"Jen ti zlomím srdce. Nic víc."

Tyler mi tu blbost pořád předhazoval. Dělal z toho zbytečné drama. Jenže postupem času mi vážně začalo připadat, že to byla chyba. Měl jsem to udělat. Alespoň to zkusit. Věděl bych, na čem jsem. Možná.

Šílel jsem, když jsem se s Connorem měl poprvé sejít sám. Tedy, nezmiňoval se, že s sebou mám Tylera vzít. A pak se divil, že jsem dorazil jen já. Bylo mi trapně. Tak zatraceně moc trapně. Tou dobou už Tyler s Blessem chodil, takže my dva s Connorem byli vždy navíc. Hodně navíc.

Mohl jsem mu to vrátit. Mohl jsem mu prostě říct, že on taky přišel sám. Jenže mě to v tu chvíli nenapadlo. Jen jsem popadl kelímek s kolou a šel za ním ven.

Šli jsme nahoru nad metro a sedli si za zábradlí. Bylo fajn pozorovat ty auta pod námi. A pak ten pocit, když projíždělo metro. Dunělo to. Tak hezky.

"Žlutý auto," zamumlal jsem do ticha a opatrně do něj žďuchl loktem. A ano. Byli jsme tak hloupí, že jsme hráli tuhle stupidní hru na žlutá auta.

"Nebylo žlutý," zakroutil hlavou. Tvářil se u toho tak neutrálně. Jako bych ho vůbec nezajímal. Ani trochu. Chtěl jsem utéct domů.

"Bylo," šeptl jsem a začal si hrát s prsty.

"Buď zticha," přitáhl si mě za triko k sobě a poprvé mě políbil. Pořád si pamatuju ten pocit. Ten tlak v břiše. Přišlo to prostě z ničeho nic. Žádná hloupá romantika. Ne. My prostě seděli v zimě nad metrem a líbali se. Občas si přeju, abych na to dokázal zapomenout.