Měla jsem všeho dost. Chtěla jsem si zase žít svůj normální, nenormální život. Bylo už mi úplně jedno, kým jsem byla nebo kým bych mohla být. Dokonce už mě přešla i touha po získávání dalších informací. Chyběl mi můj starý byt, moje práce a procházky se psy. Nebavilo mě, to neustálé utíkání. Proto jsem se rozhodla, že svátek mrtvých oslavím doma. Navštívím místní hřbitov, přesto, že tam nikoho nemám. Líbilo se mi prostě být mezi těmi lidmi. Tehdy mě nikdo nesoudil. Všichni byli tak milý. Někteří z nich měli dokonce namalované obličeje, a to se mi taky líbilo. Vždycky jsem se mezi ně vmísila a připadala jsem si, jako doma. Nechtěla jsem o tohle tentokrát přijít, kvůli několika idiotům. Naštěstí Elliot neodporoval. Sám tenhle svátek u nás nikdy nezažil a chtěl to na vlastní oči vidět. Na druhou stranu měl obavy ohledně našich pronásledovatelů. Mě už ale tyhle věci absolutně netrápily.

Hodila jsem na sebe bílý top, roztrhané džíny a svou kradenou žlutou bundu s kapucí. Elliot byl oblečený v podobném stylu. Džíny, obyčejné triko a kožená bunda. Od té noci v baru chodil většinu času už jen v civilu a já za to byla vlastně ráda. Připadal mi tak víc sám sebou. Vyrazili jsme na hřbitov, kde už byla spousta lidí. Pomalu se přesouvali na svá místa, kde si pak rozložili deku a celá rodina se usadila u náhrobku svých milovaných. Elliot to všechno zaujatě sledoval a já s úsměvem na tváři pomalu přecházela na druhý konec hřbitovu. Pokaždé jsem se zpočátku pohybovala mezi ostatními, než jsem došla k rodině paní Gomézové. Ta mě přivítala, jako člena rodiny a nabídla mi u nich místo a něco k snědku. Byla jsem jí za to neskutečně vděčná. Měla jsem jí vážně ráda, tak hezky se o mě starala. Tentokrát jsem se ale rozhodla návštěvu její rodiny vynechat a po procházení hřbitovu, rovnou zamířit na moje cílové místo. Byl jím menší pahorek za rodinnými hrobkami. Z něj byl nádherný výhled na celý hřbitov. Všechny ty barvy, světla svíček a hudba k uctění "de la muerte" mě uklidňovaly. Jen jsem tam tak seděla a zírala na tu nádheru. Kdyby to nebylo tak morbidní, řekla bych, že je to docela romantika.

Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v cestě. Doufala jsem v poklidný večer. Myslela jsem, že si od toho všeho alespoň dnes konečně odpočinu a vyčistím si hlavu. Jenže já měla vždycky jenom smůlu. Po tom, co se mi Elliot mezi lidmi ztratil z dohledu, jsem se rozhodla vydat na kopec sama. Doufala jsem, že tam budu mít lepší rozhled a lépe ho tak najdu. Už jsem byla skoro na konci davu, pod kopcem, když jsem kousek ode mě zahlídla podezřele vypadající holku. Něco mi na ní přišlo divného a když se pak otočila mým směrem už mi bylo jasné, co. Ty oči. Ty černé, démonické oči. Nevšimla si mě, ale bylo mi jasné, že to já jsem ta osoba, kterou zrovna hledá. Když jsem stočila svůj pohled doprava, všimla jsem si o několik metrů dál muže se stejným pohledem. Očividně jich tu bylo víc. Ten chlap z altánu to myslel opravdu vážně s tím, že se postará o to, abych se mezi ně přidala ať už chci nebo ne a dnešek si očividně vybral jako den, kdy se to má stát. Byla jsem nasraná. Nechtěla jsem se vzdát tak snadno, ale ani jsem se s nimi nechtěla střetnout mezi všemi těmi lidmi. Přehodila jsem si proto přes hlavu kapuci bundy a ruce zarazila hluboko do kapes. Hlavu jsem svěsila k zemi, aby mi bylo co nejmíň vidět do obličeje. Měla jsem v plánu projít znovu davem a na nějakém odlehlém místě se prostě z toho místa vytratit.

Procházela jsem mezi lidmi a několikrát do některých z nich omylem vrazila. Věnovala jsem jim tichou omluvu a pokračovala v cestě. K mé smůle se ale zrovna mým směrem vydali dva z nich. Rychle jsem zašla za jednu z hrobek a ukryla se ve tmě. Čekala jsem, než projdou kolem a jakmile mi zmizeli z dohledu, vykoukla jsem ven a zkontrolovala, jestli je vzduch čistý. Vypadalo to že jo, ale i přesto jsem se znovu schovala za hrobku a zády se opřela o studenou zeď. Zatla jsem ruce v pěst a zavřela oči. Bylo mi jasné k čemu dnes večer dojde. Nechtěla jsem do sebe pouštět démona, jenže nemám šanci to ovlivnit. Nebo mám? Ten chlap říkal, že mám schopnost je ovládat, korigovat je. Později v hotelu mi to stejné řekl i Elliot. Tvrdil, že mám silnější mysl, než si myslím a můžu tak svoje prokletí využít k boji proti nim. Nebyla jsem si tím jistá tolik jako on. Několikrát jsem se hluboce nadechla a znovu vydechla. Ovládat svého démona. Zvládnu ovládnout svého démona. Několikrát jsem si ty slova opakovala v hlavě. Možná jsem si je dokonce říkala i nahlas, nebyla jsem si jistá. Chtěla jsem tomu v tu chvíli věřit. Napadlo mě, že kdybych to dokázala a démona do sebe teď vpustila, mohla bych se jich zbavit a užít si zbytek večera. Proto jsem si ta slova řekla ještě několikrát. Zvládnu ovládnout svého démona.

„Seru na to," zavrčela jsem naštvaně a vzdala veškerou snahu. Místo toho jsem se rozhodla udělat to, co mi šlo nejlíp. Utíkat.

Vyběhla jsem ze svého úkrytu jako střela a utíkala přímo do středu toho davu lidí. Potřebovala jsem se dostat na druhou stranu, a i když byla tahle cesta delší, měla jsem tak větší šanci se jim mezi těmi lidmi ztratit. Nedivila jsem se, že mě už zaregistrovali. Když jsem se otočila za sebe, už mě několik z nich pronásledovalo. Tím, že jsem se nedívala na cestu se mi podařilo zakopnout o něčí nohu, možná to byl kámen, nevěděla jsem to jistě. Rozplácla jsem se na zemi, jak dlouhá, tak široká, obličejem přímo před jedním z náhrobků. S vytřeštěnýma očima jsem zírala před sebe na zlatavý nápis na mramorové desce, hned na to jsem svůj pohled znovu přesměrovala za sebe a překulila se zrovna ve chvíli, kdy se po mě jeden z nich natáhl. Rychle jsem se vyhrabala znovu na nohy a pelášila dál. Střídavě jsem koukala před sebe a za sebe a kontrolovala tak, jestli mi jsou všichni pořád v patách. Po cestě jsem vrazila do několika lidí, ale neměla jsem čas se jim omlouvat. Byla už jsem skoro v cíli. Už jen kousek a mohla jsem se jim ztratit mezi dalšími hrobkami, a pak zmizet ze hřbitova úplně. Na tváři mi už pohrával spokojený úsměv, když jsem se naposledy podívala za záda a kontrolovala tak situaci. Pak už následoval jen prudký náraz, než jsem se ocitla na zemi.

***

Dalších pár dílů, včetně tohoto, budou delší, než jste byli zvyklí u těch předchozích. Dojde v nich nejen k dalšímu střetu s Označenými, ale i k odhalení dalších tajemství. Doufám tedy, že se vám budou další kapitoly líbit.