Myslel jsem si, že už prostě nemůže být hůř. Že nic nemůže být horší, než to, že vám někdo řekne, že odlétá do Ameriky a nakonec zůstane. Že nic nemůže být horší, než koukat na vašeho nejlepšího kamaráda, jak líbá někoho, do koho jste pořád zamilovaní. Že nic nemůže být horší, než sedět s Méé v nonstopu, zatímco ti dva se někam vypařili.

Ale mohlo.

Poslouchat to.

Poslouchat, jaký byl.

„Líbil by se ti. Byl tak hrubý. Byl by si z něj tak nadšený. Nebál se zatahat za vlasy. Přiškrtit. A vidíš tohle? Ten kousanec?" Vyprávěl Tyler cestou autobusem a já se držel, abych po něm nevyjel. Jo. Tohle byl nejspíš přesně důvod, proč jsme se tenkrát s Connorem rozešli. Chtěl jsem, aby přitvrdil a on nechtěl. A teď to udělal. S Tylerem. Byla to snad provokace?

„Měl by jsi mu napsat," zamumlal, když jsme se loučili na zastávce.

„A proč bych to asi dělal?" Bože. Tak jsem ho v tu chvíli nenáviděl. Jeho i Connora. Con byl jediný, který tomu blonďatému paku nikdy nepodlehl, a teď si to najednou rozdávali v telefonní budce? Bylo mi na zvracení.

„Měli byste si promluvit. Třeba to zase dáte dohromady," Zapotácel se opile. Neměl jsem potřebu ho chytat a tak jen praštil svým tělem na dlažbu chodníku.

„Jasně. Šukal s tebou přesně proto, že to se mnou chce dát dohromady," protočil jsem oči a pomohl mu na nohy.

„Byl opilý. Neber to tak," oprašoval si špinavý zadek.

„To je fuk. Měj se. Zítra," otočil jsem se a odešel.

Byl jsem tolik vytočený. Proč. Proč to udělali. Oba. Hlavně. Proč mi to ten blb říkal. Copak neviděl, co to se mnou dělá? To jsem ho vážně až tolik nezajímal?

Když jsem se dostal domů, tak mi od Tylera přišla esemeska.

Jen si to představ. Jak tě přiráží ke zdi a hrubě kouše do krku, zatímco tě neústupně tahá za vlasy. Neodolal bys. Nedokázal bys to.

Debil. Pomyslel jsem si a zahrabal se s brekem do peřin.