„Jen mi prostě slib, že už to neuděláš."

Bylo zvláštní, že jsme si i přes časové zóny pořád psali. Nevykašlal se na mě. Vlastně nebyl jediný den, kdy bychom si nenapsali. Já vždy vstával o hodinu dřív, abych věděl, jak se má.

Jednou mi dokonce volal. Bylo dokonalé slyšet jeho hlas. Byl opilý. Něco mumlal a pak řekl, že je na nic pít beze mě. A pak musel zavěsit, jelikož došli k mekáči. Rozesmálo mě to, jelikož to vždy odmítal jíst.

Všechno to utíkalo tak pomalu. Bylo mi jasné, že spolu nezačneme chodit, až se vrátí, ale i tak jsem se na něj neskutečně těšil. Nakonec se měl vracet dřív a to 20. června.

Nemohl jsem se dočkat a přitom pořád zbývalo tolik dní. Naštěstí se blížily mé první zkoušky. Bylo to tolik těžké, ale já to dokázal. Ani nevím jak. Možná proto, že mě tolik podporoval. A slíbil mi, že na ty letní půjde se mnou, když to stihne. Bylo tak krásné si myslet, že se to stane.