Článek o vánočním plese zaujal všechny studenty bez rozdílu. Hlavní zásluhu na tom měla část o velkém odhalení vztahu Charlotte a Scorpiuse, se kterým nakonec Lottie souhlasila. Udělala si čas a odpověděla na pár neškodných otázek, které potom Dominique nechala otisknout společně se zbytkem časopisu.

Jak se dalo čekat, většinu studentů to překvapilo tak, že i po téměř třech týdnech civěli, kdykoliv se Charlotte se Scorpiusem objevili ruku v ruce. A aby toho nebylo málo, Albus, Oliver, Ben, Roxy a Hugo neskrývali svou nelibost vůči jejich vztahu, což dalo Dominique další podklad pro článek, o který studenti tolik stáli.

Nepřímo tak prostřednictvím školního časopisu vznikla válka v jejich rodině, když se v jednom článku vyjadřovala jedna část jejich rodiny, ve druhém ta druhá. Nakonec tomu musela udělat přítrž profesorka McGonagallová, a tak zakázala jakékoliv další články na téma vztah Charlotte a Scorpiuse. Nejen k úlevě profesorů, ale i dvojice samotné.

Naneštěstí se blížil nejen druhý úkol Turnaje, ale i další famfrpálový zápas, tentokrát mezi Havraspárem a Nebelvírem. Ten dokázal rozptýlit všechny, včetně Olivera a Albuse, takže několik dní před zápasem panoval mezi všemi relativní klid.

Když Altair šla to ráno na snídani, potkala ve vstupní síni Hagrida, jak odnáší poslední vánoční stromeček pryč z Velké síně.

„Nazdárek, Altair!" pozdravil ji zvesela a dobrácky se usmál. „Jdeš na snídani?"

„Ano," přitakala s mírným úsměvem. „Vidím, že máš plné ruce práce."

Hagrid přikývl. „Todle je poslední z těch stromků, co byly v síni. Nejvyšší čas je vodtamtud voddělat."

„Mohla bych mít prosbu, Hagride?" zeptala se.

„Jasně, vo co de?"

Altair se nevinně usmála. „Víš, budu potřebovat vyzkoušet jeden uspávací prášek, jestli funguje i na tvory, kteří normálním omračovacím kouzlům odolávají. A jelikož máš v sobě obří krev..."

„Jde o Turnaj?" ujišťoval se Hagrid.

„Vím, že nám profesoři nesmí pomáhat, ale není to pomoc jako pomoc," řekla pohotově. „Zjistili jsme, co na nás čeká, tedy nejspíš, a tohle nám má pomoc uspět. Všechno zařídím já se Sebastianem, jenom to potřebuju otestovat."

Hagrid se na ni chvíli váhavě díval, než souhlasně přikývl.

„Pokud mě to jenom uspí, tak dobrá," řekl a usmál se. „Teďka už ale musím jít, taky chci jít potom na snídani."

„Jasně."  Altair ustoupila z cesty, aby mohl projít ke dveřím, a zeširoka se usmála. Podařilo se jí sice zajistit si přístup do oddělení s omezeným přístupem, nicméně ještě neměla možnost tam jít a začít pořádně hledat. Chystala se tam jít po zápase.

„Altair!"

Otočila se za hlasem a její úsměv trochu povadl, i když pouze nervozitou. Owen k ní mířil rychlým krokem a usmíval se.

„Ahoj," pozdravila ho a sepjala ruce před sebou, aby zabránila jejich třesu. Od vánočního plesu se spolu sice už viděli, ale ani jednou se nebavili o tom polibku. A ona se bála okamžiku, kdy na to přijde řeč.

„Jdeš na snídani, nebo z ní?" zajímal se, když přišel až k ní.

„Na snídani," odpověděla. „Nervózní před zápasem?"

Owen pokrčil rameny a pomalým krokem se vydal k Velké síni.

„Ani ne, jenom doufám, že nezačne sněžit," odpověděl. „Nebo že se nesplaší Potlouky."

Altair mírně píchlo v lopatce, když si vzpomněla na podzimní zápas. Nebýt Owena, skončila by hůř.

„Pochybuju, že by se to stalo znovu," prozradila mu, ačkoliv věděla, že vyloučené to není. Pokud někdo poslal Potlouky na ni a Sebastiana, může je tentokrát poslat na Jonathana, Olivera, Lily, Albuse nebo Bena, což byl vlastně skoro celý nebelvírský tým.

„Už si nemyslíš, že to není náhoda?" zamračil se Owen.

„To si pořád myslím, jen je nepravděpodobné, že by to stejné udělal dotyčný dvakrát," vysvětlila. „Spíš se snažím přijít na to, co by mohl udělat dál. Pochybuju, že to skončí tímto."

Owen se zastavil několik metrů přede dveřmi do Velké síně a podíval se na ni.

„Cože?"

Altair se rozhlédla kolem, jestli je někdo neposlouchá, ale studenti uvnitř se bavili mezi sebou a na chodbě byli sami. V duchu si začala nadávat, že je zbytečně paranoidní.

„Bude to znít pitomě, ale nechci se o tom bavit tady," vydechla.

„Dobrá, tak v tom případě mám řešení," zakřenil se Owen. „Pojď se mnou další týden do Prasinek."

Altair to pozvání překvapilo natolik, že na něj vytřeštila oči.

„Páni, podařilo se mi překvapit Altair Blackovou," hvízdl obdivně a krátce se zasmál. „Snad to bude znamenat, že dneska bude dobrý den, když se mi podařil takový kousek."

„Do Prasinek jako..." nedokázala to doříct, proto nechala zbytek věty viset ve vzduchu. Nepochybovala, že si to Owen domyslí sám.

„Ano, myslím rande," přikývl a viditelně znervózněl. „A mám ještě jeden nápad. Vsaďme se."

„Vsadit se?"

„Pokud Havraspár vyhraje, půjdeš se mnou do Prasinek," objasnil. „Když ne, nikam nepůjdeme."

Altair věděla, že Havraspár má šanci na výhru. Pod Owenovým vedením hráli opravdu dobře. Nebelvír byl sice taky dobrý, ale v tomhle případě to znamenalo, že je to půl napůl, a tak váhala.

Co když prohraje a bude muset na to rande jít? Naposledy, když s někým šla na rande, tak celý ten vztah skončil katastroficky. Od té doby se tomu bránila, jak jen to šlo, ale Owen se nevzdával.

„Dobrá," rezignovala nakonec. „Ale žádná madam Pacinková, protože bude Valentýn. Pokud si někde sedneme, tak jedině u Tří košťat."

Owen se zasmál. „Beru. Doufám, že se ti můj plán na ten výlet bude líbit."

„Nějak moc věříš, že vyhrajete," ušklíbla se a pokračovala k síni. „Co když prohrajete a z toho tvého plánu sejde?"

„Vymyslím něco jiného," pokrčil rameny. „Pokud vyhraju, sejdeme se po zápase na tribunách, platí? A ne že budeš fandit Nebelvíru!"

Altair se zasmála a zamířila ke zmijozelskému stolu za Sebastianem a Josie, kteří seděli naproti sobě a o něčem si vykládali. Posadila se vedle své kamarádky a přitáhla si k sobě konvici s kávou.

„Jdeš doufám na zápas, že ano?" zeptala se jí okamžitě Josette.

„Proč bych neměla?" nechápala Altair a naložila si na talíř slaninu. „Samozřejmě, že jdu."

„No, mluvila jsi o knihovně, tak se jenom ujišťuju," vysvětlila Josie a spokojeně se usmála. „Co Owen chtěl, že ses s ním zdržela tak dlouho?"

Altair neušlo, jak se Sebastian ušklíbl, ale rychle to zamaskoval hrnkem s kávou.

„Mluvila jsem ještě s Hagridem, s ním jsem se zdržela víc," zalhala Altair a pustila se do snídaně, aby unikla dalším otázkám. Nechtěla jim říkat o sázce, protože věděla, že by Josie byla až přehnaně nadšená a Sebastian by měl určitě nějakou poznámku.

„Mám jít do té knihovny s tebou?" nabídl se Sebastian nečekaně, odsunul od sebe prázdný talíř a vzal do ruky konvici s kávou.

„To není nutné," zavrtěla hlavou a postrčila jeho směrem svůj hrnek, aby dolil kávu i jí. „Zvládnu to sama. Tvoje práce začne až při plnění úkolu."

„Vím, že nejsem žádný lektvarový mistr, ale s něčím ti pomoct můžu, ne?"

Altair si povzdechla. „Uvidím, jaké přísady budu potřebovat. Jsem si jistá, že se to bude skládat z několika různých lektvarů, takže bys mi mohl pomoct některý z nich uvařit."

Sebastian se rozzářil a uchopil hrnek s kávou do obou dlaní. Na úspěchu prvního úkolu měl skoro stejnou zásluhu jako Altair, ale co se týkalo toho druhého, byl zatím úplně k ničemu. Věděl, že pokud se to týká lektvarů, Altair je ten správný člověk na jejich přípravu, ale taky chtěl nějak přispět.

„Mohli bychom říct i Lottie," navrhl. „Určitě nám ráda pomůže. Pomoc od studentů přece zakázaná není.

Altair pokývala hlavou. „Zeptám se jí."

Když dosnídali, odebrali se zpět do sklepení. Ve společenské místnosti se to hemžilo nadšenými studenty, někteří už byli plně nachystaní vyrazit do zimy, aby zhlédli zápas, ačkoliv do začátku zbývala téměř hodina.

Altair vyběhla do pokoje a zpod postele vytáhla svůj kufr. Musela použít kouzla, aby se do něj dostala, protože sotva věřila Parkinsonové a Nottové, ale po pár vteřinách byla uvnitř.

„Co hledáš?" zajímala se Josie.

„Chci zjistit, jaké přísady do lektvarů ještě mám," odpověděla Altair a postavila menší kufřík vedle sebe. Mávnutím hůlky jej odemkla a rozložila, aby dobře viděla na všechny přihrádky a poličky. „Na ten prášek budu muset objednat bylinky a různé přísady, tak chci vědět, co na seznam mám ještě připsat."

„Máš pomalu lepší zásobu než zdejší sklad," uchechtla se Josette a trochu se nahnula, aby lépe viděla na některé názvy. Zamračila se. „Bezoár? Proč tu máš bezoár?"

„Protože nikdy nevíš, kdy ho budeš potřebovat," vysvětlila bez váhání.

„Snad mi nechceš tvrdit, že si myslíš, že by tě tu někdo mohl otrávit."

Altair pokrčila rameny. „Nejenom mě. Strejda Ron se otrávil medovinou, kterou někdo chtěl podstrčit Brumbálovi prostřednictvím jednoho z profesorů. Ten ji ovšem nalil sobě, strejdovi Ronovi a Harrymu. Jen díky bezoáru, který mu podal strejda Harry, nezemřel."

Josette na svou spolužačku vyvalila překvapeně oči a otevřela naprázdno ústa.

„Je šílené, co se v té době dělo na téhle škole," vydechla a zavrtěla hlavou.

„To teda," přitakala Altair a postupně nahlédla do každé z přihrádek. „Když si vzpomenu na to všechno, co nám vyprávěli, tak máme sakra nudné životy."

Josie nemohla jinak než souhlasit. Neznala všechny historky ani podrobnosti ze života Harryho Pottera a jeho přátel, ale stačilo jí to.

Altair zkontrolovala všechny přísady a postupně si ty, které bude potřebovat doplnit, napsala na pergamen. Ten následně i s kufříkem ukryla zpět do velkého kufru a ten zabezpečila kouzly, než jej uklidila pod postel.

Obě dvě se začaly chystat, když se dveře pokoje otevřely a dovnitř vešla Debora Fawleyová. Altair překvapovalo, že za ty roky nespadla na Rachellinu stranu, protože se příliš nebavila ani s nimi. Byla takovým neutrálním článkem v jejich pokoji, ačkoliv Rachell s Lydií ji v oblibě neměly.

„Půjdeš se podívat na zápas?" zajímala se Josie a podívala se na Deboru.

„Ne, do takové zimy nepolezu kvůli famfrpálu," zavrtěla hlavou s úšklebkem. „Půjdu do knihovny, tam je teplo."

Debora přešla ke své posteli a posbírala si své věci, aby hned zase odešla. Dveře ani nezavřela, protože zrovna do pokoje šly Rachell a Lydie. Altair si přes hlavu přetáhla zmijozelský svetr a ze skříně vytáhla kabát s šálou a rukavicemi.

„Uhni z cesty, Blacková," osopila se na ni Rachell. „Nejsi v tomhle pokoji jediná."

Altair zavřela dveře od skříně, s nadzvednutým obočím se na ni otočila a provokativně se opřela rukou o dveře.

„A když ne?" zajímala se s úšklebkem. „Zkusíš na mě zase vytáhnout hůlku?"

Viděla, jak Parkinsonová začíná rudnout, ale pro hůlku nesáhla. Ani Lydie se o to nepokusila.

„Myslela jsem si to," dodala Altair a obešla obě dvě ke dveřím od pokoje. Nebyla ovšem bláhová, obě své spolužačky znala dostatečně dobře na to, aby věděla, že se ji pokusí uřknout zezadu. Proto už za chodu vytáhla svou hůlku a otočila se právě včas, aby vyčarovala ochranný štít.

„Obě dvě jste tak předvídatelné," protáhla teatrálně a krátce se podívala na Josie, která svou hůlku vytáhla taky. „Člověk by čekal, že se po těch nepovedených pokusech alespoň pokusíte přemýšlet, ale asi jsem o vás měla příliš vysoké mínění."

Josie vyprskla smíchy a následovala svou kamarádku ven z pokoje. Ještě než stihla zavřít dveře, uslyšela hlasitou ránu, jako kdyby něco vybuchlo. Hádala, že se Rachell neudržela. Úsměv na její tváři nemizel ani ve chvíli, kdy opouštěla kolej a s Altair mířila na školní pozemky.

„A teď mi řekni, o čem s tebou Owen mluvil," vyzvala ji, jakmile se dostaly na nádvoří.

Altair s odpovědí otálela. „Pozval mě na rande. A když viděl, že váhám, tak navrhl sázku. Když Havraspár vyhraje, půjdu s ním na Valentýna do Prasinek."

Josette na ni vyvalila překvapeně oči, rty se jí roztáhly do ještě většího úsměvu.

„Taro, to je úžasné!" vyjekla nadšeně. „Proč jsi zrovna nesouhlasila?"

„Já nevím," přiznala Altair neochotně. „Chci na to rande jít a víc se s ním sblížit, ale zároveň ne. Mám prostě blok od-"

Ani po téměř dvou letech nedokázala jeho jméno vyslovit. A ani nechtěla.

Josie chápavě přikývla. Pamatovala si události čtvrtého ročníku, jak by mohla zapomenout, když ji právě ta událost ještě víc s Altair sblížila.

„Obě dvě víme, že Owen je naprostý opak toho idiota," pokusila se ji povzbudit. „V jeho případě se nemáš čeho bát."

Altair to věděla, ale ty hradby, které si vybudovala, nešlo jen tak shodit dolů a dělat, jako kdyby nikdy nebyly. Strach z toho, že se bude opakovat stejné zklamání, je držel pevně nahoře a odmítal je pustit.

Navíc si pořád stála za názorem, že vybarvit se může kdokoliv a kdykoliv, tak jak to řekla bystrozorům. A minulost tím byla jenom dobrým příkladem.