Seděla jsem na posteli a rozhlížela se po vyklizeném pokoji, který jsem obývala už od pátého ročníku. Vypadal tak prázdně a smutně. U dveří stály dva kufry, do kterých se mi jen stěží povedlo vměstnat všechny svoje věci, i když jsem na nich musela téměř ležet, abych je pořádně zavřela. Jen na nočním stolku zůstalo pár věcí. Knížka, medailonek, který mi dal Fred k vánocům a fotka mých rodičů. To jediné co mi po nich zůstalo. Mrkáním jsem zaplašila slzy, které se mi draly do očí, protože je už nikdy neuvidím. Válka mi toho sebrala tolik... nám všem. Vzala jsem ze stolku medailonek a zapnula si ho kolem krku.

To, že jsme se po válce s Harrym a Ronem vrátili do Bradavic byl převážně můj nápad. Pomohli jsme profesorce McGonagallové dát hrad do pořádku a dostudovali tu poslední ročník. I když jsem se snažila na to nemyslet, válka byla všude kolem mě. Odrážela se v prázdné lavici co tu zůstala po Levanduli Brownové. Cenila na mě zuby z kamenných rozvalin hradu, které ještě nebyly opravené. I jména všech, kteří padli ve válce, vytesané po obvodu velké síně, mi denně připomínaly všechnu tu hrůzu. 

Už se blížil čas odjezdu, tak jsem knížku i fotografii stčila do kabelky a začala soukat kufry po schodech do společenské místnosti, kde už byla hromada kufrů mých spolužáků. Položila jsem ty svoje vedle ostatních, našla Křivonožku, který se rozvaloval u hořícího krbu, do náručí a vyšla na chodbu. Uvědomila jsem si, že to je naposledy co jdu chodbami tohoto hradu. Položila jsem ruku na chladnou zeď a přitiskla se k ní čelem. Najednou jakoby se mi znovu vybavily všechny vzpomínky, všechny momenty, které jsem tu za ty roky zažila. Z přemýšlení mě vyrhly kroky, které se ozývaly prázdnou chodbou. Zvedla jsem pohled a podívala se přímo do očí profesorce McGonagallové.

„Dobrý den," usmála jsem se na ní a přitiskla si kocoura blíž k hrudi. „Slečno Grangerová, měla byste jít. Kočáry za chvíli odjíždějí... Už je čas." Vřele se na mě usmála a položila mi ruku na rameno. Přikývla jsem, ale nebyla jsem sto nic říct. „Budeš tu vždy vítána, Hermiono." Podívala jsem se na ní, protože mě zarazilo to oslovení, i tak mě to donutila usmát se. „Děkuju," řekla jsem. Neudržela jsem se a objala jí. I přes údiv v jejích očích mi objetí opětovala. „A teď už běž," řekla když jsem se od ní odtáhla. Naposled jsem se na ní podívala a rozběhla jsem se ven ke kočárům, které byly plné studentů. Ve spěchu jsem našla ten, v kterém seděli mí přátelé a sedla si k nim.

„Hermiono kde furt lítáš?" Zeptala se mě Ginny a vzala si na klín Křivonožku, který okamžitě usnul. „Chtěla jsem se prostě... rozloučit," řekla jsem smutně načež mě Harry konejšivě pohladil po rameni. „Ale notak... Prostě je čas jít dál," řekl a vypadal, že ani on odjezd z Bradavic nezvládá moc dobře. „Co se tváříte tak pohřebně? Konečně máme po škole. Už žádný učení, žádný starosti, konečně si můžeme zčít pořádně užívat života," zasmál se Ron bezstarostně, ale i tak mu pohled na chvíli utekl k hradu, od kterého jsme se pomalu vzdalovali. Věděla jsem, že i jemu to tady bude chybět, i když ne tolik jako mě. Mýlil se. Na užívání si života bylo dost času dokud jsme studovali v Bradavicích. Všechno to bylo o tolik jednodušší. Asi o půl hodiny později jsme už seděli ve vlaku, kluci se bavili o famfrpálu, Lenka s Nevilem, kteří si k nám přisedli se drželi za ruce a něco si šeptali. Byli spolu tak roztomilí. A Ginny spala Harrymu na rameni.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím co bude až odejdu z Bradavic. Snažila jsem se nevnímat fakt, že už nemám rodinu. Kdybych zazvonila na jejich dveře, nepoznali by mě. Smířila jsem se s tím, že až dorazíme do Londýna, půjdu do hotelu a co nejdřív si najdu nějaký levný byt. Proč nás na tohle nikdo nepřipravil? Když jsme šli do prvního ročníku do Bradavic, nikdo nám neřekl, že jednou zůstaneme úplně sami. Válka mi sebrala všechno co jsem kdy milovala. Donutilo mě to dospět.Každou sekundou jsem byla blíž kruté realitě a samotě, která na mě čeká.

„Nemůžu uvěřit, že tě moji rodiče nechají bydlet u nás." Vytrhl mě z přemýšlení hlas mé nejlepší kamarádky, která se už probudila a dala se do řeči s Harrym a Ronem. „Znáš mamku... nenechala by Harryho toulat se samotného po Londýně," zasmál se Ron a nacpal si do pusy Bertíkovu fazolku. Následně zhnuseně zkřivil obličej a podal pytlík Harrymu. „Fuj, špenát nesnáším," neodpustil si zrzek nespokojený komentář. „Hermiono jsi nějaká podezřele tichá. Stalo se něco?" zeptala se mě Ginny a zadívala se mi do očí. Uhnula jsem pohledem a snažila se, aby můj úsměv vypadal co nejupřímněji. „Samozřejmě, že je všechno v pořádku." Ginny asi pochopila, že se v tom nemá rýpat a začala se zase věnovat klukům. Zbytek cesty jsem promlčela. Když jsme vystoupili, zůstali jsme stát u obrovské hromady všech našich zavazadel a se slzami v očích se loučili. Lenka mi dala na rozloučenou náramek, co mě prý ochrání před Škrknami- stejně mi pořád nikdo nebyl schopný vysvětlit, co to ty Škrkny jsou. Dokonce i Pansy Parkinsonová se s náma přišla rozloučit. Nakonec jsme na nástupišti zůstali jen já, Harry, Ron a Ginny.

„Tady jste!" ozval se za náma hlas pana Weasleyho. Se všemi se pozdravil a vypadal, že dost spěchá. „Notak šup... pohyb. Auto čeká venku," popoháněl nás, ale já zůstala stát na místě. „Hermiono! Nestůj tam tak," řekl Harry a vzal jeden můj kufr, druhého se ujal Ron, i když měli oba plné ruce práce se svými zavazadly. „Ale já s váma nepůjdu. Budete tam mít Harryho, nechci překážet a přidělávat vám starosti," řekla jsem směrem k panu Weasleymu. „Půjdu do hotelu, než si najdu nějakej byt."

„To v žádném případě," řekl pan Weasley rázně. „Trvám na tom, že budeš u nás aspoň dokud si nenajdeš něco trvalého. Molly se na tebe už moc těší. Na vás všechny." Ginny, která měla stále v náručí Křivonožku se na mě podívala. „Jsou to naše poslední společný prázdniny," šeptla a smutně se usmála, „bez tebe to nebude ono." Na to jsem vážně neměla co říct. „Dobře tedy." Všichni jsme se vydali k autu, a během chvíle už jsme se vznášeli nad Londýnem. Po válce se Weasleyovi přestěhovali k pobřeží oceánu do krásného třípatrového domku. Jen co jsme přistáli a vystoupili z auta, už k nám běžela paní Weasleyová. Hned po tom, co nás všechny přivítala vřelým obětím nás zavedla do domu. „Harry, ty budeš bydlet s Ronem, je tam jedna postel navíc," řekla Molly, i když Ginny silně protestovala. Pochopitelně by měla Harryho nejradši u sebe, ale rozhodnutí paní Weasleyové se nedalo odporovat. „Pro tebe, Hermiono, mám připravený pokoj úplně nahoře hned vedle pokoje George a-" zarazila se stiskla víčka k sobě. Ještě pořád se nedokázala smířit se ztrátou svého syna. Její muž k ní přišel aby jí objal, ona se mu rozplakala do náručí. 

Nemohla jsem se na to dívat. Mě samotné se po tváři skutálela jedna osamělá slza. Ginny mi pomohla vynést věci do mého dočasného pokoje, který byl opravdu pěkný, a odešla dolů pomáhat s večeří. Béžové stěny, bílý nábytek a velká postel s nebesy jasně říkaly, že si Weaslyovi hodně polepšili po tom, co byl pan Weasley povýšen a jeho žena vydala kuchařku. Ron mi vždycky říkal, že jí začala psát, aby tolik nemyslela na Freda. Všichni jsme si po válce museli najít způsob jak nemyslet na tu bolest, co v nás zanechala. Většinou to pomáhalo, ale pak tu byly chvíle, kdy jsem sama seděla u okna, všechno to na mě dolehlo a já neměla kam utéct. 

Večeři mi pokoje přinesla moc milá skřítka, i když jsem řekla, že nic nechci. Bylo ticho. Jen z přízemí ke mě doléhaly tlumené hlasy večeřející rodiny. Sáhla jsem do své kabelky a vytáhla z ní zápisník, do kterého jsem si psala v pátém ročníku, když jsem přemýšlela o tom, co budu jednou dělat. Nemůžu prostě jen tak sedět doma a flákat se. Byly tu vypsaný nejrůznější povolání od lékouzelnictví až po učení v Bradavicích. Na další stránce bylo velkým písmem napsáno BYSTROZOR a ještě to bylo několikrát podtržený. A tak jsem si řekla proč ne? Rozhodla jsem se, že se co nejdřív poradím s panem Weasleym, třeba mi pomůže, když pracuje na ministerstvu. Jak jsem tak znuděně listovala zažloutlými stránkami zápisníku, narazila jsem na stránku, v jejíž rohu bylo nakreslené srdíčko a v něm napsané jedno jediné písmeno.

D. 

Té noci jsem ani na hodinu neusnula.

Wow. Je to až neskutečný, ale po strašně dlouhý době jsem začala psát druhý díl MSMT. Doufám, že jste na mě nezapomněli a že se vám nová knížka bude líbit.

Budu ráda za jakoukoliv odezvu ať vím, jestli to má cenu. Kapitoly budou vycházet zhruba jednou za týden. Občas dřív, občas později... znáte mě 😅

with love

Ni_ann