Většině studentů připadalo, že prázdniny utekly příliš rychle na to, aby si je stihli užít. Charlotte a Altair měly opačný problém. Obě dvě odpočítávaly dny do odjezdu zpět do školy, i když každá z jiného důvodu.

Zatímco Charlotte chtěla dál od rodinných neshod, které způsobil její vztah se Scorpiusem, Altair potřebovala do oddělení s omezeným přístupem kvůli Turnaji a také chtěla začít hledat nějaká vodítka k člověku, který po nich jde.

Když se po skončení prázdnin vydali na nástupiště, chtěla Charlotte jenom nastoupit do vlaku a nechat za sebou Londýn i se všemi starostmi. Doprovázela ji babička Molly s dědou Arthurem, protože u nich zůstala všechny dny, nicméně se kontaktu s rodiči nevyhnula.

„Dej tátovi chvíli času, chérie," nabádala ji matka při objetí. „On to pochopí, ale je to pro něj těžké."

Charlotte přikývla a zamrkala, i když v očích žádné slzy neměla. Pochybovala, že by ještě nějaké dokázala vyprodukovat po těch dnech, které probrečela.

„Uvidíme se při druhém úkolu," dodala Lauren a vtiskla jí pusu na čelo, než se její dcera otočila a zamířila do vlaku. Altair ji okamžitě následovala i se Sebastianem, Jonathanem, Colette a Lily, která se postavila na stranu své sestřenice po slavnostním obědě v Doupěti.

„Půjdu najít Scorpiuse, takže pokud s ním někdo z vás nechce sedět v jednom kupé, pochopím to," řekla, jakmile se ocitli uvnitř, a otočila se. Nikdo nehnul ani brvou, jenom Sebastian se na chvíli zatvářil váhavě a mučednicky, nakonec si jenom tiše povzdechl.

Kupé, ve kterém seděl Scorpius, se nacházelo téměř na druhé straně vlaku, než normálně sedávali. Většinou si vybírali místa blíž lokomotivě, ale Scorpius pro jistotu šel na druhou stranu, co nejdál od zbytku Charlottiny rodiny.

Jakmile vešla dovnitř, vyskočil na nohy a sevřel ji v pevném objetí, nedbaje na pohledy Jonathana a Sebastiana.

„Jak ti je?" zajímal se tiše.

„Teď už lépe," pousmála se a posadila se na sedačku. „Co u vás doma? Jak jste oslavili?"

Scorpius se zeširoka usmál. „Víš, jak jsme se dohodli, že to tátovi ani babičce neřeknu, protože jsem nevěděl, jak zareagují?"

Charlotte zamračeně přikývla. „Řekl jsi jim to?"

„Původně jsem to v plánu neměl, ale když mi došel od tebe dopis ohledně toho oběda, rozmyslel jsem si to," přiznal, aniž by se přestával usmívat. „Řekl jsem jim o nás a oni to vzali. Žádné výhrady, žádné námitky."

„Cože?" vydechla překvapeně Lottie a podívala se na Altair. I ona se na vteřinu zatvářila nevěřícně, rychle to ovšem zakryla pouze nadzvednutým obočím. Ostatním se to ovšem nepodařilo.

„Chceš mi říct, že tvojí rodině nevadí, že chodíš, dejme tomu, s úhlavním nepřítelem?" ujišťoval se Sebastian šokovaně. „Ani v nejmenším?"

„Nevadí," přitakal Scorpius a dobrou náladu mu nedokázal zkazit ani fakt, že celou cestu stráví v Sebastianově a Jonathanově přítomnosti. „Babička tě chce navíc strašně poznat."

Jonathan vydechl přebytečný vzduch z plic. „To jim zkazí pěkně náladu, protože sázeli na to, že jakmile se to dozví u vás doma, váš vztah se rozpadne, protože budou taky proti."

„Náladu to zkazilo i mně," zamumlal Sebastian a založil si ruce na prsou.

„Proč?" zamračila se Colette na bratra. „Měl bys být rád. Třeba je to donutí se zamyslet nad tím, co je důležitější."

„Úplně to vyvrací tu teorii o Malfoyových!" vysvětlil a zpražil pohledem Altair, která se začala pochechtávat. „Všichni nás máte nesnášet, protože to tak prostě je už od našich prarodičů. Naši rodiče stáli proti sobě ve válce, to stejné prarodiče, mělo by to tak být i teď."

„Žádná válka není, Baste," připomněla mu Lily a obrátila oči v sloup. „Navíc, proč by se něco nemohlo změnit? Když vnuk a vnučka Siriuse Blacka mohou být ve Zmijozelu, nevidím důvod, proč by vnuk Luciuse Malfoye nemohl být úplně jiný než on."

„Fakt díky, Lily," zaškaredil se na ni Sebastian. „Nepomáháš."

„Lily má pravdu," vložila se do toho Altair nekompromisně. „Všichni jsme si mysleli, že Scorpius prostě bude jako ostatní Malfoyové, o kterých jsme slyšeli, a nikoho nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Proto James tehdy vyvolal tu hádku, od které jsme se nesnášeli a dělali si naschvály.

Není ale důvod, aby to tak bylo i nadále. Neříkám, že s ním musíme být všichni nejlepší kamarádi, ale tolerovat se je to nejmenší, co můžeme udělat."

Charlotte se na sestřenici vděčně usmála a pevněji stiskla Scorpiusovu ruku ve chvíli, kdy se vlak dal do pohybu.

Jak minuty ubíhaly, každý se zabral do nějaké konverzace nebo práce. Charlotte z kabelky vytáhla bloček a klasické mudlovské pero a začala s psaním článku ohledně plesu, na který všichni studenti jistě netrpělivě čekali. Lily se k její radosti pustila do rozhovoru se Scorpiusem, Jonathan se Sebastianem probírali famfrpálovou ligu, Altair ze své kabelky postupně vytahovala jednu knihu za druhou a listovala v nich a Colette si pročítala Denního věštce.

„Co to děláš?" zeptal se nakonec Sebastian, když si všiml, že Altair knihy jednu po druhé odkládá s podrážděným pohledem. Nevědomky přešel na francouzštinu.

„Vyrabovala jsem knihovnu na Grimmauldově náměstí, ale zřejmě bezvýsledně," povzdechla si a zaklapla další knihu. „Snažím se najít něco, co by nám pomohlo s tím mečorohem, ale na nic nemůžu dojít."

„Takže už jste přišli na to, co se skrývá za druhým úkolem?" vložil se do toho Jonathan zvědavě.

Altair pokrčila rameny. „Zřejmě. Indicie sedí na mečoroha, což není zas taková výhra. Jediný důvod, proč bychom ho měli najít, je jeho roh."

„Proč zníš, jako kdyby to měl být strašný problém?" zamračila se Colette.

„Protože mečoroh je velké zvíře, které pomalu nezvládne ani troll," vysvětlila s úšklebkem a vytáhla z kabelky další knihu. „Jeho roh je jedna ze vzácnějších přísad do lektvarů, protože se těžko získává. Nepůsobí na něj totiž běžná omračovací kouzla."

Scorpius se zamračeně podíval na Charlotte, která upustila od psaní a teď své příbuzné se zájmem poslouchala. Otočil se na Lily.

„Ty jim rozumíš?" zeptal se tiše, aby nenarušil jejich debatu.

Lily s úšklbkem zavrtěla hlavou. „Umím sice pár slovíček, ale ty do těchto nezapadají ani náhodou. Navíc mluví dost rychle."

Scorpius chápavě kývl a opřel se víc do sedačky. Chtěl jim samozřejmě rozumět, ale nechtěl narušit ten klid, který v jejich kupé panoval. Zbytečně by tím mohl vyvolat hádku.

„A co nějaká jiná kouzla?" navrhla Charlotte. „Nebo kdybyste jich poslali víc najednou, třeba by to stačilo, abyste mu ten roh uřízli a utekli."

„Avadu použít nemůžeme, to by bylo nejjednodušší," řekl Sebastian. „Nějaké lektvary?"

Altair se na bratrance pátravě podívala, potom naprázdno otevřela pusu a začala znovu listovat knihami, tentokrát rychleji.

„Existuje několik lektvarů, které jsou silné, ale nejspíš by nefungovaly na takové zvíře," zamumlala po chvíli soustředěně. „Každopádně jsem někde četla o možnosti vytvořit uspávací prášek z různých bylin a lektvarů, který by měl dostatečnou sílu. Takže stačí jenom najít ten recept a vzít si prášek s sebou, až půjdeme plnit druhý úkol."

„Nech mě hádat," ušklíbl se Jonathan. „Bude to obsahovat vzácné přísady a bude to nebezpečné, protože při špatném kroku to může vybouchnout?"

„Samozřejmě," souhlasila Altair a začala vracet knihy zpět do kabelky. „Tady nic není, budu muset do oddělení s omezeným přístupem."

„Dá ti někdo povolení, když vám profesoři nesmí pomáhat?"

Colette se zamračila. „Tohle ale není pomoc jako pomoc, ne? To je jako kdyby vám zakázali jít do knihovny."

„Uvidíme, zajdu pro jistotu rovnou za ředitelkou," vydechla Altair a neudržela úsměv, který se jí dral na rty. „Konečně jsme pokročili, teď jenom získat ten recept a můžeme být klidní."

Sebastian se spokojeně usmál a promnul si ruce. „Už se nemůžu dočkat, až se do toho vrhneme."

----------------------

Ještě včerejší večer měla v plánu jít po rozloučení s dětmi alespoň na několik hodin do práce, protože se jí papíry na stole jenom kupily. Místo toho se přemístila nedaleko jedné mudlovské kavárny.

Když vešla dovnitř, do nosu ji uhodila vůně čerstvě pražené kávy a napěněného mléka. Rozhlédla se a vydala se k jednomu ze stolků pro dva, u něhož seděl jí dobře známý muž. Od konce války se s ním někdy potkala na ministerstvu, sotva s ním ale za tu dobu prohodila víc jak deset slov.

„Překvapuje mě, že ses chtěl sejít," řekla a sundala si cestovní kabát, který přehodila přes opěradlo židle.

„Vážně?" ušklíbl se Draco Malfoy a sledoval, jak se usazuje na židli. „Mě překvapuje, žes přišla."

Lauren otočila hlavu na servírku, která k nim přiběhla, a v rychlosti si objednala obyčejnou kávu.

„Jde o mou dceru," připomněla mu. „Takže to víš, nebo jsem to tak alespoň pochopila z tvého stručného vzkazu."

Draco přikývl a napil se ze svého šálku. „Scorpius nám to řekl. Ne příliš ochotně, abych byl přesný. Dohnal ho k tomu dopis od Charlotte, který mu poslala na Boží hod."

„O té velké hádce?" ujišťovala se Lauren. „Nepřekvapuje mě to, od té doby jsem ji viděla asi jen dvakrát, protože zůstala v Doupěti. Hodně ji to vzalo."

„Budu hádat," řekl Draco s úšklebkem. „Většina z vás byla proti, protože je Scorpius Malfoy."

„No, těžko se jim můžeš divit, že je to zrovna nenadchlo," oplatila mu úšklebek a s mírným úsměvem poděkovala servírce, když jí přinesla kávu. „Nebudu lhát, taky jsem z toho neměla největší radost, když jsem se to dozvěděla.

Potom jsem si uvědomila několik důležitých věcí, které můj názor změnily."

„A to?"

Lauren vydechla přebytečný vzduch z plic. „Že krev není všechno. Vzpomněla jsem si na to, jak mě někteří oslovovali zrádcova dcero nebo vrahova dcero, protože jméno naší rodiny bylo pošpiněno. Navíc můj otec byl sám důkazem, že nosit něčí příjmení neznamená být stejný jako ti, kdo jej nosí taky."

Dracovi se podařilo zakrýt překvapení z toho, že napřímo neřekla, že to byl on, kdo ji tak oslovoval. Samozřejmě si na to vzpomínal a ona mu to mohla vmést do tváře, ale neudělala to.

„Taky jsem si uvědomila, že Charlotte není pitomá a umí se o sebe postarat," pokračovala. „Nepřipustila by si k sobě Scorpiuse, kdyby si nebyla jistá, že je hodný. Historek o válce a našich školních létech slyšela dost na to, aby byla opatrná, pokud se jedná o Malfoye. A nemyslím to zle, ale oba dva moc dobře víme, že jsme se nesnášeli."

„To nepopírám," ujistil ji Draco pohotově. „Takže ti to nevadí?"

„Kdyby ano, nepřišla bych," odpověděla. „Ale spíš mě zajímá tvůj názor. Dosud ses k tomu nevyjádřil."

„Samozřejmě jsem byl překvapený, když nám to Scorpius řekl," přiznal popravdě. „Nikdy mě totiž nenapadlo, že by se kdokoliv z vaší rodiny začal se Scorpiusem bavit, natož aby si k sobě našli takovou cestu.

Každopádně jsem na svém synovi viděl, že Charlotte má opravdu rád. To, jakým stylem o ní mluvil a jak se usmíval, když o ní moje matka řekla, že musí být výjimečná, když si získala jeho srdce, mě utvrdilo v tom, že by bylo jen ke škodě mu to vymlouvat."

Lauren neudržela překvapený výraz.

„Tvoje matka o mojí dceři řekla, že je výjimečná?" ujišťovala se zaraženě.

Draco přikývl. „Přesně tak. Moje matka, u které bych to už vůbec nečekal, tohle řekla. A taky řekla, že by ji chtěla poznat."

Lara se nevěřícně usmála a napila se kávy. Nejenže její dcera začala chodit s Malfoyem a Dracovi to ani v nejmenším nevadí, zatímco její rodina je zásadně proti, ale Narcissa Malfoyová o Charlotte řekla tak hezká slova.

„Svět se musel zbláznit," vydechla. „Jinak si to neumím vysvětlit."

„Nebo prostě nejsme takoví, jací jste si mysleli, že jsme," opáčil Draco. „Za matku mluvit nemůžu, ale vím, že jsem ve škole byl spratek. Výchova mého otce byla úspěšná, alespoň do doby, než se vrátil Pán zla.

A po válce se ze mě stal jiný člověk, hlavně díky Astorii."

Sklopil pohled a na chvíli se podíval do téměř prázdného šálku, aby neviděla bolest zrcadlící se v jeho očích.

„To s tvou ženou je mi líto, Draco," řekla Lauren lítostivě. „Nikdo si nezaslouží přijít o svou spřízněnou duši tak brzy."

„Oba dva jsme doufali, že se jí to prokletí vyhne," prozradil jí tiše. „A nikdy jsem to neřekl nahlas, ale doufal jsem, že pokud by se to mělo na někom projevit, tak na Daphne a ne na Astrorii. Bylo to sobecké, ale ona byla jediný člověk, který mě po válce neodsuzoval za to, co se stalo v minulosti."

„Nemůžu říct, že vím, jak ti muselo být, protože jsem to nezažila, ale moje matka ano. Pamatuju si, že byla víc v práci než doma, aby se vyhnula vzpomínkám. Málem ji to zničilo, ale nedovolila, aby se to stalo.

Měla totiž nás, potřebovali jsme ji. Stejně jako Scorpius potřebuje tebe, i když to nahlas neřekne."

Draco se na ni podíval s mírným úsměvem. „Já vím. To jediné, co mě drželo při zdravém rozumu, byl právě Scorp."

Lauren vzala do ruky svůj šálek a napila se. Na chvíli mezi nimi nastalo ticho, přerušované tlumenými hlasy ostatních zákazníků a chrčením přístrojů na kávu.

„Měla bych takový nápad," řekla a odsunula od sebe prázdný šálek. „Fredovi bude ještě chvíli trvat, než se s tím smíří, ale jsem si jistá, že to přijme. Nechce Charlotte ztratit, radši skousne svou nelibost vůči tvojí rodině.

Až se tak stane, setkáme se. Jednou ta nevraživost musí skončit, pokud jim to vydrží, a já věřím, že vydrží, tak se stejně budeme vídat."

„Jenom já, moje matka, Scorpius, Charlotte, ty a Fred?"

„Přesně tak," přitakala Lara. „Souhlasíš?"

Draco s odpovědí otálel, jako kdyby si nebyl jistý, jestli se mu ta představa líbí.

„Dobrá, to nezní tak špatně," souhlasil nakonec. „Napiš mi sovu, až bude tvůj manžel připravený mě vidět a nevytáhnout u toho zároveň hůlku."