Když se Altair konečně dostala do knihovny, bylo po páté odpoledne. Nakonec usnula v Owenově náručí na víc jak dvě hodiny, ale nebyla sama. On sám usnul chvíli po ní vyčerpáním ze zápasu.

Když se probudili, pocítila Altair mírný stud, ale i radost. Řekla mu to a on neodešel. Nedíval se na znechuceně a s opovržením, což by si podle svého názoru zasloužila.

„Musím do knihovny," zamumlala stále ospale a jemně se vymanila z jeho objetí. „Musím najít něco, co mi pomůže uspat mečoroha."

„Půjdu s tebou," navrhl Owen a vyhoupl se na nohy. Pohotově si upravil dres, který na sobě dosud měl, a natáhl k ní ruku. „Tedy, pokud nejsi proti."

Altair zavrtěla hlavou a pousmála se. Owen se sklonil a vtiskl jí polibek na čelo.

„První bychom ale měli zajít na koleje a převléct se," řekla a přešla ke křeslu, na které předtím odložila bundu, šálu a rukavice. Společně opustili Komnatu nejvyšší potřeby a trochu rozpačitě vedle sebe mířili k havraspárské společenské místnosti.

„Za dvacet minut ve vstupní síni?" navrhl Owen po otevření vchodu na kolej.

„Dobře," souhlasila Altair a rychlým krokem začala sbíhat schody. Projít chodbami jí zabralo víc času než normálně, ztracena ve svých myšlenkách a pocitech se jí podařilo dvakrát špatně odbočit, než se ocitla před kamennou zdí.

Po vyřknutí hesla vklouzla dovnitř a proběhla společenkou ke schodům do dívčích ložnic.

„Kdes byla?" vyjela na ni okamžitě Josette a vyhoupla se na posteli do sedu. „Nemohla jsem tě najít, ani na obědě jsi nebyla."

Altair se na svou kamarádku omluvně usmála, zatímco otevírala dveře od skříně.

„Byla jsem s Owenem," vysvětlila a sundala si svetr, který nahradila obyčejným černým tričkem s dlouhým rukávem. „Šli jsme do Komnaty nejvyšší potřeby, kde jsem mu ukázala, co jsem udělala Gabrielovi."

„Cože jsi?" vyjekla Josie a vyskočila na nohy.

„Musela jsem mu to ukázat, aby věděl, jaká dokážu být," odpověděla dutým hlasem. „Nakonec jsme oba dva usnuli, tedy potom, co jsem mu brečela v náručí."

„A nic jiného se nestalo? Prostě jste usnuli?"

Altair zavřela dveře a povzdechla si. „Předtím jsme se líbali."

Josette na ni vyvalila oči a potom nadšeně vypískla, jako kdyby jí řekla, že se ruší veškerá výuka a to jediné, co se bude ve škole dělat, je hrát famfrpál.

„Takže jste spolu?"

„Ne tak docela," zavrtěla Altair hlavou a vjela si rukou do vlasů. „Nevím, jak to mezi námi teď je, ale rozhodla jsem se, že nedovolím, aby Gabrielovy činy zničily něco, na čem mi záleží."

Josie k ní přiskočila a krátce ji objala. „Jsem ráda, že to říkáš. Owen je fajn kluk a ty si zasloužíš někoho jako je on."

Altair se na Josie zeširoka usmála a přezula si boty.

„A kam jdeš?"

„Do knihovny najít něco na toho mečoroha," odpověděla jí Altair a do kapsy si strčila povolení od profesorky McGonagallové. „S Owenem."

Než stihla Josette zareagovat, vyklouzla dveřmi na schody a poté i ven ze společenské místnosti. Tentokrát se jí podařilo projít sklepením bez problémů, a tak stihla včas vejít do vstupní síně.

Jak čekala, Owen tam už stál, ruce vražené v kapsách. Lehce se pohupoval na patách, jako kdyby byl nervózní, oči sklopené k zemi. Všiml si jí ve chvíli, kdy od něj byla necelých deset metrů. Okamžitě roztáhl rty do úsměvu.

„Jdeme?"

Přikývla a vyrazila po schodech nahoru. Oba dva měli nutkání sáhnout po ruce toho druhého, ale nakonec to neudělali. Šli mlčky, dokud se nedostali na dohled dveřím do knihovny.

„Zapomněla jsem ti něco říct," řekla a nasadila provinilý výraz. „Jsem si jistá, že informace, které potřebuju, nejsou v normální části knihovny."

Owen se na ni zamračeně podíval. „Máš povolení?"

„McGonagallová mi ho nechtěla vydat, protože nám prý nesmí pomáhat," zalhala. „Budeme se tam muset dostat tajně."

„Za bílého dne?" nadzvedl obočí. „Altair, jsi prefektka a já primus, víš, co by to znamenalo, kdyby nás tam nachytali?"

Altair se ušklíbla. „Nevěříš mi, že nás dokážu dostat tam a zase zpět, aniž by si toho někdo všiml?"

Owen si povzdechl a chvíli si navzájem hleděli do očí, než to vzdal.

„Dobrá, tak jdeme," rezignoval a pokračoval ke knihovně. Altair se potěšeně usmála a rychle ho doběhla. Viděla na něm, že ho stálo dost sil, aby s tím souhlasil. Nebyl ten typ, který jen tak porušuje pravidla, na rozdíl od ní a její rodiny.

V knihovně nebylo tak narváno, jak se oba dva domnívali. Vypadalo to, že profesoři tento týden trochu polevili a nenadělili svým studentům tolik úkolů, jak bývalo zvykem. Altair s úlevou zjistila, že knihovnice zrovna není na svém místě, což jí jenom hrálo do karet.

Nenápadně se dostali až k oddělení s omezeným přístupem. Chvíli vyčkali, než vytáhla hůlku a odemkla zámek. Protáhli se otevřenou bránou a Owen ji zase přivřel, aby to vypadalo, že je stále zamčená.

„Takže, co přesně hledáme?" zajímal se a zvědavě si prohlížel police plné knih.

„Sekci s lektvary," odpověděla Altair a sebevědomým krokem zamířila do zadní části oddělení. Bez váhání zaplula do jedné z uliček a začala si prohlížet názvy knih na jejich hřbetech.

„Je zbytečné se ptát, jestli jsi tady už někdy byla, co?" utrousil Owen pobaveně.

„Tak nějak," zamumlala soustředěně. „Párkrát jsem tu byla v noci, ve dne je ale mnohem snazší hledat."

„A co za lektvar hledáme?"

„Spíše postup na výrobu uspávací směsi," odpověděla Altair. „Něco, co je opravdu silné. Musí to uspat tvora s kůží odpuzující omračovací kouzla."

„Nějaká konkrétní kniha?"

„No, o jedné bych věděla," přitakala a dál přejížděla očima po titulech. Trvalo jí několik dalších vteřin, než knihu našla. Vytáhla ji z regálu a začala jí listovat.

„Co tady děláte?!"

Owen polekaně upustil knihu, kterou zrovna držel v rukou. Do vzduchu se vznesl obláček prachu z jejích desek, což u madame Pinceové vyvolalo ještě větší zamračení.

„Studenti mají do oddělení s omezeným přístupem zákaz, takže jestli nemáte povolení, okamžitě odsud odejděte!"

Owen se otočil na Altair, která na knihovnici chvíli nečinně zírala. Potom sáhla do kapsy a vytáhla kousek pergamenu. Několika kroky přešla k madame Pinceové a natáhl k ní ruku.

„Omlouváme se, madame Pinceová, ale nemohli jsme vás najít," vysvětlila s omluvným úsměvem. „Tady je povolení od paní profesorky McGonagallové, které mi napsala. Musím si něco najít ke druhému úkolu v Turnaji tří kouzelnických škol."

Owen se zamračil a sledoval, jak knihovnice vytrhla pergamen Altair z prstů a rozložila ho. Několik vteřin si jej četla, potom nespokojeně zvedla pohled.

„Dobrá, slečno Blacková," uznala a vrátila jí povolení, „příště se mě ale snažte najít usilovněji. Havraspáru i Zmijozelu odebírám po pěti bodech za otevření té brány."

Propálila je posledním káravým pohledem, než se otočila a odešla.

„Tys zfalšovala ředitelčin podpis?" vypálil na ni Owen, jakmile si byl jistý, že je knihovnice z doslechu.

„Ne, to povolení je pravé," zavrtěla Altair hlavou a usmála se. „Napsala mi ho pár dní po příjezdu z prázdnin, ale neměla jsem dost času sem zajít."

„Tak proč jsi mi to neřekla hned?"

Pokrčila rameny. „Tohle byla větší sranda, když sis myslel, že jsme tu bez povolení. Vlastně jsem čekala, že odmítneš, když jsem ti řekla, že povolení nemám."

Owen zavrtěl nevěřícně hlavou, nicméně mu na rtech hrál úsměv. Sehnul se a zvedl knihu, kterou předtím upustil.

„Takže jsi selhala ty," odtušil. „Tvrdila jsi, že nás dostaneš dovnitř a ven, aniž by si nás někdo všiml."

Altair obrátila oči v sloup a vrátila se do uličky. „Kdybych opravdu chtěla, aby si nás nikdo nevšiml, udělala bych to trochu jinak. Předně bych šla v noci a nenechala bránu odemčenou, aby to každý viděl."

Začala listovat v knize, ale když zjistila, že tam potřebné informace nenajde, vrátila ji zase zpět do regálu a začala hledat dál. Owen zatřepal hlavou a přidal se k hledání.

Jenže se jim nedařilo nic najít. Jakmile si Altair myslela, že konečně našla to, co by jí mohlo pomoct, zjistila, že je to příliš slabé. Netušila, jak dlouho tam už byli, ale nehodlala odejít, dokud to nenajde.

„Zatracená práce!" zamumlala rozmrzele a měla chuť knihou hodit, ale nakonec si to rozmyslela a pouze ji rázně vrazila mezi knihy, kde původně stála. „Někde to tu být musí, jsem si jistá."

„Musím říct, že mě snad nikdy nenapadlo, jaké lektvary tady můžu najít," hvízdl Owen, zatímco listoval knihou. „Tolik jedů, kterými by tě někdo mohl zabít...a některé z nich jdou jen těžko rozeznat od klasických mudlovských nemocí, protože ti způsobí stejné symptomy."

Altair se ušklíbla. „Kéž bych mohla říct to samé. Poprvé jsem tu byla ve druhém ročníku a od té doby sem někdy zajdu."

„I na konci čtvrtého ročníku?" zeptal se Owen opatrně a po očku sledoval její reakci.

„Pokud se ptáš na to, jestli jsem uvažovala o otrávení Gabriela, pak ano," přiznala neochotně a vydechla přebytečný vzduch z plic. „Byl to vlastně můj první nápad. Žádný smrtící, chtěla jsem, aby trpěl. Ale rozmyslela jsem si to, nebo mi to spíš Charlotte rozmluvila."

Owen váhavě přikývl. Kdyby mu to řekl někdo jiný, zasmál by se s tím, že Altair se někdy tváří jako že je schopná všeho, ale bral by to jen jako nadsázku. Jenže po zhlédnutí té vzpomínky a stylem, jakým to Altair řekla, se utvrdil v tom, že by byla schopná Gabriela bez mrknutí oka otrávit.

„Mám to!" vykřikl po chvíli, když se konečně zase vrátil k prohlížení knih. Jeho hlas překypoval nadšením. „Směs z bylin a lektvarů, které vytvoří speciální uspávací prášek. Je tak silný, že bez váhání uspí draka i trolla."

Altair si převzala knihu a zběžně přeletěla postup výroby. Nepřekvapilo ji, že jí to zabere téměř měsíc, který do druhého úkolu zbýval, protože tam bylo dost lektvarů, které bude muset uvařit. Rozhodně bude muset požádat Charlotte o pomoc, jestli mají mít šanci na to stihnout vyrobit prášek včas.

„To je ono," přitakala s úsměvem. „Budu si ji muset půjčit, abych to zvládla. Jen doufám, že mi to nebouchne do obličeje."

Owen věděl, že kdyby se tak stalo, následky mohou být fatální. A ačkoliv byl rád, že se nepřihlásil, Altair soutěžila a to v něm vyvolávalo větší strach, než kdyby to měl plnit on sám.

„Je zrovna čas večeře, můžu to říct Sebastianovi," dodala a zaklapla knihu. Překvapeně zatajil dech, když jej Altair objala a zašeptala mu do ucha poděkování. Sehnul se a vtiskl jí polibek do vlasů, než od sebe odstoupili a opustili oddělení.

-----------------

Sebastian zrovna seděl na večeři, když se přiřítila Altair celá zardělá nadšením s nějakou knihou v ruce. Žuchla na prázdné místo vedle něj a okamžitě v knize začala listovat, dokud nenašla to, co hledala.

„Mám to!" vydechla a nepřestávala se usmívat. „Našla jsem postup na ten prášek, hned zítra pošlu sovu do lékárny, aby mi poslali všechny potřebné přísady. Musíme se do toho pustit co nejdřív, abychom to stihli."

„To je úžasné," rozzářil se a pohledem přejel seznam všech přísad. Bylo jich hodně, některé ve větším množství, protože se používaly do více lektvarů. „Bude to fungovat?"

Altair se k němu důvěrně nahnula. „Jsem domluvená s Hagridem, že to na něm vyzkouším. Má v sobě krev obrů, takže pokud to zabere na něj, mělo by to zabrat i na mečoroha."

Sebastian krátce zalétl pohledem k profesorskému stolu, kde seděl i Hagrid.

„Řekneš Lottie o pomoc?"

„Jo," souhlasila Altair. „Je toho hodně, budu potřebovat pomoc."

„Kdy začneme?" zajímal se Bast a napil se dýňového džusu.

„Hned zítra, alespoň s těmi nejjednoduššími, na které mám zásoby," řekla a vstala. Aniž by něco řekla, obešla zmijozelský stůl a přešla k havraspárskému, kde seděla jejich sestřenice.

Posadila se na místo vedle Charlotte a zeširoka se usmála.

„Jak by se ti líbilo se mnou trávit téměř každé odpoledne následujícího měsíce vařením lektvarů?"

Lottie překvapeně vyprskla svůj džus zpět do poháru a vytřeštila na ni oči.

„Cože?" zamračila se a pohotově si otřela ústa ubrouskem. Potom ovšem zalapala po dechu a ještě víc vykulila oči. „Počkej, tys to našla?"

Altair přikývla a ukázala jí knihu. „Je toho hodně a sama to nezvládnu. Pomůžeš mi?"

„Samozřejmě," souhlasila Charlotte bez váhání, ale potom se zarazila. „Můžu brát i Scorpa? Když na tom budeme dělat skoro každé odpoledne, sotva bych se s ním viděla."

„Klidně," pokrčila Altair rameny. „Hlavně, že mi pomůžeš. Jsou tam docela obtížné lektvary, právem to bylo v zakázaném oddělení."

„Zítra se sejdeme v Komnatě nejvyšší potřeby?" navrhla Lottie. „Kolem deváté?"

Altair se znovu usmála a souhlasně přikývla. Nemohla se dočkat, až konečně začnou. Cítila, jak jí žilami koluje adrenalin, když se zvedala a vracela zpět ke svému kolejnímu stolu.