"Víš jak těžký bylo dostat ty dva dohromady?"

Napsal jsem mu. Prostě jsem si ho srabácky našel na internetu a napsal mu. Jmenoval se Connor. Bylo to snad poprvé, co jsem byl vděčný za to, na jakém konci světa vlastně bydlím. Jen díky tomu jsem ho našel tak lehce.

Druhý den jsem se za to nenáviděl. Stáli jsme s Tylerem frontu a on mě uklidňoval, jak je to v pořádku. Jak ti dva chodí později, než my. To byl celý on. Tyler. Věčně veselý a lidi ho celkově měli rádi. Chápal jsem proč. Byl pro mě v tu dobu vším. Vlastně pořád je. Jen už to rozhodně není vzájemné.

Jenže ten den se spletl. Přišli přesně ve chvíli, kdy jsme se dostali ke kase. Stál jsem jak pitomec vedle svého nejlepšího kamaráda a nevěděl, co dělat. Přál jsem si utéct, ale to bych musel kolem těch dvou. Co když už si to přečetl? Co když to teď řešili? Co když se mi zrovna smáli? Nedivil bych se jim. Vlastně jsem se i já tak trochu smál své ubohosti. Nemohl jsem za ním prostě dojít a bavit se s ním. Přesně tak, jako to udělal Tyler s tím jeho kamarádem.

Ne. Nemohl. Protože já nikdy nebudu jako Tyler. Nikdy nebudu sebevědomý. Nikdy nedosáhnu svého.