všechno to bylo zpátky.