„Pane Blacku, na slovíčko."

Sebastian poprvé v životě netušil, jestli má průšvih nebo ne. Krátce střelil pohledem po svých bratrancích, potom vstal a vyšel na chodbu za profesorkou McGonagallovou. Neušlo mu, jak si někteří studenti začali vzrušeně šeptat.

„Děje se něco, paní ředitelko?" zeptal se obezřetně.

„Omlouvám se, jestli jsem vás vylekala," řekla a obdarovala ho vlídným pohledem. „Jsem tu kvůli zítřejšímu úkolu. Dnes se sejdete s panem MacFarlanem ve tři, znovu na učebně sto pět. Tentokrát si ovšem vezměte i dresy, ten roh a své hůlky, nic jiného."

„Proč?" zamračil se nechápavě.

„To se dozvíte tam," odvětila neurčitě. Potom se její výraz, k jeho překvapení, změnil na starostlivý. „Každopádně jsem s vámi chtěla mluvit ještě o něčem jiném. Doneslo se ke mně vaše neobvyklé chování."

Sebastian si povzdechl a odvrátil hlavu stranou. Pevně stiskl čelisti k sobě.

„Pane Blacku, chápu, že napadení vaší sestry vás zasáhlo," pokračovala Minerva a mateřsky mu položila jednu ruku na rameno, „ale tím, že si budete vztek vybíjet na všechny okolo, se nic nezmění. Ubližujete tím nejen ostatním, ale i sobě, na to nezapomínejte."

Sebastian na ni vzdorně pohlédl, i když věděl, že má zatracenou pravdu.

„Navíc," dodala, „nerada bych viděla, kdybyste zítra přišel kvůli nepozornosti k úhoně."

Aniž by něco dalšího řekla, otočila se na podpatku a nechala ho tam stát. Sebastian několik vteřin zíral na konec chodby, potom si hlasitě povzdechl a vrátil se do třídy.

------------------

„Hádám, že budeme někde nocovat," přerušila ticho Altair a zdolala poslední schod. „Jinak není důvod, abychom si vzali dresy."

Sebastian přikývl. „Je to jediné logické vysvětlení. Jen nechápu, proč nás tam tahají už teď."

„Určitě se to dozvíme," ujistila ho Altair s povzdechem. V jedné ruce držela dres a roh, v té druhé svírala hůlku. Sebastianovi neušlo, jak těká pohledem kolem nich. „Každopádně to může mít několik důvodů."

Do učebny dorazili ze šampionů jako první. Kromě Hamishe MacFarlana tam postávali tři bystozoři a profesorka McGonagallová. O něčem se bavili, když však vstoupili dovnitř, zmlkli.

Altair si změřila bystrozory pátravým pohledem. Jednoho znala, byl to Dean Thomas. Její matka s ním chodila do ročníku, byli to dobří známí. Další dva jí přišli povědomí, ale jména neznala. Nejmladší z nich, s vlnitými vlasy a strništěm, se s úsměvem znovu pustil do rozhovoru s Deanem.

„To se mi nelíbí," zamumlala francouzsky, aby jí rozuměl jenom Sebastian. Neušlo jí, že se po nich nejmladší bystrozor zvědavě otořil.

„Je to divné," přitakal Bast, ale než jí stihl něco dalšího říct, přišli šampioni za Kruval a po nich hned krásnohůlští.

„Takže, už zítra vás čeká třetí a závěrečný úkol Turnaje," vzal si slovo Hamish a pokynul jim, aby přistoupili blíž. „Než vám k tomu řeknu něco víc, musím vás požádat, abyste všechny své věci, které jste si s sebou přinesli, včetně hůlek, odložili tady před sebe."

Altair si vyměnila se Sebastianem bleskový pohled, než si dřepla a položila na zem svůj dres. Sebastian jí podal ten jeho a na něj pak dala roh mečoroha a jejich hůlky. Narovnala se a strčila si ruce do kapes. Připadala si bez hůlky divně, zranitelně.

„Výborně," usmál se na ně MacFarlan. „Takže, vaším posledním úkolem bude dojít k Poháru tří kouzelníků. Úkol je rozdělen na dvě části; první, v níž budete muset použít roh mečoroha, a druhou, do které se dostanete, pokud uspějete v té první.

Tentokrát jsou tu však malé změny. První, diváci uvidí jen celou první část a potom až místo, kde je Pohár. Dokud se k němu nedostanete, nebude vás vidět.

A druhá spočívá v tom, že váš úspěch není závislý na spolupráci, protože existuje možnost rozdělení během plnění druhé části, tím tedy myslím nedobrovolné. Dejme tomu, že to můžete brát klidně jako individuální úkol. Ten, kdo se k Poháru dostane jako první, vítězí. V jednotě je ale síla, na to nezapomínejte."

Šampioni si vyměnili překvapené pohledy. Altair si byla jistá, že oni to individuálně brát nebudou, přesto na vteřinu vyhledala bratrancovu tvář. Sebastian jí věnoval jasný pohled – oni se dobrovolně nerozdělí.

„Do třetího úkolu se pustíte v podstatě všichni zároveň, jen s rozestupem podle toho, kolik jste získali během předešlých úkolů bodů, první dvojice vyrazí v sedm hodin večer," dodal Hamish MacFarlan a kývl. Altair pootočila hlavu, aby se podívala, na koho to kývl, ale v ten moment ji zasáhlo omračovací kouzlo.

Učebnou se rozlehlo šest dutých ran, jak se šest šampionů svezlo v bezvědomí k zemi.

----------------------

Lily se zvědavě rozhlédla po Velké síni. Čelo se jí stáhlo zamračením, nikde neviděla Sebastiana ani Altair. Byli přece domluvení na společné večeři u nebelvírského stolu, dávno tu měli být.

„Tak kde jsou?" zamumlala a posadila se zpátky na své místo vedle Dominique.

„Za Bastem přišla během přeměňování McGonagallová a o něčem s ním mluvila," pokrčil Oliver rameny.

„Neřekl vám, o čem s ní mluvil?" zajímala se Charlotte nechápavě.

Jonathan přikývl. „Prý šlo jen o tu odpolední schůzku s MacFarlanem ohledně zítřka. Nic víc nám neřekl."

Albus se nadechoval, když zase zavřel pusu a rozzářil se jako sluníčko. Rychlým krokem k nim mířila Josette, viditelně rozhozená. Pohledem těkala kolem sebe, jako by se bála, že ji někdo sleduje.

„Neviděli jste někde Altair?" vyhrkla. „Nemůžu ji nikde najít, ani Sebastiana."

„Ne," zavrtěli ostatní hlavou a vyměnili si pohledy. Charlotte neušlo, jak některým přes tváře přeběhl stín strachu.

„Kdy naposledy jsi ji viděla?"

„Po druhé hodině, zrovna jsem odcházela do knihovny," odvětila Josie zamyšleně. „Slíbila, že se za mnou potom staví, aby mi pomohla s esejí o protijedech, ale nedošla."

„Plánek má Sebastian," povzdechl si Ben po chvíli ticha. „Nemáme je jak najít."

Lily přejela tváře svých příbuzných. Nemusela umět číst jejich myšlenky, aby poznala, na co myslí – co když je ten, kdo jim to dělá, dostal? Co když někde leží a potřebují pomoc?

„Měli bychom s tím zajít za McGonagallovou," navrhla Rose tiše. „Nebo nějakým profesorem, to je jedno."

Jonathan už se chystal vstát, když se ředitelka objevila před řečnickým pultíkem. Trvalo jen pár vteřin, než si sjednala dokonalé ticho.

„Děkuji," řekla a přejela je pohledem. „Některým z vás určitě neušlo, že chybí všech šest šampionů. Nemusíte se bát, je to součástí třetího úkolu, který se oficiálně uskuteční až zítra v podvečer. Do té doby je už neuvidíte, a tak vás žádám, abyste se je nepokoušeli ani hledat, měli byste to marné.

Ráda bych vám ještě oznámila, že úkol začne přesně v sedm hodin večer, tribuny budou přístupné od půl sedmé. Začátek večeře se tak posouvá na půl šestou, aby všichni měli možnost se poklidně najíst."

Potom se zase posadila na své místo a napila se z číše.

„No, to bychom měli," oddechl si Hugo a pustil se zase do večeře. Rose svého bratra propíchla pohledem, ale nevyjadřovala se.

„Nejspíš to ani oni sami nevěděli," dovtípila se Roxy. „Určitě by nám to řekli, abychom se nebáli."

Ostatní souhlasně přikývli a pokračovali v jídle. Josie se na Abeovo naléhání posadila vedle něj a povečeřela nakonec s nimi, i když bylo vidět, že je nervózní.

Jakmile dojedli, rozešli se do svých společenských místností. Charlotte se od nich odpojila a počkala na Scorpiuse před Velkou síní. Čekal, že se rovnou vydají na krátkou procházku, na níž byli domluvení, ale Charlotte zůstala stát ve vstupní síni.

„Musím mluvit s Owenem," řekla s omluvným úsměvem. „Ale zítra spolu budeme celé dopoledne i odpoledne, ano?"

Malfoy obrátil oči v sloup a přitáhl si ji k sobě, aby jí vtiskl polibek do vlasů. Trvalo několik minut, než z Velké síně vyšel Owen v doprovodu Josepha Lockwooda.

„Owene, můžu s tebou mluvit?" upozornila na sebe Lottie.

„Jasně," přitakal a nepatrně se ošil. Byl jediný důvod, proč by s ním chtěla mluvit. Zatímco se on otočil na svého kamaráda a rozloučil se s ním, Charlotte totéž udělala se Scorpiusem. Ten se připojil k několika zmijozelským a zmizel na schodech do sklepení.

„Jde o Altair," prozradila mu a rozešla se ke schodům. „Mluvil jsi s ní od pondělí?"

Owen si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ne. Vlastně jsem doufal, že bych si ji odchytl po dnešní večeři, ale plány se změnily."

Charlotte v duchu zavrčela. Mělo jí dojít, že se Altair do toho rozhovoru jen tak nepohrne. Hrdost jí nedovolovala se omluvit, i když věděla, že by měla. O to horší bylo, že se do toho nehrnul ani Owen a nechal to na poslední chvíli.

„Chápu, proč jste se nepohodli," ujistila ho, „a nestojím na straně ani jednoho z vás, ale oba dva víme, jaká Altair je. Nebyla zvyklá se otevírat, jak to dělala ve tvém případě, a to nemluvím o strachu, který ji sžíral od chvíle, kdy si připustila, že k tobě něco cítí.

Ono jen to, že si k sobě někoho pustila tak blízko, ji určitě trochu vyděsilo, ale bojovala s tím dost statečně, to musíš uznat."

„Řekl bych, že toho na ni bylo poslední dobou příliš," řekl Owen smířeně. „Ale připadalo mi, jako kdybychom se vrátili o rok zpět, když o mně neměla nejmenší tušení. Bál jsem se, aby na mě nezapomněla úplně, při tom všem."

Charlotte se neubránila smíchu. „Počkej, to jako vážně? Owene, jenom jedna věta z toho, cos teď řekl, byla pravdivá. A to ta, že toho na ni bylo moc."

Harrison se nechápavě zamračil, ale to už mu Charlotte pokynula, aby ji následoval. Zrychlila krok a odvedla ho ke Komnatě nejvyšší potřeby. Když vešli dovnitř, vypadala úplně stejně jako v den, kdy mu Altair ukázala její vzpomínku na to, co udělala Gabrielovi na konci čtvrtého ročníku.

„Nesmíš Taře říct, že jsem ti to ukázala, zabila by mě," oznámila mu beze špetky humoru a přešla ke skříni s ampulkami. Owen se postavil za ni a zvědavě si četl názvy. Viděl tu s Gabrielem, potom jednu, do které si uložila vzpomínku na jejich rande v Prasinkách. Měla tu dokonce i vzpomínku na svůj výslech z prosince, zřejmě kvůli vlastnímu vyšetřování.

„Doufala jsem, že jste si řekli, kdy jste k sobě začali něco cítit, ale Altair je v tomhle děsná," prozradila mu s úšklebkem. Jediným mávnutím hůlky vytáhla myslánku a obsah ampulky, kterou vzala ze skříně, vylila dovnitř.

Na chvíli zaváhal, potom ponořil hlavu do myslánky. Společně se objevili na bujaré oslavě mezi známými tvářemi. Nejprve ho napadlo, že se jedná o oslavu po prvním úkolu Turnaje tří kouzelnických škol, ale potom si všiml, že je tam i James Potter.

„Počkej, to je oslava na počest Jamese, vzali ho ke Kanonýrům," řekl zmateně a otočil se na Charlotte.

„Přesně tak," přitakala s úsměvem. „Támhle jsi ty," řekla a ukázala na jeho o rok mladší verzi. Skoro se nezměnil, jen měl teď delší vlasy. „A támhle je Altair."

Owen se otočil a podíval se směrem, kterým ukazovala. Altair stála společně s Charlotte a Colette u baru a o něčem si vykládaly. Altair ovšem neustále zabíhala pohledem k Owenovi, který si zrovna povídal s jejími bratranci.

„Pamatuju si to," zamumlal s úsměvem. „Mluvili jsme ten večer spolu, ale jenom krátce."

Charlotte se potutelně usmála. „To stačilo, aby tě nedokázala dostat z hlavy. Byla tím rozhozená, i když se jí to dařilo hodně dobře zakrývat. Byl to necelý rok od toho, co se stalo s Gabrielem, a ona se bála, že jí zase někdo ublíží."

Owen oněměle sledoval, jak Altair rychle uhnula pohledem, když se jeho mladší já otočilo jejich směrem. Šokovaně si uvědomil, že jí dokonce zrudla líčka, i když to šlo kvůli horku a světlu špatně poznat.

„Myslel jsem si, že o mně až do začátku tohohle školního roku neměla ani ponětí," vydechl a zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem si nevšiml, že by mě brala nějak na vědomí. Tedy, jakože přímo. Víš, jak to myslím, ne?"

Charlotte se smíchem přikývla a vzala ho za ruku. Než se nadál, byli zase venku.

„Proč jsi mi to ukázala?" zajímal se a sledoval, jak všechno postupně uklízí.

„Protože máš strach z toho, že by na tebe kdy mohla zapomenout," odpověděla, v jejím hlase se odrazila absurdita, a přešla k němu blíž. „Altair tě od toho večera nedostala z hlavy, ale to, že k tobě opravdu něco cítí, si připustila až o Vánocích. Do té doby čekala, jestli se něco nezmění, na její nebo tvé straně.

Tím, že ti ukázala vzpomínku na to, co udělala Gabrielovi, dala najevo, že ti bezmezně věří. Do té doby jsme o tom nepromluvili jediné slovo, zavázali jsme se, že to nikdy nikomu neřekneme. Nečekala jsem, že by ti to vlastně řekla, abych byla upřímná."

„Jsem strašný pitomec," povzdechl si Owen a přejel si rukou po tváři.

Charlotte zavrtěla hlavou a stiskla mu povzbudivě ruku. „Nejsi. Je pochopitelné, žes dostal strach, ale byl úplně zbytečný. Altair se tě tak snažila částečně chránit, i když tím ubližovala vám oběma."

„Hned po třetím úkolu za ní půjdu," slíbil pevným hlasem. Charlotte se spokojeně usmála. Věděla, že jejich rozhovor nebude jednoduchý, oba dva se měli za co omlouvat, ale věřila v Owenovu vytrvalost a trpělivost.

------------------------

Společenská místnost byla narvaná k prasknutí. Nebylo se čemu divit, pátek večer nikdo nechtěl prosedět v pokoji.

Byli tam všichni příslušníci její rodiny, kteří chodili do Nebelvíru – Ben seděl u jednoho stolu a vybíral sázky na to, kdo zítra vyhraje; Rose si v křesle četla, Dominique si psala nějaké poznámky do redakce a Jonathan s ledovým klidem porážel Huga už potřetí v šachách, zatímco ona s Albusem a Oliverem hrála několikátou partičku Řachavého Petra.

Nečekaně je však vyrušila sova v otevřeném okně.

„Lily, to je pro tebe," oznámila jí Debbie Woodová, která stála zrovna nejblíž, a obálku jí podala.

„Zvláštní," zamumlala Lily a podívala se na rukopis, ale nebyl jí povědomý. Otevřela obálku a vytáhla malý kus pergamenu. Rozmáchlým písmem na ní byla napsána tři slova.

Jsi na řadě

Lily na dopis vytřeštila oči a zalapala po dechu. Z obličeje jí vyprchala barva.

„Co je, Lily?" zajímal se Albus a přispěchal k mladší sestře. Ta roztřesenými prsty zvedla pergamen tak, aby na něj dobře viděl.

„Myslíš, že je to nějaký vtip?" zeptala se rozechvělým hlasem. Albus mávl na ostatní a brzy se kolem ní shlukli její bratranci a sestřenice.

„Nejspíš," pokýval hlavou Oliver. „Který pitomec by ti dopředu psal, že jsi na řadě? Je snad jasné, že si budeš dávat mnohem větší pozor."

„Možná o to jde," namítla Roxy. „Aby ji vyděsil a ona byla paranoidní, nesoustředila se. Využil by situace jako u Colette."

„Měli bychom ten dopis dát ředitelce," navrhla Rose a založila si ruce na prsou. „Nevíme, jestli není nějak začarovaný."

„To by to kouzlo snad už působilo, ne?" zamračil se Ben.

Rose zavrtěla hlavou. „To nemůžeme vědět, znáš snad kouzla černé magie?"

Lily si povzdechla a vrátila dopis do obálky. Vstala a chtěla ho hodit do krbu, aby ho strávily plameny, ale Jonathan ji zastavil.

„Jestli je od pravého pachatele, zničili bychom důkaz," vysvětlil své jednání a vzal jí obálku z ruky. Položil dopis na stůl ke kartám. „Nemyslím si, že by byl nějak očarovaný, takže s tím teď nebudeme McGonagallovou otravovat. Zaneseme jí to ráno."

Lily rezignovaně pokrčila rameny a posadila se zpátky na své místo. Nikdo se ovšem k původním činnostem nevrátil, všichni mlčky hleděli zamyšleně před sebe. V hlavě jim běhala jediná otázka – opravdu si z nich někdo udělal jen srandu?

Lily si zpočátku neuvědomovala, že se s ní něco děje. Cítila, že je jí zima, to však dávala za vinu stále otevřenému oknu, a tak si k sobě víc přitáhla mikinu. Potom nastoupila podivná slabost, byla si jistá, že kdyby zavřela oči, ve vteřině by usnula.

„Jsi nějaká bledá," poznamenal Albus a ona v jeho hlase zazněla starost.

„Půjdu si lehnout," zamumlala a vstala. Sotva to však udělala, před očima se jí zatemnilo a ona spadla bezvládně na zem. Jen těsně minula roh stolu před krbem.

„Lily!"

Albus byl u sestry první a vyděšeně zůstal zírat na její ústa, která se zaplnila bílou pěnou. Její tělo s sebou škubalo.

Rose si klekla vedle bratrance, stačil jí jediný pohled, aby poznala, co se stalo.

„Někdo ji otrávil!" vyjekla a sáhla do kapsy, ze které vytáhla malý sáček. Rychle ho obrátila vzhůru nohama a do ruky jí spadl malý ledvinový kamínek. Rose neváhala a donutila Lily, aby bezoár spolkla.

„Musí hned na ošetřovnu," oznámila jim naléhavě a vstala. Albus vzal svou sestru do náručí a vyběhl ze společenské místnosti, všichni Weasleyovi ho okamžitě následovali.

Jonathan ještě stihl vzít ze stolu dopis a strčil si ho do kapsy, než následoval svého bratrance.