Společenská místnost zela prázdnotou. Famfrpálový zápas stále trval a všichni studenti i profesoři přihlíželi hře. Kromě Altair.

Levou ruku měla stáhnutou a položenou v šátku, aby se jí dobře zhojily kosti. Kostirost byl sice velice účinný lektvar, ale trvalo nějakou dobu, než plně účinkoval. A do té doby musela mít ruku ve správné poloze.

S povzdechem se opatrně posadila do křesla ke krbu a natočila se tak, aby se ramenem nedotýkala čalounění. Byla ráda, že se jí podařilo přemluvit ošetřovatelku, aby ji pustila na kolej. Nechtěla na ošetřovně zůstávat. Navíc se určitě bude konat večírek pro všechny koleje, ať už zápas skončí jakkoliv.

Oni si našli důvod pro večírek vždycky. Nemusely to být nutně narozeniny, oslavovali vesměs všechno, včetně Jamesova přijetí ke Kanonýrům ještě před ukončením školní docházky.

Seděla v křesle asi hodinu, poslouchala praskání ohně a přemýšlela nad těmi Potlouky, když se dveře společenské místnosti otevřely a dovnitř se nahrnuli nadšení studenti, v čele se Sebastianem.

„Vyhráli jsme!" vykřikl radostně, když si jí všiml. Altair se usmála a postavila se. Štvalo ji, že u toho nemohla být, ale měla radost, že to zvládli i bez ní.

Opatrně bratrance objala a potom se posadila zpátky do křesla.

„A skóre?" zajímala se.

„Sto devadesát ku sto," odpověděla Josie zadýchaně. Nejspíš celou cestu do hradu utíkali. „Protože nebyly Potlouky a my byli jen dva, hůř se získával Camrál. Ale Malfoy chytil Zlatonku a zachránil nás."

Scorpius nevypadal, že by si její slova vzal jakkoliv k srdci. Tvářil se stále nečitelně, ačkoliv bylo znát, že jej výhra značně potěšila.

„Takže odrážeči vůbec nehráli?"

„Ne," zavrtěl Tim hlavou. „Hoochová řekla, že nesmíme nijak zasahovat do hry, takže jsme odletěli na tribuny za profesory."

„Ale vyhráli jsme a to je nejdůležitější," ušklíbla se Altair. „Odpoledne půjdeme nachystat komnatu."

Ti, kdo ji slyšeli, nadšeně zajásali. Představa odreagování v podobě večírku s alkoholem se líbila všem studentům od pátého ročníku nahoru. Ten poslední se konal na začátku září, kdy slavili výběr šampionů.

Altair se protáhla kolem rozjařených studentů ven ze společenky, zatímco členové týmu se rozešli do pokojů, aby se převlékli.

Byla skoro v polovině schodů ze sklepení, když se ze vstupní síně ozval známý hlas.

„Altair!"

Zvedla hlavu a spatřila Owena. Už byl převlečený do obyčejného oblečení a zřejmě měl někam namířeno.

„Zrovna jsem chtěl jít za tebou na ošetřovnu," řekl jí a ona se překvapeně zarazila. „Myslel jsem, že si tě tam Pomfreyová nechá."

Altair se mírně usmála. „Chtěla, ale umím být dost přesvědčivá. Vypila jsem kostirost a do zítřejšího dne musím mít ruku takhle, aby mi kosti správně srostly."

„Takže žádné trvalé následky?" ujišťoval se Owen.

„Snad ne," zavrtěla hlavou. „A ještě jednou děkuji. Nebýt tebe, nemusela jsem skončit jenom se zlomenou lopatkou."

„Nemáš vůbec zač," mávl nad tím Owen rukou a potom se zamračil. „Ale bylo to fakt divné. Jako kdyby byly schválně začarované."

Altair si povzdechla. „Přemýšlím nad tím celou dobu, ale nenapadá mě nikdo, kdo by to mohl udělat."

„Našla by se spousta lidí, kteří nepřekousli to, že jste šampioni zrovna vy dva," podotkl Owen zamyšleně s pokrčením ramen. „A taky je tu možnost studentů z delegací. Třeba to měl být pokus vyřadit alespoň jednoho z vás."

„To si nemyslím," zavrtěla Altair hlavou. „Kdyby se na to došlo, byli by diskvalifikováni."

„Možná se ty Potlouky prostě splašily a nikdo na tom nenese vinu," připustil Owen po chvíli ticha, zatímco kolem nich procházeli studenti mířící na oběd. „Nebylo by to poprvé."

Altair přikývla, ačkoliv tomu příliš nevěřila. Kdyby se splašil jenom jeden, určitě by se klonila k této možnosti, ale hned dva by byly až moc velká náhoda.

„Jdeš na oběd?" změnil poté téma a poukázal na otevřené dveře Velké síně.

„Jo," přitakala a společně zamířili za ostatními studenty. U kolejních stolů se rozdělili se slovy, že se určitě ještě potkají večer, a Altair zamířila k nebelvírskému stolu, kde seděla valná většina jejích příbuzných. Všichni ji přivítali s úsměvem.

„Jak je ti?" zajímala se starostlivě Colette.

„To rameno bolí jak čert, ale zítra to bude dobré," odpověděla popravdě. „Pokud s tím nebudu nic dělat, zahojí se to správně."

„Takže na ten dnešní večírek nejdeš?" ušklíbl se Albus.

„To určitě," odfrkla si Altair suše. „Vlastně jsem se vás chtěla zeptat, kdo to půjde chystat?"

Všichni se po sobě ohlédli a pokrčili rameny na znamení nevědomosti.

„Tak já půjdu," nabídla se. Potřebovala se nějak zaměstnat a na tohle nepotřebovala dvě ruce.

„Přidám se," řekla Charlotte.

„I my," přidal se Oliver a Jonathan vedle něj souhlasně přikývl.

„Takže my čtyři," pokývala Altair hlavou. „Tak se uvidíme odpoledne tam. V pět?"

Po souhlasném přikývnutí odešla od nebelvírského stolu a posadila se ke zmijozelským, kteří ji nadšeně přivítali a udělali jí mezi sebou místo.

Celý oběd se nebavili o ničem jiném, než o odehraném zápasu. Nejvíce rozebírali hon na Zlatonku, který svedl Scorpius s Owenem. Bylo to tak napínavé, že i zbytek hráčů přestal hrát a sledovali, kdo jako první zlatý míček polapí.

Nakonec to byl Scorpius, ale jen o vlásek. Díky němu však zmijozelský tým vyhrál a udělal si náskok v bodech před ostatními kolejemi. Zelené smaragdy v nádobě převyšovaly havraspárké safíry téměř o šedesát kamínků.

------------------

Charlotte, Oliver, Jonathan a Altair se ve smluvený čas sešli v Komnatě nejvyšší potřeby, která zatím vypadala pouze jako pláž s bazénem. Vyčarovaný písek je hřál do bosých nohou, zatímco postávali u baru.

„Někdo musí zajít do Prasinek pro pití," oznámil jim Jonathan a vytáhl z kapsy Pobertův plánek. „Máme posledních sedm flašek ohnivé whisky, asi pět flašek vodky a bílý rum došel úplně, stejně tak medovina."

„Tak nepůjdete vy dva?" navrhla Charlotte bratrům a otočila se na sestřenici, zda jí to nevadí. „Nejlépe proklouznete tam i zpět, aniž by vás někdo viděl."

Oliver s Jonathanem souhlasně přikývli a bez námitek opustili komnatu.

„Takže, co ty a Owen?" nadhodila Charlotte, jakmile osaměly. Altair překvapením poklesla ruka s hůlkou podél těla.

„Cože?"

Charlotte se ušklíbla. „Nedělej, že o ničem nevíš. Málem se přetrhl, aby tě dneska zachránil."

„Vážně?" ušklíbla se nazpět Altair a plně se na svou sestřenici otočila. „Co ty a Malfoy?"

Charlotte zrůžověly tváře a rychle odvrátila hlavu. Altaiřin úšklebek se ještě prohloubil.

„Všimla jsem si, že spolu trávíte čas," dodala a pustila se do práce.

„Nic mezi námi není," namítla Charlotte s mírným povzdechem a napodobila svou sestřenici. „Jsme jen přátelé. Někdy spolu děláme úkoly."

„I to je víc, než by se tvým bratrům určitě zamlouvalo," poznamenala trefně Altair. „Hádám, že si ještě ničeho nevšimli, co?"

Charlotte ze sebe vydala nevěřícné uchechtnutí. „Zamkli by mě v kumbálu na košťata, dokud bych podle nich nedostala rozum, kdyby na to došli."

„A ne jenom podle nich," řekla Altair. „Devadesát procent naší rodiny by tě odvedlo k Mugnovi na vyšetření."

„Neznají ho," namítla Charlotte a v hlase se jí odrazila zlost. „Vidí jenom to, co vidět chtějí. Všichni jsme poslouchali ty historky o rodinách, které patřily k Voldemortovi ve válce. Myslí si, že Scorpius musí být jako zbytek jeho rodiny, ale úplně zapomínají na to, že dědeček Sirius taky pocházel z čistokrevné rodiny, která tíhla k Voldemortovi, zatímco on takový nebyl. V každé rodině se může najít výjimka."

Altair se zastavila uprostřed pohybu a šokovaně se na svou sestřenici otočila. Věděla, že se jí mladý Malfoy líbí, ale tohle bylo něco jiného.

„U Merlina, ty ho máš ráda!"

Charlotte upustila hůlku do písku a zůstala na Altair zírat s vytřeštěnýma očima. Dlouhou dobu ani jedna z nich nepromluvila, dokud se neozvalo skřípění dveří.

Lily Potterová vešla dovnitř a zamračila se. „Co děláte?"

„Nic," vyhrkla Charlotte a sebrala rychle svou hůlku z písku. „Co potřebuješ, Lily?"

„Nudím se, tak jsem přišla pomoct," pokrčila zrzka rameny. „Nějaké pokyny?"

„Vlastně můžeš zajít za skřítky do kuchyně," zareagovala Altair pohotově. „ Zařídíš, aby nám sem skřítci po sedmé poslali naši obvyklou objednávku? Aby tam bylo něco, do čeho můžeme ještě dát i alkohol, však to znáš."

Lily souhlasně přikývla a změřila si je podezřívavým pohledem, než zase Komnatu nejvyšší potřeby opustila.

„Nikomu to neříkej," poprosila Charlotte svoji sestřenici, jakmile osaměly, i když zcela zbytečně. Věděla, že Altair by to neřekla ani tak, prostě jí to vyklouzlo. „Netuším, jak tohle všechno dopadne. Jsme jen přátelé a nejspíš to tak i zůstane. Není důvod, aby to věděli ostatní."

Altair přikývla a přešla blíž k ní. „Jenom dávej pozor, ano? Nemyslím si, že by byl Scorpius zlý nebo něco takového, ale nikdy nevíš."

Charlotte přikývla, věděla, na co naráží. „Děkuji. A slibuju, že kdyby se mezi námi něco změnilo, okamžitě ti to řeknu."

Altair svou sestřenici krátce objala, než se na ni ušklíbla.

„Měly bychom si pospíšit, jinak to nestihneme. Je tu ještě spousta práce."      

----------------------

Clarissa Blacková se zamračila nad dopisem, který jí sova přinesla teprve před pár minutami. Byla zvyklá na dopisy od ředitelky, chodily jí od doby, co Piper nastoupila do školy a Altair se taky nenechala zahanbit. Ty ale pojednávaly o tom, co její dcery provedly proti školnímu řádu.

Tenhle byl ovšem jiný.

„Co provedla tentokrát?" neodpustil si popíchnutí William a zcela ignoroval Paulettin varovný výraz.

Clarissa zavrtěla hlavou, aniž by přestala číst. „Nic."

„Tak co se děje?" zajímal se Jeremy a položil šálek čaje na konferenční stůl. „Vypadáš znepokojeně."

„Při školním zápase se splašily Potlouky," odpověděla Clary a předala mu dopis, aby si jej mohl přečíst. „Altair je zraněná, zlomená lopatka. Zítra by ale měla být v pořádku."

„Splašené Potlouky?" zopakoval po ní Harry a posunul si kulaté brýle na nose.

Jeremy přikývl a vrátil dopis své manželce. Clary jej složila a vrátila do obálky.

„Taky ti to něco připomíná?" nadhodil Fred zamyšleně a podíval se na své dvojče. George souhlasně přikývl.

„Zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem roku devadesát dva," řekl. „Jeden z Potlouků se hned po začátku zápasu vydal za Harrym a nedal mu pokoj, dokud jej Hoochová nezničila. Málem tě zabil."

„Zjistilo se vlastně někdy, jak se to stalo?" zajímala se Lara. „Většina podezřívala zmijozelské."

„Byl to domácí skřítek Dobby," prozradil jim Harry a v očích se mu bolestně zalesklo při vzpomínce na malého skřítka, který nejen jemu zachránil život. „Chtěl, abych odjel ze školy domů, protože věděl, že se stane něco hrozného. Věděl o tom Raddleově deníku a baziliškovi."

„Oh," vydechla překvapeně Sára.

„Myslíš, že je teď taky někdo začaroval?" zeptal se Will směrem ke svému bratrovi, když si všiml jeho pohledu.

Jeremy souhlasně přikývl a opřel se zády o sedačku. „Potlouk se ti jen tak nesplaší. A už vůbec ne oba dva. Ten druhý šel po Sebastianovi, takže není náhoda, že šly zrovna po našich dětech."

„Cože?"

„Nic se mu nestalo," ujistil švagrovou pohotově Jeremy. „Měl štěstí, podařilo se ho zničit dřív, než jej dostihl."

„Ale proč by to někdo dělal?" namítla Ginny.

William pokrčil neurčitě rameny. „Byli vybráni jako šampioni za svou školu, někdo může žárlit. Jsou oblíbení, což je další důvod. Nebo se jim chtěl někdo pomstít. Třeba někdo, kdo se stal nechtěnou obětí některého z jejich vtípků."

„Děti dělají v tomto věku unáhlená rozhodnutí," přidala se Sára. „Nejspíš jim nikdo ublížit nechtěl, šlo jen o zastrašení nebo vtípek, i když v tomto případě poněkud krutý."

Jeremy přikývl, nebyl důvod se v tom vrtat. I oni přece dělali unáhlená rozhodnutí ve školním věku. Stačilo si vzpomenout na přihlašování do Turnaje, když Fredovi a Georgeovi narostly bílé plnovousy po vypití postaršovacího lektvaru a následném pokusu ošálit Věkovou hranici.

Proto se vrátil k tématu, k němuž hovořili předtím, než sova přišla.