Ráno mě probudil budík. Z toho zvuku se mi málem rozskočila hlava. Překulila jsem se na břicho a pravou rukou několikrát sáhla do prázdna, než jsem nahmatala ten zatracený krám, abych ho mohla vypnout. Měla jsem pěknou kocovinu a žaludek jako na vodě. Je to už sedmnáct let od té události v sirotčinci a můj život se pořád řítil střemhlav přímo do pekel. S několika peprnými nadávkami jsem se nakonec vykopala z postele a zamířila rovnou do kuchyně, kde jsem do sebe hned kopla jeden prášek na bolest a panáka whiskey. Teprve pak jsem se vydala do koupelny abych ze sebe udělala alespoň trochu člověka. Svoje krátké černé vlasy jsem měla rozčepýřené do všech stran a pod očima kruhy, jako bych měsíc nespala. Rozespale jsem si opláchla obličej studenou vodou a vyčistila zuby. Vlasy jsem si pak jen lehce pročesala. Hodiny v kuchyni odbíjející desátou hodinu ranní mi dávaly najevo, že už mám jen deset minut na to abych se převlíkla a doběhla na druhý konec čtvrti do své první práce. Přes den jsem vypomáhala v místním útulku a přivydělávala si venčením psů, v noci jsem pak pracovala v nedalekém baru. Neneslo to zrovna moc, ale stačilo to abych si mohla dovolit svůj byt a něco k snědku. Rychle jsem na sebe hodila džínové kraťasy a volný crop top s krátkým rukávem. Po cestě z bytu jsem si ještě z kuchyňské linky vzala jedno jablko a už jsem pelášila ulicemi jedné ze čtvrtí Tampicu.

„Hola Zoe," pozdravila mě paní Gomézová, majitelka útulku. Hnědé prošedivělé vlasy měla svázané do vysokého culíku. Na sobě měla své oblíbené květované šaty a starý pletený svetr. Její modré oči pak zvýrazňovaly brýle, které neustále nosila.

„Hola señora Gomez," opětovala jsem její pozdrav. Chvíli mi pak ještě ve španělštině vykládala nejnovější drby z okolí. Přestože to byl můj rodný jazyk, mluvila paní Gomézová s lehkým nářečím, takže jsem kolikrát i já měla co dělat, abych ji rozuměla.

Ona jediná byla jako moje rodina, starala se o mě a zajímalo ji, jak se mám. Neměla ale ani nejmenší tušení, co jsem doopravdy zač. Poprvé, když spatřila mé znaménko, tak se vyděsila a asi třikrát si sama pro sebe odříkala otčenáš. Pak mě vzala za ruce a řekla mi, že ze mě cítí temnotu, ale přesto ve mně vidí dobro. Já ji na to nic neřekla. O tom, co v sobě mám nebo nemám vím svoje a nevidím důvod se někomu dalšímu svěřovat. Dokonce ani paní Gomézové ne.

Jakmile jsem skončila s ranním úklidem, vzala jsem první várku psů na naši každodenní procházku. Pořád mým tělem cloumala kocovina. Měla jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím nebo se mi možná dřív rozskočí hlava. Psi mě táhli ulicemi jako hadrovou panenku, protože přesně tak jsem si v tu chvíli připadala. Musela jsem vypadat jako chodící mrtvola a bylo mi to srdečně u prdele. Ačkoliv jsem měla těchhle stavů plné zuby, nikdy mě to nedonutilo přestat s pitím nebo s jakoukoliv mou jinou neřestí. Procházela jsem zrovna kolem bandy mladých kluků, když na mě jeden z nich zahvízdal. Nebyla jsem typ holky, která by si obdiv mužského pohlaví užívala. Já na dotyčného jen ukázala zdvižený prostředníček a pokračovala dál v cestě. Dětinské, já vím, ale taková už jsem. Spousta lidí se mě ptala, kdy konečně začnu něco dělat se svým životem. Říkávali: „Zoe, je ti už šestadvacet. Nemyslíš, že je na čase dospět a něco se sebou dělat?" Má odpověď vždy byla: "Ne! Nikdy! K čemu by mi to bylo." Stačila trocha mí krve a měla jsem jednu z těch potvor znovu v sobě a pak se teprve děly věci. 

Málo kdo střet se mnou v takové situaci přežil. Z počátku jsem měla z toho zabíjení lidí deprese. Neustále jsem se obviňovala, ale pak mi došlo, že to mi nepomůže. Vlastně jsem za to ani tak nemohla já osobně. Ovládalo mě něco jiného. To démoni ty lidi zabíjeli, ne já, i přesto, že jsem na rukou měla jejich krev. Od té doby jsem si s tím už nedělala starosti. Pokaždé, když jsem toho dotěrného démona vykopala ze svýho těla, šla jsem jen vyhodit zničené oblečení, umýt se od krve, pořádně se nadlábnout a všechny špatný vzpomínky zalít pořádnou dávkou alkoholu. Takhle to fungovalo už nějakou řádku let a já neviděla důvod na tom něco měnit. Spousta lidí mi dokonce doporučovalo obrátit se na boha. Kdyby jen tušili. Bůh se na mě vykašlal už dávno. Tehdy když jsem ho potřebovala nejvíc mi taky ukázal zdvižený prostředníček, tak ať mi teď políbí zadek. Jediné, co mi z toho všeho zůstalo na památku byl zlatý řetízek s křížkem kolem mého krku. Dávalo mi to naději, že se vždy po posednutí zvládnu vrátit zpět a znovu ovládnout své tělo.

Ani jsem si nevšimla, že jsem obešla svůj klasický úsek a znovu stála před útulkem. Dneska jsem byla vážně mimo.