Těsně u kraje střechy jsme se zastavili jenže pořád jsme neměli vyhráno. Démon nás stále pronásledoval. Zrovna seskakoval z okna na střechu. V tu chvíli to ale nebyl náš jediný problém. Od toho kaskadérského kousku, který Elliot vymyslel jsem na sobě po průletu tím oknem měla několik škrábanců a krvavých ran. Měli jsme pět vteřin. Tak zatraceně krátký čas, než se něco perfektně posere. Bohužel nešlo nic vymyslet. Na další plány bylo pozdě. Cítila jsem, jak má mysl ustupuje do pozadí. A je to tu. Zase jsem byla v roli diváka. Snažila jsem se, vážně moc jsem se snažila toho démona ze sebe dostat nebo jej ovládat alespoň z půlky tak, jako ta osoba mířící k nám. Zrovna ve chvíli, kdy se chtěl démon v mém těle ohnat po Elliotovi, vycítil toho druhého a otočil se jeho směrem. Očividně ho konkurence zaujala víc než čerstvá potrava. Vrčeli jsme na sebe a pomalu se přibližovali jeden k druhému. Rozběhl se proti mně vztekle na mě útočil. Sklonila jsem se a jednomu z útoků se tak vyhnula, já sama mu pak uštědřila několik ran. Jeho démon byl velmi silný, ale ani ten můj nebyl k zahození. O to složitější pro mě bylo udržovat alespoň trochu čistou mysl a nepoddat se mu. Muž naproti mně ovšem vypadal, že si se svým démonem užívá ohromnou zábavu. Jak moc bych si přála alespoň umět ty stvůry ovládat jako on. Jenže jsem neměla tak silnou mysl ani vůli. Každý jsme tomu druhému uštědřili ještě několik ran, než mě můj soupeř odhodil na konec střechy. Jen tak, tak jsem se stihla zachytit jejího okraje, než jsem se ale stihla vyšplhat zpátky nahoru už byl druhý démon u mě s nohou připravenou k poslednímu úderu, který by mě z té střechy shodil přímo na zem. Nebyli jsme úplně vysoko, pod námi se nacházel trávník plný nejrůznějších keřů. Navíc s démonem v těle mi hrozilo maximálně pár modřin a naražená ruka, která mě bude další den dost bolet. I tak jsem to tomu druhému nechtěla darovat, tak lehce. Respektive démon ve mě se nehodlal vzdát tak snadno. Přímo jsem cítila jeho myšlenky, všechny ty pocity, co v tu chvíli prožíval. Převažoval vztek, ale občas se ozvala i bolest. Přece jen mé tělo bylo smrtelné, a i když se jim tehdy podařilo mi zachránit život, většina démonů není schopná uchránit svou tělesnou schránku před smrtí. Cítí stejnou bolest jako já, ale jakmile opustí tělo, můžou se přesunout zase dál. Smrt jejich schránky pro ně není konečná. Na druhou stranu je to záchrana pro jejich oběti.

V poslední chvíli, kdy se jeho chodidlo dotklo mého boku, při jeho pokusu mě skopnout z té proklaté střechy, jsem ho za ni zachytila a on tak letěl spolu se mnou k zemi. Oba jsme skončili ležet v křoví pod budovou. Bolel mě celý člověk a ten démon ve mě byl nasraný k nepříčetnosti. Namáhavě jsem se zvedla, a to už i můj protivník stál znovu na nohou. Dalších několik minut jsme si uštědřovaly rány, které by normálnímu člověku způsobily nemalé bolesti, my dva je ale snášeli bez mrknutí oka. Zuřivě jsem mu věnovala jednu "čelovku" a v duchu jsem zaúpěla. Už teď mi bylo jasné, jak moc mě bude druhý den bolet hlava. To už se ale vedle mě objevil i Elliot s pistolí v ruce a rozhodl se do toho druhého vystřílet zásobník. Byl by schopný ji použít i na mě? Nebyl ale čas přemýšlet nad tím, co by mohlo být. Ty rány by ho sami o sobě byly schopné zabít, jenže já ani démon ve mě jsme nechtěli nic riskovat. Skvěle nám proto posloužilo, že se blázinec nacházel u jedné z hlavních cest, která sice nebyla příliš rušná, ale dost často tudy projížděli dodávky nebo nákladní vozy. Jeden takový k nám zrovna mířil a já tak využila jeho nepozornosti, kdy se zrovna soustředil na Elliota, který si s ním hrál na cvičnou střelnici a v příhodné chvíli jsem ho zvednutím ruky odhodila přímo pod jedoucí náklaďák. Ze stavu, v jakém se po tom nárazu nacházel už nebylo možné, aby se dal někdy dohromady. To už ale vedle mě stál Elliot a pak už to šlo ráz na ráz. Ruka na mém čele, latinská modlitba a temnota.