Netušila, proč je tak nervózní. Je to jenom pitomá hlídka, opakovala si v duchu skoro celou středu. Od probuzení se snažila na večerní hlídku s Malfoyem nemyslet, ale po třetí vyučovací hodině to vzdala a začala si opakovat ta směšná slova.

„Charlotte!"

Prudce otočila hlavu směrem k Dominique, která na ni podle všeho mluvila už nějakou dobu. Sestřenice se nespokojeně mračila.

„Hm?" zamrmlala Charlotte a na židli se zcela otočila jejím směrem.

„Ptala jsem se tě, jestli máš hotový ten rozhovor se Sebastianem," zopakovala svoji otázku Dominique. Podobně jako ona nezdědila klasické weasleyovské rysy, ale Charlotte s otcovy rodiny přece jen něco získala. Nos měla pokrytý světlými pihami a vlasy jí na slunci házely zrzavé odlesky, zatímco Dom měla pleť zcela čistou a vlasy stříbřitě blonďaté, teď sepnuté v nevzhledném ohonu.

„Ano, včera," přitakala Charlotte a zašmátrala mezi popsanými pergameny. Chvíli jí trvalo, než mezi nimi našla ty pravé. „Ochotně odpověděl i na otázky, které jsem nepoložila."

„Čím víc toho bude, tím lépe," povzdechla si Dom a poškrábala se na hlavě, zatímco projížděla očima Altaiřiny strohé odpovědi. Nic jiného od ní ani nečekala, vlastně byla ráda, že jí na to vůbec kývla. „Celé nedělní číslo tedy věnujeme těm rozhovorům a informacím o našich šampionech, jen nevím co přidáme-"

Její další slova zanikla v hlasitém prásknutí dveřmi, jak je někdo otevřel tak prudce, až narazily o zeď.

„Nesu skvělou zprávu!" vykřikl Albus Potter, obličej mu zářil nadšením a sotva popadal dech.

„Josette ti konečně kývla na to rande, na které ji zveš od čtvrtého ročníku?" nadhodila Charlotte s úsměvem, Dominique se hlasitě rozesmála. Albus své sestřenice obdařil varovným pohledem, než se zase rozzářil.

„McGonagallová souhlasila s tím, že famfrpál bude," oznámil jim Abe novinu a tvářil se u toho jako dítě, které objevilo dárky na Vánoce o měsíc dřív.

„Počkej, cože?"

„Altair navrhla Katherine, aby se famfrpál hrál, ale bez toho, aby se body počítaly do kolejních bodů," vysvětlil Potter a s širokým úsměvem přešel blíž k nim. „McGonagallová souhlasila a body se nakonec taky budou počítat. Mluvila s řediteli dalších škol a ti odmítli účast na famfrpálu. Jediné, o co se nehraje, je pohár, protože se neví, kolik zápasů se stihne kvůli turnaji."

Charlotte si vyměnila s Dominique nadšený pohled. Ani jedna famfrpál sice za svůj kolejní tým nehrála, ale milovaly hru sledovat. Obě dvě navíc už dva roky zápasy komentovaly společně.

„Takže už víme, co dáme na konec," dopověděla svoji nedokončenou větu Dominique. „Co všechno o tom víš?"

Albus pokrčil neurčitě rameny. „Katherine s Owenem nám pouze řekli, že famfrpál bude, takže si máme začít hlásit tréninky. O datech zápasů rozhodnou potom oni."

Aniž by Dominique něco řekla, její bleskobrk se zvedl ze stolu a začal horlivě zapisovat, co Potter řekl.

„Na čem děláte?" zajímal se Abe a nahlédl Charlotte přes rameno, aby jí viděl do pergamenu.

„Rozhovory s bradavickými šampiony," odpověděla Lottie a pohotově pergameny uklidila z jeho dosahu. Albus nesouhlasně něco zamumlal. „Počkej si na neděli, až to všechno vyjde."

Potter obrátil otráveně oči v sloup a redakci školních novin opustil. Charlotte s Dominique si vyměnily pobavený pohled, než se zase začaly věnovat práci.

Charlotte si ani neuvědomila, jak čas rychle utíká, dokud se za okny nezačalo stmívat. Kouzlem uklidila pergameny na svém stole do úhledných hromádek a protřela si unavené oči. Neměla na noční hlídku ani pomyšlení, natož se Scorpiusem Malfoyem.

Doufala, že se hned na začátku rozdělí a budou hradem procházet každý sám. Připadalo jí, že kdykoliv s ním mluvila, chovala se jak idiot. Dokud se jenom míjeli, bylo lehké předstírat, že ho nevidí, i když jí přitom srdce bušilo jako o závod. Teď ovšem nemohla dělat, jako kdyby neexistoval.

Navíc s ním nikdy předtím hlídku neměla, protože si všichni primusové uvědomovali hrozbu, která by s tím mohla vzniknout. Katherine s Owenem ale zřejmě dospěli k názoru, že ona si s Malfoyem nic nepodělá, a tak společnou hlídku mít mohou.

Na večeři dorazila chvíli po sedmé. Posadila se ke svému kolejnímu stolu a mlčky se pustila do jídla. Jen napůl ucha poslouchala svou sestřenku Lucy a bratrance Louise, jak spolu mluví o novém kouzle, které je profesor Kratiknot dopoledne naučil.

Pochybovala, že si vůbec všimli, když se zvedla a zase zamířila pryč. Chtěla si ještě skočit na kolej a převléct se do něčeho pohodlnějšího, než je školní uniforma. Měla ji ráda, ale na večerní pochůzky to nebyla dobrá volna. Nicméně děkovala tomu, kdo navrhl změnu uniforem, které nosili její rodiče. Nedokázala si představit, že by musela nosit dlouhý černý hábit, nové uniformy byly mnohem elegantnější a podle ní i praktičtější.

„Konečně ses ukázala i u sebe v pokoji," poškádlila ji Cecily Piersonová, jakmile se za ní zavřely dveře. „Co začal školní rok, viděla jsem tě tu tak třikrát."

„Mám moc práce," pokrčila Charlotte rameny a odložila si tašku k nočnímu stolku.

„Obdivuju tě za to, kolik toho zvládneš," přiznala Cecily a posadila se. „Jsi prefektka, redaktorka školních novin a ještě k tomu stíháš všechny ostatní věci do školy i s večírky."

Charlotte se pobaveně usmála. „Není to lehké, ale kdyby mě to nebavilo, nedělala bych to."

Praštila sebou na postel a na pár vteřin zavřela oči. Hned je ovšem zase otevřela, aby neusnula. Raději si podložila hlavu rukama a zadívala se do modrého sametu.

„Kde je vlastně Violet a Sloan?" zajímala se, když si uvědomila, že své další dvě spolubydlící neviděla na večeři a ani tady nebyly.

„Hádám v knihovně," ušklíbla se Cecily. „Nedivila bych se, kdyby přišly až zítra na vyučování, protože tam usnuly."

Charlotte se pobaveně zasmála a podívala se na hodiny, které visely na stěně. Do večerky zbývalo asi pětačtyřicet minut, takže měla ještě čas, než bude muset vyrazit. Vzala si proto do ruky knihu, která jí ležela na nočním stolku, a pokračovala na stránce, kterou si před několika dny založila.

Četla si asi dvacet minut, poté se zvedla a přešla ke skříni. Svlékla ze sebe školní uniformu a začala si oblékat obyčejné džíny, tričko a mikinu.

„Ještě někam jdeš?" zamračila se Cecily. Charlotte odepnula svůj odznáček prefekta ze saka a dala si jej na mikinu.

„Mám hlídku," odpověděla a zavřela dveře skříně. „S Malfoyem."

Cecily se znechuceně ušklíbla. „Nezávidím ti. Snad se tě nepokusí uřknout, když se vaše rodiny tak nesnáší."

Charlotte pokývala nejistě hlavou. Pochybovala, že by něco takového Scorpius udělal. Když se popichoval se jejími bratry a bratranci, docházelo kolikrát na hůlky, ale většinou to byla právě její rodina, kdo ty roztržky vyvolával. Nikdo z nich nebyl svatý a bylo jedno, jaké příjmení nosí.

„Uvidíme se zítra na vyučování," rozloučila se, a zatímco si schovávala hůlku do kapsy od mikiny, mířila po schodech dolů. Společenská místnost byla narvaná k prasknutí. Někteří studenti si dělali úkoly, jiní si četli u okna, další zase hráli šachy nebo jenom tak seděli a povídali si.

Charlotte kolem nich prošla, pozdravila se s pár spolužáky a kolej opustila. Do večerky zbývalo posledních patnáct minut, a tak nebylo překvapením, že potkala několik studentů, kteří spěšně mířili na koleje, aby to stihli.

„Lottie, kam jdeš?" zajímal se Oliver, když se potkali na schodech v pátém patře.

„Mám dnes hlídku," vysvětlila s pokrčením ramen a raději vynechala informaci, s kým ji má. „Jestli máte něco v plánu, použijte plánek a obloukem se mi vyhněte, nebo to přehoďte na zítřek."

Bratr se na ni zazubil. „Neboj, dnes by měl být klid. Alespoň ze strany lvů."

Charlotte obrátila oči v sloup a pokračovala v cestě. Šla úplně dolů ke sborovně, kde se pravidelně hlídky setkávaly.

Scorpius už na ni čekal. Stál opřený o zeď vedle jedné ze soch, ruce vražené v kapsách. Byl stejně jako ona oblečený v domáckém oblečení, odznáček prefekta připevněný na šedém svetru.

„Přesně na čas," řekl a mírně se pousmál. „Jako vždy."

„Jak si rozdělíme patra?" zeptala se a ignorovala zvláštní pocit, který se jí pomalu šířil po celém těle. Nechtěla, aby na něj takhle reagovala.

Scorpiuse zřejmě nepřekvapilo, že přešla rovnou k věci.

„Mohli bychom jít spolu, nebude to taková nuda," navrhl. Charlotte nedokázala zakrýt překvapení. Několikrát zamrkala, jako by si nebyla jistá, zda dobře slyšela. Teprve potom si vzpomněla na jeho slova, která jí řekl na Altaiřině oslavě narozenin: Co kdybych ti řekl, že chci, abychom byli přátelé?

„Fajn," souhlasila a strčila si ruce do mikiny.

„Začneme sklepením?" Charlotte přikývla a po jeho boku zamířila chodbou nejprve k Velké síni, jejíž dveře teď byly zavřené, a poté od ní ke schodům do podzemní části hradu.

„Jaký jsi měla den?"

Ta otázka ji překvapila natolik, že jí světlo z hůlky, kterou si svítila na cestu, dvakrát zablikalo.

„Dlouhý," odpověděla nakonec, když našla svou ztracenou koncentraci. „Po vyučování jsem celé odpoledne seděla v redakci a chystala s Dominique články."

„To já ho měl skvělý, protože jsem se dozvěděl, že famfrpál bude," řekl, aniž by se ho zeptala.

„Ano, Albus s tím za námi přišel," pokývala hlavou. „Všichni z toho budou určitě nadšení."

„Jsem zvědavý, jestli mě Black nechá v týmu," ušklíbl se Scorpius. Nebylo tajemstvím, že se ti dva nemusí. Neustále se popichovali a několikrát to skončilo i ošetřovnou, když se navzájem uřkli.

„Neměla bych ti to říkat, ale v týmu určitě budeš."

„Jak to víš?" zamračil se Scorpius.

Charlotte se potutelně usmála a zahnula do další chodby, která vedla ke společenské místnosti Zmijozelu.

„Řekl ti to Black?" pokračoval ve vyptávání. „Kdo jiný, je kapitán."

„Tvař se aspoň trochu překvapeně, až ti Sebastian řekne, že v týmu zůstáváš," požádala ho a přejela chodbu pohledem. Nikde nikoho neviděla ani neslyšela. „Myslím, že sklepení můžeme opustit."

Otočili se a v tichosti vyšli zase do přízemí.

„Příslušníci tvé rodiny dnes nebudou nic vyvádět?" zajímal se Scorpius a ztišil trochu hlas. Některé obrazy, které míjeli, již spaly a on je nechtěl vzbudit.

„Ne," zavrtěla hlavou. „Nebelvírští dnes budou prý na koleji a pochybuju, že by Sebastian plánoval něco jen s Altair."

„Takže klidná hlídka," odtušil s úsměvem. „Pokud tedy nepotkáme Filche."

Charlotte s ním nemohla jinak než souhlasit. Nechápala, proč tady zůstával, když tak zjevně nesnášel studenty. Jeho životním posláním bylo chytání studentů při překročení školního řádu a jejich následné trestání, které stávalo většinou z leštění pohárů bez hůlky. A k tomu všemu tu byla ještě ta jeho kočka, paní Norrisová.

„Proč chceš, abychom byli přátelé?" vyhrkla bez rozmyslu, když prošli i první patro a zamířili po schodech do toho druhého. Scorpius se zarazil.

„Lidé se normálně přátelí," odpověděl nakonec. „Na tom není nic divného."

„Víš, jak to myslím," odporovala a vešla do jedné z chodeb. „Naše rodiny se rády nemají, s mými bratry a bratranci sotva vydržíte v jedné místnosti, aniž byste se uřkli. Za těch pět let jsme spolu promluvili tak tři slova a naráz se začneš objevovat v mé přítomnosti s tím, že chceš, abychom byli přátelé."

Scorpius si povzdechl. „Jsi jediná z vaší rodiny, kdo se ke mně chová normálně. Tví bratři a bratranci se do mě začali navážet jenom proto, že jsem Malfoy. Jako kdybych za to snad mohl."

Charlotte se překvapeně zastavila a otočila se na něj. Nikdy neslyšela, že by své příjmení řekl s takovým odporem. Jako kdyby to byla nějaká nemoc, která se nedá léčit.

„Nezáleží mi na tom, jaké kdo nosí příjmení," řekla tiše. „Tvé jméno neudává tvůj charakter. Kdyby ano, můj dědeček by sympatizoval s Voldemortem a s babičkou by se nikdy do sebe nezamilovali. V každé rodině se může najít výjimka."

Scorpius se na ni pousmál. „A to je ten důvod, proč chci, abychom byli přátelé."

Charlotte cítila, jak se jí do tváří žene krev. Rychle od něj odvrátila zrak a pokračovala pomalým krokem chodbou. Slyšela, jak se Scorpius rozešel, aby ji dohnal.

„Můžeme zkusit být přátelé," oznámila mu po chvíli nerušeného ticha. Scorpius se ohromeně usmál, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Než stihl něco říct, ozvaly se z vedlejší chodby kroky.

Charlotte zrychlila a on ji následoval. Málem vyděšeně vyjekl, když se na rohu téměř srazili s Filchem. V tom šeru vypadal ještě děsivěji.

„Studenti na chodbě po večerce," pronesl s ošklivým úsměvem. „A zrovna Weasleyová a Malfoy."

„Pane Filchi, my jsme hlídka na dnešní večer," řekla Charlotte a posvítila si na svůj odznáček prefekta. „Vidíte?"

Filch si je změřil podezřívavým pohledem a nesouhlasně zamlaskal. Aniž by něco dalšího řekl, šouravým krokem je obešel a zmizel v chodbě, kterou přišli.

„Tak jdeme, musíme projít ještě pět pater," pobídla ho Charlotte, jakmile se jim ztratil i z doslechu. Aby svá slova podpořila, pozvedla rozsvícenou hůlku a vydala se chodbou dál. Scorpius ji bez námitek následoval.