První září patřilo vždy k těm nejhektičtějším dnům celého roku. Lauren se každoročně snažila uchlácholit představou, že další rok to bude lepší, ale nikdy se tak nestalo. Vždycky se něco objevilo, ať už na straně jejích dětí, nebo na té její, když přišla urgentní sova.

Když konečně zasedli ke snídani, hodiny na zdi ukazovaly půl desátou. Oliver s Jonathanam mrmlali mezi sousty o nedostatku spánku a bolesti hlavy, kterou si zapříčinili vypitím několika láhví medoviny a ohnivé whisky společně s jejich bratranci během včerejší oslavy v Doupěti, zatímco Charlotte v tichosti četla Denního věštce. Jediná Isabelle chyběla, protože už byla v práci.

„Máte všechno sbalené?" zeptala se a zvedla Eileen ze stoličky, aby si ji posadila na klín, protože začínala být neklidná. Pohledy jejích dětí se přesunuly na ni.

„Jo," přitakal Oliver a nacpal si do pusy další lžičku ovesné kaše.

„Taky," odpověděla Charlotte a znovu pozvedla Denního věštce.

„Dobře," povzdechla si Lauren odevzdaně a napila se kávy. Netušila, co by jim ještě měla říct. Většinou své syny napomínala, ale dnes byli klidní.

Když pak snídaně skončila, nahnala děti do pokojů, aby se převlékli. Měla v plánu nejpozději ve čtvrt na jedenáct odejít, aby mohli jet autem, ale jak se ukázalo, nebylo to možné.

Zatímco Charlotte se dolů dostala na čas i se svým kufrem a sovou, kluci na volání neodpovídali.

„Co zase dělají?" zamumlala si pod nos zkroušeně, když si dobrých deset minut pod schody snažila vykřičet hlasivky. Předala Eileen do Fredových rukou a začala stoupat schody. Čekala, že budou dělat nějakou neplechu, ale z jejich pokoje žádné zvuky nešly.

Zamračila se a vstoupila dovnitř. Kromě neskutečného nepořádku, který v pokoji panoval, nezahlédla nic podezřelého. Syny našla na postelích, jak spokojeně oddechují.

Vydechla přebytečný vzduch z plic a zahnala myšlenku, že na ně okamžitě začne křičet. Místo toho se nahnula nad Olivera a jemně s ním zatřásla.

„Vstávej, musíme jít," řekla tlumeným hlasem. Oliver sebou škubl a okamžitě se vyšvihl do sedu. Lauren jen těsně unikla ráně do čela, kterou by schytala.

„Zatraceně," zanadával Oliver a kajícně se na svou matku podíval. Ta však už přešla k druhé posteli, kde stejně vzbudila i Jonathana. Oba chlapci stáli rázem na nohou a začali pobíhat po pokoji ve snaze posbírat všechny své věci a převléct se do školní uniformy.

„Vezmu vám kufry," nabídla se Lauren a hůlkou očarovala obě zavazadla. „Sovy a košťata si vezměte sami."

Kluci svorně přikývli a sledovali, jak jejich matka opouští pokoj. Oliver si úlevně oddechl a natáhl na sebe košili, zatímco Jonathan si hůlkou zavazoval tkaničky. Dolů dorazili pět minut po půl jedenácté, vlasy jim stály na všechny strany a v obličeji se znovu objevila únava.

„Tak jdeme," povzdechla si Lauren a popohnala své potomky před dům. „Kluci, vy se můžete přemístit sami, zkoušky máte složené."

Chlapci se na sebe unaveně zazubili a zároveň se přemístili. Následovala Charlotte společně s matkou a Eileen, jako poslední se přemístil Fred s dceřiným kufrem.

Rodina se objevila na nástupišti, na kterém panoval obrovský shon. Nebyli ovšem zdaleka poslední, jak si Lauren s úlevou uvědomila. Nikde totiž neviděla Molly, která letos měla vyprovázet některá vnoučata, a která neodcházela dřív, než vlak opustil nástupiště.

Eileen se v babiččině náručí nespokojeně ošila a začala pofňukávat. Laře se nakonec podařilo vnučku uklidnit a zažehnat tak nechtěnou pozornost, kterou by na ně její pláč s jistotou přivolal.

„Hlavně se nenechte vyloučit," poprosila syny žena a vlepila každému pusu na tvář. Ela v jejím náručí se nadšeně zasmála a natáhla k chlapcům ručky. „Poslední rok, tak se snažte, ano?"

„Jistě, mami," přitakal Oliver a Jonathan pokýval hlavou na souhlas. Každý pak vtiskl pusu ještě své neteři.

„Lottie, dávej na sebe pozor," otočila se Lauren na svou dceru.

„Budu," ujistila ji Charlotte a taky se rozloučila s Eileen.

„Vy všichni na sebe dávejte pozor," dodala a podívala se zase na své syny. „Nedělejte unáhlená rozhodnutí, ano?"

Na mysl jí přitom vytanul Turnaj, o kterém ještě neměli ani tušení. Za pár hodin o něm ale vědět budou a ona si byla jistá, že je nic neodradí od toho, aby se přihlásili.

Trojice nejistě přikývla a odpojila se od nich. Vešli do vlaku, kde jim zmizeli z dohledu. Lauren si povzdechla a vyměnila si ponurý pohled s Fredem, než se přemístili pryč.

------------------

Bylo štěstí, že v jejich kupé vůbec někdo zůstal, když Charlotte, Altair, Lily, Rose a Katherine zamířily do prefektského vagonu. Zůstala tam jenom Colette a Dominique, které nezastávaly pozici prefektky Nebelvíru za svůj ročník. Tou byla Rose a ani jedné to přímo nevadilo.

Dominique by na to se školními novinami neměla stejně čas a Colette o povinnostech prefektky nikdy netoužila. Nebavilo by ji chodit na schůze, dělat hlídky a udržovat pořádek na chodbách.

Do vagonu došly jako první, a tak se rozesadily podle libosti. Katherine, které se na saku tkvěl odznak primusky, si z tašky vytáhla předem nachystaný seznam toho, co všechno musí na první schůzce probrat, a postavila se do čela stolu.

Chvíli po nich se dostavili i další, včetně Sebastiana. Vypadal podobně nevyspale jako Charlottini bratři, ale hlava ho zřejmě nebolela, neboť se usmíval na všechny okolo.

„Hopkinsonová, rád tě zase vidím," mrkl na Katherine a rozvalil se vedle Altair.

„Ještě pořád máš odznak?" popíchla Sebastiana a kývla na pozdrav dalším příchozím prefektům.

„Překvapující, že?" podotkl a zamračil se, když dovnitř vešel Scorpius Malfoy. Ten se posadil nejblíž východu a nezaujatě je přelétl pohledem. Když míjel Charlotte, neušlo mu, že jí mírně zrůžověly tváře. Pro sebe se ušklíbl a zaměřil se na Katherine, která si vzala slovo.

„Pokud počítám správně, tak jsme všichni," řekla a pousmála se. „Jsem ráda, že nikoho nemusím nahánět po vlaku a sfoukneme to co nejdřív, abychom si mohli užít cestu."

„Jako hlídáním chodeb?" utrousil Sebastin sarkasticky a tím si od Altair vysloužil dloubnutí loktem do žeber. Nicméně i tak se po jeho slovech polovina přítomných zasmála, včetně primuse Owena Harrisona.

„Takže, první bychom novým prefektům chtěli popřát k jejich zvolení a taky jim prozradit, kde se nachází koupelna prefektů, kterou od dnešního dne mohou navštěvovat," pokračovala Katherine a zcela přešla Sebastianovu poznámku. „Je v pátém patře, čtvrté dveře vlevo od sochy Borise Bezradného. Heslo je Lesní vůně."

„Super," usmála se Lily Potterová a přes stůl si plácla s Alicí Longbottomovou, která se stala prefektkou za pátý ročník Mrzimoru, kam se dostala po vzoru své matky.

„A teď k hlídkám," vzal si slovo Owen a pohledem přejel Katherinin předběžný návrh. „Jo, to by šlo," uznal a potěšeně se usmál. „Takže, dnešní první hlídku si vezmou Alice a Lorcan, tu zítřejší zase Richard a Helen..."

Takhle to pokračovalo, Katherine s Owenem přiřazovali prefektům do dvojice dny na první týden a potom začali plánovat ten příští.

„Charlotte, ty se Scorpiusem budeš hlídkovat další středu," rozhodla Katherine a tázavě se na dívku podívala. Lottie na ni vykulila oči a záměrně se vyhnula Scorpovu pohledu, když krátce přikývla.

Katherine si zapsala na pergamen další jména, zatímco Charlotte a Scorpius si na svůj malý zapsali datum. Teprve teď po svém parťákovi na hlídku střelila pohledem.

Scorpius její pohled zachytil a vyslal jejím směrem jeden z okouzlujících úsměvů, který si schovával jen pro pár vyvolených. S červenajícími tvářemi rychle pohled přesunula na okno vagonu, za kterým se míhaly stromy a louky.

Altair vedle ní zadržovala úšklebek. Charlotte se jí samozřejmě s divným pocitem ohledně mladého Malfoye svěřila, protože nebyly jen sestřenice, ale zároveň i nejlepší kamarádky. Nebyla z toho sice nadšená, o Scorpiusovi toho věděla jen málo, protože si své soukromí pečlivě hlídal, ale sotva jí mohla něco nakazovat.

Raději přesunula svůj pohled na Katherine, aby to alespoň vypadalo, že ji opravdu poslouchá.

--------------------

Velká síň se rychle zaplňovala. Studenti se mezi sebou bavili, a tak nebylo divu, že se to tam podobalo úlu. Altair se posadila vedle svého bratrance ke zmijozelským a upravila si sako.

Když byla před šesti lety zařazena, netušila, co si o tom má vlastně myslet. Její rodiče nikdy nevyjádřili svou nelibost vůči Zmijozelu, když na to přišla řeč, ani babičky Nicole a Hana. To stejné ovšem nemohla říct o jiných členech její rodiny. Nakonec se usnesla, že když strejda Will přežil synovo zařazení do Zmijozelu, přežije to i její otec, který byl v téhle věci mnohem otevřenější.

Už během prvního týdne si kolej vcelku oblíbila pro svoji diskrétnost a uzavřenost. S většinou lidí vycházela, pokud nepočítala Rachell Parkinsonovou a Lydii Nottovou, se kterými se ignorovala tak, jak jen to šlo. Pokud se pustily do řeči, vždy to vyústilo hádkou.

„Mám takový pocit, že se letos něco chystá," oznámil jí tiše Sebastian.

„Proč?" zamračila se Altair a napila se džusu, který byl přichystaný jako vždy od začátku.

„Táta je sice vedoucí Azkabanu, ale slyšel jsem ho, jak mámě říká, že strejda Harry chce, aby mu s něčím pomohl," vysvětlil. „A na tom něčem pracuje dobrá polovina oddělení bystrozorů, včetně tvého otce a tety Lary."

„Jsi si jistý?" ujišťovala se Altair.

Sebastian přikývl. „Stoprocentně. Něco se chystá a já jsem zvědavý co."

Altair mu nestihla nic dalšího říct, protože se dveře do Velké síně otevřely a dovnitř vešel Neville Longbottom se zástupem prvňáčků. Ti se kolem sebe vyjukaně rozhlíželi a otevírali údivem ústa. Altair si byla jistá, že oni museli vypadat úplně stejně.

Skupinka se zastavila před pódiem, zatímco profesor vyšel schůdky a vzal ze stoličky pergamen. Jako první si ale celá Velká síň poslechla píseň Moudrého klobouku, které svorně zatleskali.

Až poté začalo zařazování. Každý stůl tleskal, když byl k němu někdo zařazen, nejvíce ovšem Nebelvír. Oliver s Jonathanem nadělali největší povyk ze všech a nikomu to po těch letech ani nepřišlo zvláštní.

Po zařazení posledního děvčete, které připadlo do Mrzimoru, povstala na svém místě Minerva McGonagallová a sjednala si okamžitý pořádek.

„Všechny vás vítám v novém školním roce," promluvila a přejela po přítomných pohledem. „Jako první vám chci představit pana Graye Savage, který přijal místo po profesorce Wilkinsonové a bude zde učit obranu proti černé magii. Věřím, že si jej určitě oblíbíte a on nebude litovat toho, že odešel od bystrozorů."

Ze židle za profesorským stolem se zvedl asi čtyřicetiletý muž. Vlasy měl barvy písku a podle opálení bylo znát, že hodně času strávil na sluníčku. Měl typický rovný postoj a ostražitý pohled, jaký Altair znala do svého otce.

Savage krátce zamával a mírně se usmál, než zase zaujal své místo vedle profesora Longbottoma.

„Ačkoliv to většina z vás velmi dobře ví, musím vám připomenout, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázaný z vážných důvodů, které by si měli jistí studenti zapamatovat," pokračovala ředitelka. Pohledem střelila nejprve k nebelvírským, kde se na všechny zubila dvojčata Weasleyova společně s Benjaminem a Roxanne, potom ke zmijozelským k Altair a Sebastianovi.

„Dále je zakázáno na chodbách používat kouzla a žertovné předměty, přesný seznam naleznete všichni na dveřích kabinetu školníka Filche nebo ve společenských místnostech, kde je k dispozici jeho celá kopie," pokračovala ředitelka a rty se jí stáhly do ještě tenčí linky, jako kdyby je teď hodlala všechny za něco zpeskovat. „Letos pro vás máme ještě jedno velké oznámení.

Letos se znovu v Bradavicích uskuteční Turnaj tří kouzelnických škol."

Její slova vyvolala ve Velké síni pozdvižení. Altair se na svého bratrance šokovaně otočila, ale i Sebastian vypadal naprosto vyvedeně z míry. Ať už čekal cokoliv, tohle to nebylo.

„Prosím o klid!" zvolala ředitelka a síň se zase uklidnila. „Veškeré informace se dozvíte na přivítací hostině, která se uskuteční v pátek po příjezdu delegací z Krásnohůlek a Kruvalu."

Ředitelka se odmlčela, ale neposadila se zpět na své místo.

„A abych prvotní informace o Turnaji uzavřela, je mou nemilou povinností vám oznámit, že se letos neuskuteční přebor ve famfrpálu. Věřím však, že to všichni pochopíte."

Jak se dalo čekat, ozvaly se hlasité protesty. Největší nesouhlas projevili členové famfrpálových týmů všech kolejí a hlavně kapitáni.

„To snad ne!" vybuchl Albus u nebelvírského stolu a rozhodil rukama. „Co budeme dělat?"

Nikdo mu ovšem nebyl schopný odpovědět, protože v tu chvíli McGonagallová tleskla a na stolech se objevilo jídlo, na které všichni čekali.

„No jasně, mezinárodní kouzelnická spolupráce," odfrkla si Altair. „Proto se na tom podílí teta Lara. Jako vedoucí sem určitě přijede minimálně v pátek a to nemluvím o našich otcích. Určitě se u některého úkolu objeví."

„Přihlásíš se?" otázal se jí Sebastian a zcela ignoroval to, co mu právě řekla.

„Já nevím," pokrčila rameny, „záleží na tom, jaká budou pravidla."

Sebastian přikývl a zakousl se do kuřecího křidýlka. On se určitě přihlásí, tím si byl jistý už teď.