"Já vím, že jsem se dlouho neozvala... ty ses na mě tehdy vykašlal a já se tak trochu paktovala s démony... a taky dost hřešila. Víš jak, krádeže, alkohol, dogy... no bylo by to na dlouhé vyprávění. Myslím, že teď jsme si vlastně docela kvit," začala jsem svůj proslov k Bohu.

"Každopádně teď tady nejsem kvůli sobě. Já už jsem se svým údělem smířená. Jsem tady hlavně kvůli Elliotovi. Potřebuje tvou pomoc! On si to, co se mu teď děje nezaslouží. Tolik toho pro mě obětoval. Pomohl mi dostat se ze dna a já si už díky němu nepřipadám, jako troska. Chtěla bych mu naoplátku nějak pomoct, ale sama to nezvládnu. On teď tam dole trpí a já tě moc prosím, pomoz mu. Zařiď ať se z toho v pořádku dostane," pokračovala jsem, čelo opřené o své sepnuté ruce. Po tváři mi stékala jedna nezbedná slza.

Nakonec jsem se ještě znovu pokřižovala a pomalu se zvedla ze svého místa. Když jsem se otočila ke dveřím, málem jsem dostala infarkt z Bale stojícího u zadní řady lavic.

"Vyděsil jste mě," chytla jsem se za srdce a zakroutila hlavou. "Jak dlouho tady vlastně stojíte?" Zamračila jsem se na něj, když mi došlo, že mě mohl slyšet.

"Už nějakou chvíli," přiznal a vydal se směrem ke mě.

"Jak je na tom Elliot?" Vyhrkla jsem, hned jak jsem si vzpomněla na důvod mé návštěvy.

"Démona jsme z něj dostali. Bylo to sice náročnější, ale bude v pořádku. Dali jsme mu nějaké léky na uvolnění a uklidnění a teď spí a odpočívá," dal mi odpověď díky které mi spadl obrovský kámen ze srdce.

Otočila jsem se zpět k oltáři a zadívala se na Ježíše přibytého na kříži. Bylo to poprvé, co jsem znovu začínala věřit. V duchu jsem mu poděkovala a pak znovu zaměřila svou pozornost na Balea.

"Musíme si spolu promluvit, ale nejdřív by ses měla zajít trochu upravit. Naši chlapci ti s tím pomohou," prohlédl si mě od hlavy k patě a pak kývl směrem ke dveřím.

"Ne, že bych si chtěla stěžovat, ale po mé poslední návštěvě mi spojení pomoci a vašich chlapců nezní zrovna, jako něco čeho bych se chtěla účastnit," otřásla jsem se při vzpomínce na můj pobyt ve sklepení.

"Myslím, že tenhle druh pomoci dnes nebude potřeba," pousmál se Bale, když mu došlo, na co narážím.

Nakonec jsme se dohodli, že mě jen doprovodí k jednomu z pokojů, kde se můžu dát do pucu a v klidu se sama převléknout. Hned jak se za mnou zavřeli dveře, jsem se vydala dát si rychlou sprchu a vydrhnout ze sebe zaschlou krev. Oblečení, které mi Bale připravil se mi sice moc nezamlouvalo, ale neměla jsem moc na výběr. Nakonec jsem už oblečená v černých silonkách, modrých šatech po kolena, s dlouhými rukávy a bílým límečkem u krku, vyšla zpět do útrob kláštera. S mým křížkem kolem krku, jsem vypadala jako počestná, milá a zbožná dívka. Vlastně jsem vypadala jako svůj přesný opak. Rychlými kroky jsem došla až k Baleově kanceláři. Ten už tam na mě za svým stolem čekal.

"Sluší ti to," pronesl mezitím, co já jsem se usazovala do křesla naproti něj.

"Na to máme oba zcela odlišný názor," ušklíbla jsem se.

"Tak a teď mi pověz, pomalu a v klidu, co se přesně stalo," pokývl mým směrem a já začala.

Vyprávěla jsem mu všechno od našeho hledání informací, přes setkání s Luisem, až po ten incident s bránou. Bale celou tu dobu jen pokyvoval hlavou a chvílemi se mračil. Ani jednou mě nepřerušil ani nezastavil mé vyprávění. Nechal mě mluvit až do konce, kdy mezi námi na nějakou chvíli zavládlo ticho.

"Takže v tuto chvíli je brána bezpečně zavřená, ano?" Ujistil se znovu.

"Nemůžu to říct na sto procent, ale něco mi říká, že je to tak," přikývla jsem.

"Dobrá. Teď k tvé osobě...," začal a mi se přestávalo líbit, kam náš hovor směřuje.

"Podívejte, nepřišla jsem dělat problémy, ale nenechám se znovu zavřít. Nikomu neubližuju... alespoň ne dobrovolně. Nechci kvůli toho ale umřít," skočila jsem mu do řeči a vehementně kroutila hlavou.

"Tohle jsem říct ani nechtěl," pousmál se. To mě trochu zmátlo, a tak jsem jen nechápavě pozvedla obočí. "Pravda, stále nesouhlasím, abys s tím, co se ti děje, běhala jen tak po městě a nejraději bych ti s tím pomohl, ale předpokládám, že ty o mou pomoc nestojíš," podepřel si bradu ukazováčky.

"To předpokládáte správně," přikývla jsem ihned.

"No a jelikož jsi v podstatě vyřešila náš hlavní problém, ohledně uzavření brány, jsem ochoten dopřát ti volnost. Žádné pronásledování, žádné držení ve sklepě," pokračoval.

"To jsem ráda," usmála jsem se na něj upřímně. Byla jsem ráda, že to všechno skončí. To s Luisem, utíkání a schovávání před církví. Navíc i Elliot je v pořádku, víc jsem ke štěstí ani nepotřebovala.

"Mám ale jednu podmínku," přerušil mé myšlenky.

"Jakou?" zamračila jsem se na něj.

"Budeš se nám sem chodit každý měsíc pravidelně hlásit. Pokud dojde k nějaké nehodě, tak samozřejmě dříve," vysvětlil mi, přičemž slovo nehoda velmi zdůraznil.

"No dobře, to beru," přikývla jsem nakonec. "Můžu už jít navštívit Elliota?" Poposedla jsem nervózně na židli a čekala než Bale skončí se svým kázáním. Ten jen pobaveně zakroutil hlavou.

"Zavedu tě za ním," řekl nakonec.

Společně jsme v tichosti procházeli chodbami kláštera, až jsme došli k jednomu z pokojů, u kterého Bale zastavil a pokynul směrem ke dveřím. Byla jsem ráda, že nepůjde dovnitř se mnou a já tak budu mít s Elliotem víc soukromý. Nebyla jsem si ani jistá jestli už je vzhůru, ale i tak jsem se těšila až ho uvidím, jako bychom se místo pár minut, neviděli celé roky.