Better off dead
"Jsi prostě jen přehnaně negativní."
Zbytečný. Zbytečný! Zbytečný.
Byl jsem k ničemu.
Ležel jsem doma v posteli a hystericky bulel.
A pak jsem prsty narazil na tu odřeninu na ruce, kterou jsem si způsobil v kině. To místo bylo horké a pálilo. Ale já jen zavřel oči a znovu do něj zaryl nehty.
Bylo to tak zatraceně moc uklidňující. Nedokázal jsem přestat. Bylo to dokonalejší, než ta nejkrásnější ukolébavka od toho nejbáječnějšího zpěváka.
Ráno už to tolik uklidňující nebylo, jelikož mé povlečení bylo celkem dost zakrvácené. Další den jsem mamce řekl, že jsem krvácel z nosu. Stejně jí ale časem došlo, že je něco špatně. Nakonec jsem jí to řekl. Všechno. Totálně jsem se zhroutil.
K ničemu. Jo. Byl jsem k ničemu.
A ještě k tomu jsem byl totální srab na to, abych to ukončil.
A jen tak - aby toho prostě nebylo málo, proti mě jediný člověk, s kterým jsem se ve škole bavil otočil celou třídu. Utekl jsem domů a brečel, že už tam nikdy nepůjdu.
A to bylo poprvé, co jsem skončil v malé útulné kanceláři psychiatričky.
Byla hodná. Možná až moc. Šel tam se mnou táta a řekl, co mám za problém. Že se nemám rád a že je to způsobené tím, že se mi vždy všichni smáli kvůli tomu, jaký jsem.
Nechutně hubený. Ke zlomení. Zbytečný. Tyčka. Hloupé párátko.
Ta ženská pak donutila tátu odejít a mluvila jen se mnou. Nebylo to nijak nucené a mě to překvapilo. Nebo jsem možná jen vážně byl tolik v háji.
Řekl jsem jí to. Všechno. Že bych si přál umřít. A ona řekla, že si musím dojít za svou dětskou lékařkou. Aby mi napsala prášky. A pokud to neudělá, tak si mám dojít k psychiatrovi. A jo. taky nezapomněla ten malý fakt o mé sebevražedné mysli říct tátovi. Bylo mi to tak líto.
Má lékařka řekla, že jsem v pořádku. Neviděla mě tak dlouho. Býval jsem dříve tak pozitivní, takže nejspíš neměla důvod k tomu, aby mi ty prášky předepsala. A naši řekli, že na tom nejsem tak zle, abych chodil k psychiatrii.
Asi měli tenkrát pravdu.
A tak jsem dál spokojeně zarýval nehty do mé kůže. Pořád a pořád dokola. A pak mi to jednoho dne prostě nestačilo.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro