Beruška se krčila v podřepu na střeše, blízko Eiffelovy věže. Pýcha Paříže byla skryta pod rojem černých motýlů.

Alya měla pravdu, uvědomila si znepokojeně. Až na to, že tohle není žádný neznámý padouch. Zamrazilo ji za krkem. Tohle je Lišajova práce.

Sledovala tu děsivou scénu před sebou, když najednou motýli přestali poletovat a všichni náraz přistáli na věži.

Co to ... pomyslela si Beruška zmateně.

Nebyla jediná, překvapená vývojem událostí před sebou. V dálce postávala novinářská auta s reportéry a zpravodaji, chtivými informace. Ještě donedávna točili živé vstupy a fotografovali věž, jakmile se však motýli usadili na věži, všichni ztichli a upřeli své pohledy na to černý roj.

Vzduchem se prohnal záchvěv větru, z věže se zvedla část motýlů a vylétli proti nebohým novinářům.
Dali se na útěk, avšak nebylo možné, aby jim sami, bez pomoci unikli.
Beruška vyskočila na nohy. Musela jim pomoct, to jí bylo jasné. Přeskočila na vedlejší střechu a vydala se zabránit útoku Lišajových akumů.

Nesmím připustit, aby se ti motýli dotkli byť jediného člověka! honilo se jí hlavou. Musím se soustředit na Lišaje, ne na jiné jeho poskoky. A kde je vůbec Kocour? Menší pomoc by se vážně hodila.

Konečně se dostala dostatečně blízko, rozběhla se proto a skočila na ten kousek volného prostranství, který ještě zbýval mezi akumy a nebohými novináři. Roztočila jojo a vyčkávala, až se motýli trochu přiblíží.

Akumové ji zaregistrovali, někteří však již nestihli zvednout svou dráhu letu a skončili proto lapeni v Beruščině joju. Ten zbytek ji přelétl a stále mířil k těm lidem. Někteří z nich už stačili posedat si do svých dodávek, několik jich dokonce odjelo. Ale většina jich stále zůstávala, běželi a ze všech sil se snažili dostat k dodávce, naskočit dovnitř a ujet.

Beruška neztrácela čas, otevřela jojo, vypustila z něj motýly očištěné od Lišajova zla a pak vyběhla za zbytkem útočících akumů.
A to jich byla ještě nepatrná část z celého hejna, které obsadilo věž.

Co když se ti ostatní najednou rozletí do všech možných směrů?

Naštěstí pro ni, zatím se musela vypořádat jen s těmito akumy, zbytek zůstával na Eiffelovce.

Ozval se výkřik a před prchající dav novinářů dopadla na zem postava v černé, v kočičím kostýmu. Naprázdno máchla stříbrnou tyčí vzduchem a pustila se do odhánění.
Akumy to zmátlo a začali kroužit kolem té postavy. Beruška však nehodlala nechat svého partnera v boji nechat propadnout zlu.
Pár kroků a stála před ním.

,,To nevyhraješ, Lišaji!'' vykřikla, vědoma si toho, že ji nejspíš neslyší. Napřahla se a vyhodila jojo proti akumům. Pár jich zachytila již při prvním průletu joja, pak se rozeběhla, kličkovala dole na zemi pod černými motýli a s každým dalším výhozem se blížila odstranění této hrozby. Kocour se mezitím rychlým kotrmelcem dostal z dosahu akumů.

Zbývali už jen tři poslední. Beruška na ně zacílila své jojo a dokázala polapit dva jediným hodem. Třetí se však vyhnul, zatřepotal černými křídly a zmizel v ulicích Paříže.

,,Musíme ho dohnat!'' vyhrkl Kocour a naléhavě pohlédl na Berušku. Přikývla, vypustila mezitím pochytané bílé motýly z joja a společně s Kocourem se rozběhla.

Vběhli na ulici, namířili si to přímo po silnici dopředu, za akumou. Nemuseli se proplétat mezi auty, všechna byla prázdná a odstavená na stranu, jak lidé prchali před nebezpečím.

,,Támhle je!'' vykřikla Beruška a ukázala na akumu vepředu. Přímo prostřed silnice seděl Nathaniel v tureckém sedu a něco črtal do bloku, hlavu skloněnou nad nákresy. Akuma se začal snášet přímo na něj.

,,Ne!'' stačili ještě zakřičet společně s Kocourem, když si akuma sedl přímo na Nathanielovu tužku.
Temnota pohltila Nathaniela. Když konečně zmizela, Zlolustrátor byl zpět.

Pomalu se k nim otočil a zamračeně na ně pohlédl.
,,Pomsta bude má.''