Finální přípravy vánočního plesu vrcholily, jak se čtyřiadvacátý prosinec blížil. Colette by přísahala, že zahlédla hned několik domácích skřítků, kteří měli na starosti výzdobu chodeb, ale pro jistotu se před nikým nezmiňovala.

Obzvláště ne před Rose, která se nějakým způsobem dozvěděla o matčině kampani SPOŽÚŠ, kterou vedla za svého studia na podporu domácích skřítků. A plně s ní souhlasila, čímž kolikrát rozčilovala nejen své spolužáky, ale i příbuzné.

Když pak nastal onen očekávaný den, hrad byl už od rána prodchnutý nedočkavostí. Věděla od svých rodičů, že Velká síň kvůli vánočnímu plesu vypadala úplně jinak za jejich studia, ale ona ve skrytu duše doufala, že tomu tentokrát tak nebude.

Milovala těch dvanáct obrovských stromů, které do hradu přitáhl Hagrid a profesor Kratiknot je poté zdobil, i když sám v porovnání se stromem vypadal jako jedna z možných ozdob. Nechtěla přijít o punčochy nad krby ani o girlandy nad hlavami.

Naneštěstí finální výzdobu Velké síně měli v rukou profesoři, a tak mohla pouze čekat na večer.

Celý den strávila ve společnosti svých rodinných příslušníků. Byla to jedna z mála chvílí, kdy se opravdu sešli všichni na jednom místě a povídali si, aniž by to byl jeden z večírků, které pořádali. Komnata nejvyšší potřeby se jim přizpůsobila a vyčarovala dostatek polštářů a dek, v krbu hořel oheň, který v pozadí tiše popraskával.

„S kým na ples jdeš vlastně ty, Colette?" zajímal se zvědavě Oliver a na svou sestřenici se zamračil.

Colette se zarazila a na chvíli sklopila oči k dece, na které ležela společně s Altair a Charlotte. Její sestřenice to samozřejmě věděly, stejně jako mnoho dalšího, a tak ji počastovaly vědoucnými pohledy.

„S Josephem Lockwoodem," odpověděla nakonec a odkašlala si. Jen pár lidí vědělo, že se s ním vídá už nějakou dobu, ale díky tomu shonu všude kolem si toho vůbec nevšimli její bratranci a hlavně bratr.

A to jí vyhovovalo, vzhledem k tomu, jak se Sebastian zatvářil.

Aby předešla otázkám, kterými by ji ostatní jistě začali bombardovat, otočila se na Dominique, která ležela na vedlejší dece, a zeptala se jí na její šaty a doplňky. Bylo jí jasné, že tím promění celou atmosféru, protože kluci začali okamžitě brblat.

Když pak odbila pátá hodina, odešla Colette v doprovodu Rose, Dominique, Roxy a Lily zpět do nebelvírské věže, aby se stihly nachystat. Ostatní děvčata odešla současně, ale na chodbě se rozdělily a každá zamířila na svou kolej.

Připadalo jí, jako kdyby čas zrychlil. Sotva vylezla ze sprchy a začala si sušit vlasy, už stála před zrcadlem a naposledy si upravovala stříbrné šaty se srdcovitým výstřihem, které jí sahaly pod kolena. Hůlku si schovala do pouzdra připevněného na stehně.

Někdy jí připadala taková věc zbytečná. Většinou nosila oblečení, ve kterém mohla hůlku schovat, ale teď musela uznat, že takové pouzdro nebylo na škodu. Dostala jej k patnáctým narozeninám od svého otce.

„V dohledné době ho nejspíš nutně potřebovat nebudeš," řekl jí tehdy s mírným úsměvem, „ale není na škodu ho mít. Nikdy totiž nevíš, do jaké situace se dostaneš."

Nebylo to poprvé, co jej využila. Tehdy se zúčastnila oslavného večírku věnovaného její tetě Lauren, když ji jmenovali do funkce vedoucí Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce. Nebyla sice ještě plnoletá, aby mohla kouzlit mimo školu, ale nehodlala nechat něco náhodě.

„Měly bychom jít," ozvala se Roxy, která si svou hůlku právě prostrčila drdolem, který si učesala na hlavě. „Za chvíli se budou otevírat dveře do Velké síně."

Colette přikývla a s mírným povzdechem se donutila odstoupit od zrcadla a opustit ložnici. Přes ramena měla přehozenou sametovou šálu stejné barvy, jakou měly její šaty.

Protože Joseph chodil do Mrzimoru, měli se setkat ve vstupní síni, podobně jako jiné páry ze smíšených kolejí. A že jich bylo dost, vzhledem k tomu, že hodně chlapců nebo dívek šlo v doprovodu svých přátel.

Neudělala ani druhý krok na posledním schodišti, když si Josepha všimla. Stál společně s Owenem kousek od schodů a o něčem se s ním bavil. Ruce měl vražené v kapsách kalhot a snažil se, aby na něm nebyla vidět nervozita.

Colette se zhluboka nadechla, sešla schody a začala se prodírat čekajícími lidmi k němu.

---------------

Altair nemohla popřít, že se snažila přemoct nervozitu. Nesnášela ten pocit a vždy s ním zdárně bojovala, ale tentokrát se jí to zdálo jiné.

Jako šampionka měla zahajovat ples tradičním tancem a ona děkovala Merlinovi, že ji otec naučil tančit. Nedokázala si představit, že by to neuměla.

Protřepala si ruce a naposledy si dlaněmi přejela po hebké látce jejích šatů barvy noční oblohy. Nebyl na nich jediný záhyb, přesto měla neustálou potřebu se pořád upravovat.

„Pokud nepůjdeme, Albus si bude myslet, že jsem se na něj vykašlala."

Altair se otočila na Josie, která zvolila tmavě zelené šaty, snad jako by chtěla všem ukázat, že je na svou kolej hrdá.

Nejspíš si všimla, že není ve své kůži, a tak k ní Josette přistoupila a ukryla jí dlaně v těch svých.

„Bude to v pohodě," ujistila ji Josie a laskavě se usmála. „A kdyby cokoliv, stačí za mnou přijít, ano?"

Altair přikývla a v duchu si vynadala. Josie tu pro ni vždycky byla a téměř vždy poznala, když se něco dělo, aniž by jí to musela říkat. A ona místo toho, aby se jí plně otevřela, před ní naopak ustupovala.

Slíbila si, že to napraví. Nebo se o to alespoň pokusí, protože si to Josette zaslouží.

Bez dalších slov konečně opustily pokoj a prošly společenskou místností, kde posedávali většinou mladší studenti a nelibě pozorovali každého, kdo na sobě měl společenské oblečení. Ples byl přístupný jen studentům od pátého ročníku nahoru, a tak museli čekat do zítřejšího dne na odjezd vlaku na svých kolejích. Tedy pokud někdo z nich neměl partnera z vyššího ročníku. V tom měly štěstí spíše dívky.

V polovině cesty k nim začaly doléhat hlasy ze vstupní síně. Sotva vyšla schody, několik lidí se na ni okamžitě otočilo, jako kdyby na sobě měla nějaký magnet. Neušly jí některé závistivé pohledy dívek, ale zdárně je ignorovala, zatímco mířila za Owenem, Josephem Lockwoodem a Colette.

Josette se od ní odpojila už po pár krocích se slovy, že jde najít Albuse. Altair nepochybovala, že bude stát někde se svými bratranci.

Owen se na ni otočil dřív, než k němu stihla dojít. Tváře jí mírně zrůžověly, když si všimla jeho pohledu plného úžasu.

„Ahoj," pozdravila jej a spojila ruce před sebou, aby neviděl, jak se jí třesou.

„Ahoj." Owenovy rty se roztáhly do širokého úsměvu a v očích mu zajiskřilo. Měl nutkání ji k sobě přivinout a přede všemi políbit, ale věděl, že by to rozhodně neuvítala. Všechno by tím pokazil. „Šíleně ti to sluší."

„Taky nejsi k zahození," ušklíbla se, aby alespoň trochu zahnala nervozitu, která se každou chvíli zvětšovala. Colette se nadechovala k řeči, když se ozvalo skřípění dřeva, jak se dveře do Velké síně otevřely dokořán.

„Uvidíme se potom," ujistila ji Altair s úsměvem a sledovala, jak se její sestřenice vmísila se svým partnerem mezi studenty mířící do Velké síně.

I přes ten dav dokázala rozeznat dvanáct zdobených vánočních stromků, postávajících na svých obvyklých místech. Ze stropu padal sníh, který mizel v polovině své cesty, a ve vzduchu se vznášely girlandy s vánočními hvězdami.

Když se vstupní síň vyprázdnila, dveře se zase zavřely a šampioni tam zůstali stát jen se svými partnery a Nevillem Longbottomem. Ten se ihned pustil do jejich seřazování. Altair ke své nelibosti byla postavena hned na začátek jejich řady, po ní následoval Sebastian a zbylí šampioni.

„Až se dveře otevřou, půjdete rovnou ke stolu pro šampiony a porotce," dodal Neville a podíval se nervózně na hodinky. Trvalo jen pár vteřin, než se dveře otevřely a Altair vykročila vpřed.

Klasické kolejní stoly byly pryč, nahradily je menší a kulaté stolíky. Bylo jich tolik, až jí z toho šla hlava kolem. Na každém stál nádherně zdobený svícen se zapálenou svíčkou a pergameny s menu.

Altair ke stolu pro porotce a šampiony došla za potlesku studentů, profesorů a porotců, který se spustil ve chvíli, kdy vešli dovnitř. Pohledem vyhledala svou tetu Lauren a potěšeně zjistila, že po její levé ruce nikdo nesedí. Bez váhání se vydala tam a Sebastian ji následoval s Willow Goodovou, jeho doprovodem, zatímco krásnohůlští se vydali na druhou stranu stolu ke své ředitelce.

„Moc ti to sluší," pochválila ji tiše Lara a položila jí ruku na rameno, jakmile se posadila. „Kdyby tě viděl tvůj otec, asi by zešílel."

Altair se zasmála. „Vždycky jsem si myslela, že to on je to klidné dvojče."

„To ano, ale i on je pravý syn svého otce," ušklíbla se Lara a při vzpomínce na Siriuse se jí zalesklo v očích. „Muži z rodu Blacků mají někdy až přehnané reakce týkající se jejich dcer, řekla bych."

„Proč myslíš?" zajímala se Altair.

„Nikdy jsem ti nevyprávěla, jak se náš otec dozvěděl o mém vztahu s Fredem?"

Altair zavrtěla hlavou a otočila se na Sebastiana, který jejich tetu poslouchal taky, stejně jako jejich doprovody.

„Když si na to teď vzpomenu, směju se tomu," přiznala Lauren s úsměvem. „Tehdy jsem ale byla mladší a i já podědila něco z povahy Blacků. Bylo to na začátku prázdnin devadesát pět, když jsme se na celé léto přestěhovali na Grimmauldovo náměstí. Kvůli Voldemortovi byl obnoven Fénixův řád a bylo to asi jediné místo na světě, kde byl táta v bezpečí.

Weasleyovi se tam nastěhovali taky, k mé radosti, ale i starosti. Nechtěla jsem, aby se o nás táta dozvěděl, obzvláště když jsme žili pod jednou střechou. Samozřejmě se nám to nepodařilo utajit ani dvě hodiny, protože nás načapal na schodech.

Večeře ten večer byla jedna z nejhorších, jaké jsem kdy zažila. Pohádala jsem se s tátou a nemluvila s ním několik dní, protože se ani jeden z nás nechtěl omluvit."

Sebastian vyprskl smíchy a všichni se k němu přidali, i když Altair v duchu doufala, že taková situace u nich doma nenastane. Už tak stačilo, že Charlotte tají svůj vztah se Scorpiusem. Až se rozhodne to všem říct, strhne se poprask v celé rodině, ne jen u Weasleyových.

Než si stihli něco dalšího říct, Kingsley Pastorek povstal a pronesl krátkou řeč na přivítání. Poté se posadil a večeře započala.

Altair vzala do ruky svůj lístek a chvíli si jej pročítala, než se rozhodla pro pečenou rybu a zeleninovou přílohu. Krocana si nechávala na slavnostní oběd s rodinou v Doupěti, kam za dva dny pojede.

Síní se víc než dvacet minut ozývalo jen tiché šeptání a cinkání příborů o zlaté talíře, jak si všichni vychutnávali výborné jídlo bradavických skřítků. Altair nemohla popřít, že čím déle hostina probíhala, tím více se blížil čas na oficiální zahájení plesu.

A ten čas nastal ve chvíli, kdy se profesorka McGonagallová postavila a požádala všechny studenty, aby udělali to stejné. Mávnutím hůlky přesunula kulaté stolky více ke stěně, aby vytvořila dostatečně velký prostor na tanec před podiem, na němž se objevila kapela.

„Smím prosit?" otázal se jí Owen a s úsměvem k ní natáhl ruku. Altair s jemným úsměvem přijala a postavila se. Zároveň s nimi na parket zamířili i ostatní šampioni, kteří postupně vešli na kruhový parket vytvořený studenty.

Altair se postavila naproti Owenovi a jednu ruku mu položila na rameno, tu druhou do nastavené dlaně. Zvedla k němu pohled ve chvíli, kdy se ozvaly první líbezné tóny skladby.

Owen ji vedl přesně tak, jak se očekávalo, a nedal na sobě znát, že by ho nějak trápilo to, že se na ně upírají zraky všech studentů a profesorů. Byl výborný tanečník a Altair litovala, že se ho dřív nezeptala. Možná by byla o něco klidnější.

Několikrát ji navedl do ladné otočky, po které si ji přitáhl zase k sobě. Když pak zaznívaly poslední tóny skladby, udělal s ní Owen poslední otočku a na několik vteřin ji zaklonil. Poté se síní rozlehlo ticho.

Jen o vteřinu později se ozvalo hromové tleskání a jásání. Altair se musela několikrát zhluboka nadechnout, ale rty měla roztažené do širokého úsměvu. Než se nadála, kapela znovu začala hrát a na parket se k nim přidali studenti i profesoři.

„Chceš ještě tančit nebo si půjdeme sednout?"

„Tančit."

Owen se ještě víc usmál a přitáhl si ji zase k sobě.

-------------------

„Víš, že jestli někdo dojde na to, žes to byl ty, tak tě nezachrání ani to, že jsi šampion?" utrousila suše Willow, ale bez váhání se zády opřela o stůl a pozorně se rozhlédla, jestli je někdo nesleduje.

Sebastian z kapsy vytáhl malou lahvičku čiré tekutiny, odzátkoval ji a vylil její obsah do mísy s punčem.

„Moje milá Willow, za tohle by mi dali jen školní trest," ušklíbl se Bast a rychlým pohybem vrátil lahvičku do kapsy. Narovnal se a uhladil si rukávy, jako kdyby se nic nedělo. „A možná mi odebrali odznak, ale na tom mi nikdy nijak zvlášť nezáleželo."

Willow se zasmála a přijala od něj skleničku s punčem. Opatrně se napila a poté pokývala hlava.

„Je to dobré," uznala a znovu se napila, tentokrát bez váhání. „A hlavně bude sranda sledovat ty, kteří téměř nepijí. Pokud to nepoznají, bude to znát brzy na nich."

„Nejvyšší čas utéct od místa činu," řekl Sebastian a nabídl jí rámě. „Nepůjdeme ještě tancovat?"

Willow přikývla, odložila prázdnou sklenici na stůl a vmísila se se Sebastianem mezi studenty.