Hermiona se brouzdala podzimním listím. Zastavila se u malého náhrobku a hned jí ten pohled vhrkl slzy do očí. Ztěžka se nadechla. ,,Dlouho jsem tu nebyla, já vím," řekla omluvně. ,,Stydím se, že jsem nepřišla dřív. A vlastně... na na tom nezáleží, kde s tebou mluvím... vždyť... Tvé tělo tu stejně neleží." Odmlčela se a přemýšlela. ,,Chtěla jsem jen říct, že na tebe myslím. Často. Skoro pořád. Přinesla jsem chryzantémy, mimochodem," pravila nakonec a položila na hrob květiny. ,,Neumím vybírat květiny, ale paní v květinářství říkala, že na hrob lidé často nosí chryzantémy. Víš, teď na podzim. Jinak bych přinesla nějaké hezčí květiny," ujišťovala ho Hermiona.

Hermiona vyšla z pokoje, Ginny ještě spala. Podle ticha usoudila, že spí celý dům. Sešla po schodech do kuchyně a ve dveřích se zarazila. ,,Dobré jitro, Hermiono," pozdravil Sirius s úsměvem.
,,D-dobré," vykoktala ze sebe. ,,Omlouvám se, nechtěla jsem rušit."
,,Nerušíš, naopak. Budu rád, když se ke mně připojíš," ujišťoval ji Sirius. Hermiona se pousmála a došla si nalít čaj. Posadila se naproti Siriusovi.
,,Tak... co píší v novinách?" zeptala se, aby řeč nestála.
,,Ále! Samé lži, plky a spouuusta zbytečných slov!" pronesl s teatrálním výrazem.
,,Například?" dožadovala se uspokojivé odpovědi Hermiona. Sirius se usmál pod vousy.
,,Mám ti nějaký článek přečíst?"
,,To by bylo moc pěkné," špitla potěšeně Hermiona. Sirius se zasmál a nevěřícně zakroutil hlavou.
,,Tak třeba tady: Většina kouzelnických rodin se s ořechovcem kousavým nikdy nesetkala, přesto odborníci tvrdí, že se vyskytují v polovině dřevěného nábytku." Hermiona se zachichotala.
,,To jste si vymyslel, drahý pane Blacku!"
,,Přece bych vám nelhal, slečno," pravil Sirius, ale v očích mu blýskaly jiskřičky.

,,Stále to nepřešlo." Zafoukal vítr, voněl listovím. ,,Říkali, že to přebolí. Vždy říkají, že to přebolí." Sklonila hlavu. ,,Jenže ty mi chybíš. Prostě a jednoduše mi chybíš. Schází mi tvůj úsměv. Někdy se stane věc, kterou bych ráda pověděla... tobě. Nebo mám nápad a ráda bych slyšela tvůj názor. Jindy si zase chci jen tak s někým povídat... A nikdo mi už nepředčítá noviny," hlesla Hermiona a otřela si slzy z tváří. ,,Chtěla bych... Chtěla bych tě tu mít. Nemuselo by to být napořád, jen... Jen jsem chtěla trochu víc času. Myslím, že jsem nežádala tolik. Bohové, vždyť já měla tak skromné přání..."

,,Tak mi teda pověz, co tam o tom ořechovci píšou," pobídla Siriuse Hermiona. Ten ani na vteřinu nezpanikařil.
,,Jistě. Takže... Ořechovec vypadá jako malý kůň, ale má ostré zuby jako žralok. Přes noc vylézá z úkrytu a okusuje čalounění, někdy i samotné dřevo."
,,Nejsem hloupé děvče," upozornila Hermiona. ,,Poznám, když mě někdo tahá za nos."
,,Tak se pojď podívat," řekl. Hermiona vstala a stoupla si nad Siriuse.
,,Kde se to píše?" zeptala se a sklonila se blíž k novinám.
,,Přímo tady," pravil Sirius a ukázal na titěrný odstavec. Hermiona přimhouřila oči, když ji najednou Sirius jemně cvrnkl prstem do nosu. ,,Naletěla," zasmál se. Hermiona zavrtěla hlavou.
,,Jako malé dítě, to ti musím říct," poznamenala a vrátila se ke svému čaji.

,,Lži mi, prosím. Namlouvej mi další a další hlouposti," zažadonila Hermiona. ,,Tohle mě nebaví. Bez tebe... Však ty to všechno víš, Siriusi. Jsem bezradná. Jako kdyby to nikdy neskončilo. Smrt přeťala něco, co mělo pokračovat. Já nebyla připravená, nejsem ani teď připravená tě nechat odejít. Držím se vzpomínky na tebe a neumím tě pustit. Bolí to stále stejně. Jako kdyby to bylo včera. Stále je to tak čerstvá rána. Ostatní už se přes to dostali, nebo to aspoň tvrdí. A já?" Zvedla ruce a pokrčila rameny. ,,Já tu stojím, uprostřed ničeho, snažím se žít a nejde to. Zasekla jsem se v čase. Okolo mě se vše pohybuje, čas plyne, jen já jsem na tom stejném místě jako před lety. Lidé mluví a slova poletují, ale moje uši je nechtějí slyšet. Čekám na tebe, i když vím, že už nikdy nepřijdeš. Vím, že se neotevřou dveře a nevstoupíš ty, přesto často hledím na vchod a přeju si, aby se klika otočila. Někdy se mi zdá, že jsem tě zahlédla v davu, ale pak zjistím, že to byl úplně cizí člověk. Občas zaslechnu hlas, který je tvému podobný, ale není stejný. Pak mi dojde, že už si tvůj hlas nevybavuji tak perfektně jako dřív a zachvátí mě panika. Nechci zapomenout jedinou maličkost, která tebe činila tebou! Proto na tebe stále myslím, musím si tvou podobu uchovávat v mysli, musím si stále připomínat tvůj hlas, musím tě stále milovat. Bojím se, že kdybych jedinkrát zapomněla, už ty vzpomínky nepřivolám zpět."

,,Měj se krásně, Hermiono," rozloučil se Sirius s úsměvem a odešel z kuchyně i s novinami.
,,Miluju tě, Siriusi," zašeptala nešťastně do prázdné místnosti. ,,Miluju tě."