Charlotte pozorovala stékající kapky deště s kamenným výrazem. Déšť v ní vyvolával smíšené pocity; na jednu stranu jej měla ráda, protože milovala vůni přírody těsně po dešti a v deštivé dny sedávala u okna a četla si, na tu druhou ho ráda neměla, protože v ní kolikrát vyvolával chmurnou náladu.

Poslední dva týdny října se nesly v neustálém dešti. Přes den tmavé mraky zakrývaly slunce, v noci naopak hvězdy. Bez ustání déšť bubnoval do okenních tabulek a skleníků.

„Hej, co ten výraz?" houkl jejím směrem Scorpius, který se rozvaloval na vedlejší židli a v ruce držel brk.

Charlotte se na něj otočila. Stále nechápala, jak se stalo, že spolu začali trávit čas. Weasleyová a Malfoy, to k sobě prostě nešlo. Nějakým způsobem si ale rozuměli a společně strávený čas si užívali. A i když to neřekla nahlas, byla za to ráda, ačkoliv stále cítila nervozitu, kdykoliv byla v jeho přítomnosti.

„Jen jsem se zamyslela," odbila ho a pokračovala v hledání látky. Poté si povzdechla a knihu zavřela, protože to, co potřebovala, v ní nebylo.

Bez jediného slova vstala, vzala knihu a ztratila se v regálu. Vrátila knihu na místo a začala s hledáním té, ve které najde vše, co po nich profesor Longbottom chtěl. Chvíli jí trvalo, než knihu s odpovídajícím názvem našla, neboť byla až úplně nahoře v polici, na kterou nedosáhla.

Hůlkou si přivolala pojízdné schody a vystoupala po nich nahoru.

„Bacha, ať nespadneš," ozvalo se pod ní. Polekaně shlédla dolů a uviděla Scorpiuse, který stál pod ní. Děkovala Merlinovi, že na sobě měla kalhoty a ne školní uniformu. Určitě by měl dokonalý výhled.

Cítila, jak jí při tom pomyšlení růžoví tváře, a tak se odvrátila. Očima vyhledala knihu, pro kterou nahoru lezla, a vzala ji do ruky. Chtěla sejít zase dolů, ale při druhém kroku jí podklouzla noha a ona padala.

Čekala náraz na tvrdou zemi, který ovšem nepřišel. Místo toho ji zachytily dvě silné paže, jako by nic nevážila.

„Hlavně, že jsem tě upozorňoval," ušklíbl se Scorpius a ona otevřela oči, které předtím instinktivně zavřela. Šokovaně na něj zírala, neschopná slova.

Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Scorpiusův úšklebek zmizel a nahradil jej nejistý výraz. Byli k sobě blíž, než kdy jindy. Vlastně si byl jistý, že to bylo vůbec poprvé, co se vzájemně dotýkali.

Pomalu se k ní sklonil a-

„Charlotte."

Altair se objevila v uličce zcela nečekaně. Ohromeně zůstala na dvojici zírat s nevyslovenou otázkou na rtech.

Charlotte se pohotově vymanila ze Scorpiusovy náruče a krátce se na něj podívala, než přesměrovala svůj pohled na svou sestřenici.

„Půjdu dodělat ty úkoly," vyhrkl Scorpius, sebral ze země knihu, která jí při pádu vypadla z ruky, a vytratil se.

„Není to, jak to vypadá." Ani si neuvědomila, že přešla na francouzštinu. Tento zvyk podědila po matce, jak jí otec rád říkával.

Altair nadzvedla obočí a založila si ruce na hrudi. „Tak jenom přátelé, jo?"

„Spadla jsem a on mě chytil," vysvětlila Charlotte a položila si jednu ruku na tvář v zoufalém gestu.

„To nevysvětluje, proč jste se málem políbili," namítla Altair smířlivěji. „Lottie, je to vážnější, než jsi mi řekla, že?"

Charlotte pokrčila bezmocně rameny a zatvářila se ještě zoufaleji.

„I kdyby ano, nešlo by to," odpověděla poté a opřela se zády o knihovnu. „Táta by nesnesl, kdybych měla něco s Malfoyem. A děda Arthur už vůbec ne, s Luciusem Malfoyem se příšerně nesnáší."

Altair přešla ke své sestřenici a položila jí ruku na rameno.

„Podívej," řekla a zpříma se jí podívala do očí, „pokud ho máš ráda a on tebe, na ostatních nezáleží. Tvůj otec to jistě pochopí, stejně jako děda Arthur. Přece chtějí, abys byla šťastná, ne?"

Charlotte nejistě pokývala hlavou. Otec přece vždycky dělal všechno proto, aby byla šťastná. Když jí bylo pět a v létě onemocněla, takže si nemohla s ostatními hrát venku na sluníčku, vzal si několik dní volna, která s ní strávil uvnitř domu a vykouzlil jí vše, na co pomyslela.

„Asi ano," přitakala.

„Tak vidíš," řekla Altair. „Já nikomu nic neřeknu, ale chci, abys mi opravdu všechno říkala, jasné? Slíbila jsi mi to."

Charlotte skočila své sestřenici kolem krku a pevně ji objala.

„Děkuji," vydechla a odtáhla se od ní. „Pokud náš vztah někam povede, určitě ho budeme chvíli tajit. Znáš kluky z naší rodiny, blackovic temperament zdědili do jednoho."

„To teda," ušklíbla se Altair. „A teď běž, budete si muset něco vysvětlit."

Charlotte cítila, jak jí znovu zrůžověly tváře. Než se nadála, Altair z uličky vycouvala a ona tam zůstala sama. Až teď ji napadla otázka, jak ji tady vlastně našla? Schválně se posadili až do zadní části knihovny, kam příliš studentů nechodilo.

„Ta malá potvora," vydechla s nevěřícným úsměvem a vydala se zpět. Samozřejmě, že ji to mělo napadnout. Měla určitě Pobertův plánek. Navíc jí ani neřekla, proč ji hledala.

Prošla uličkami až k místu, kde měli rozložené úkoly. Scorpius se snažil dělat, že je zabraný do psaní eseje, ale příliš se mu to nedařilo.

„Asi bychom si měli promluvit," řekl dřív, než to stihla udělat ona. Charlotte zmizel úsměv ze rtů, ale souhlasně přikývla. Opřela se rukama o opěradlo židle a sklopila na chvíli pohled, než se na něj zpříma podívala.

Jenže ani jeden z nich se neměl k řeči. Pouze na sebe navzájem zírali, neschopni začít mluvit o něčem, čemu se oba dva vyhýbali, ačkoliv jim to vrtalo hlavou.

„Nejlepší bude, když si řekneme, proč jsme se spolu vůbec začali bavit," povzdechla si Charlotte, ačkoliv se jí to říkat nechtělo, a posadila se. „Pravdu."

Scorpius váhavě přikývl a nadechl se. „Pamatuješ si, jak tvoji bratři slavili sedmnáctiny?"

Charlotte se i přes vážnost situace zasmála. „Jak bych mohla zapomenout? Slavilo se od pátku do neděle, Altair si tam vydělala balík na lektvarech proti nevolnosti, bolesti hlavy a únavy, a Oliver s Jonathanem dostali školní trest až do konce školního roku, když se to dozvěděla McGonagallová."

„Na tom večírku to bylo poprvé, co jsem si tě pořádně všiml," prozradil jí. „Tedy, ne, že bych o tobě nevěděl předtím, to samozřejmě ano, ale ne tak. Na hodinách jsme spolu nikdy neskončili ve dvojici, na chodbách a v místnostech jsme se míjeli.

Jenže na tom večírku se něco změnilo. Když jsem tam nějakou chvíli byl a rozhlížel se kolem, uviděl jsem tě, jak stojíš nedaleko ode mě, bavíš se a směješ se. Usmívala ses tak, jak žádná holka, kterou jsem kdy potkal.

Od toho večera jsem tvoji přítomnost vnímal mnohem intenzivněji."

Charlotte cítila, jak jí do tváří stoupá krev. Vůbec nevěděla, že na té oslavě byl. Nebrala tehdy jeho přítomnost na vědomí.

„Myslel jsem, že zešílím," dodal. „Vlastně se divím, že sis toho nevšimla, protože si ze mě Simon Zabini začal dělat legraci, že na tebe veřejně civím, kdykoliv jsi vešla do stejné místnosti."

„Ničeho jsem si nevšimla," zavrtěla Charlotte hlavou a pobaveně se zasmála. „Nejspíš ale proto, že jsem se sama poslední měsíc školy snažila nevnímat tvoji přítomnost."

Scorpius se zeširoka usmál. Čekal, až se rozpovídá sama, stejně jako předtím on.

„Poslední famfrpálový zápas loňského roku," řekla po chvíli mlčení, jako by pečlivě zvažovala slova. „Seděla jsem na tribuně a pouze sledovala hru, protože jsem přišla na celý týden o hlasivky. Objevil ses kousek od nás, hledal jsi Zlatonku. Mimoděk jsem k tobě sklouzla pohledem ve chvíli, kdy ses otočil naším směrem. Nevím, jestli sis nás všiml, vypadalo to, že ne.

Každopádně v tu chvíli se ve mně něco zlomilo."

Charlotte odvrátila pohled, protože cítila, jak jí úplně hoří tváře. Tu chvíli si pamatovala do detailů, jako kdyby se to stalo před pár minutami, ne měsíci.

„Dařilo se mi svoje pocity tajit přede všemi, dokonce i před svými sestřenicemi," dodala tišeji. „Nejtěžší to ale bylo tajit před Altair. Možná to nevíš, ale ona je velmi všímavá. Vlastně se divím, že na to nepřišla dřív, než jsem se jí svěřila."

Scorpius se natáhl a vzal její ruku do své. Docílil tím, že se na něj podívala. V jejích očích se třpytil strach s nejistotou.

„Takže, když to teď víme," začal Scorp a neudržel úsměv, „bych navrhl, abychom přestali s těmi přetvářkami. Nesvědčí to ani jednomu z nás."

„Asi máš pravdu," povzdechla si Lottie. „Jen se bojím, že se stále budeme muset skrývat."

„Kvůli tvým bratrům a bratrancům," přitakal Scorpius. „Ano, já vím. A je mi to jedno."

Přesunul se ze židle přímo před ni, přidřepl si a sevřel její dlaně v těch svých.

„Záleží mi pouze na tom, abys ty byla šťastná," pokračoval a palcem jí chlácholivě přejížděl přes hřbet pravé dlaně. „A pokud to znamená, že se budeme muset skrývat až do konce našich životů, budiž."

Charlotte se pobaveně usmála a vymanila jednu ruku z té Scorpiusovy, aby jej mohla pohladit po tváři. Věděla, že se jim nepodaří tajit jejich vztah příliš dlouho, na to bylo v Bradavicích až moc očí a uší, navíc by to ani nechtěla.

Chtěla, aby mohla jít se Scorpiusem normálně po chodbě ruku v ruce, políbit se na veřejnosti předtím, než se rozloučí a každý půjde na svou hodinu, jít spolu na rande do Prasinek...

Scorpius si stoupl a naklonil se k ní. Charlotte mu vyšla vstříc a spojila jejich rty v jejich společný polibek.

---------------------

Lily Potterová si otráveně povzdechla a podívala se na hodinky na své ruce. Neměla nikomu za zlé, když přišel o pár minut později, sama jen vzácně chodila přesně na čas, ale bylo to už víc jak patnáct minut po smluveném času.

Spěšné kroky jí napověděly, že se někdo blíží. Tim Athlee sotva popadal dech, když doběhl až k ní a musel se opřít rukama o kolena, aby se dokázal pořádně nadechnout.

„Omlouvám se," dostal ze sebe a vykouzlil na tváři úsměv. „Zdržel mě Colin."

„To je fuk," mávla nad tím rukou Lily. „Chceš se rozdělit nebo půjdeme spolu?"

Tim pokrčil rameny. „Klidně spolu, pokud ti to nevadí."

Lily měla na jazyku otázku, proč by jí to mělo vadit, ale nevyslovila ji. Místo toho přikývla a vydala se do sklepení, ze kterého Tim právě přiběhl.

„Jaký jsi měla den?" zajímal se, když prošli celé sklepení bez jediného slova.

„Dobrý," odpověděla. „Až na to, že po škole nás Albus nahnal na hřiště, i když náš první zápas bude až v únoru."

„Tvůj bratr je asi tvrdý kapitán, co?" ušklíbl se Tim, ačkoliv on mohl sotva něco říkat. Sebastian je byl schopný vyhnat na trénink i ve sněhové vánici.

„Chce jen vyhrát, vsadil se Sebastianem, že nebelvírští budou lepší než vy," bránila bratra Lily s povzdechem. „Chápu ho, ale v takové plískanici by nás nechal i James na pokoji, a to on trénoval snad ve všech podmínkách, když se na něj měli přijet podívat členové Kanonýrů."

Tim se pobaveně zasmál. „A jak se těšíš na první úkol? Už se pomalu blíží."

Lily trochu sklopila hůlku, aby nesvítila na obrazy, které poklidně spaly. To poslední, co si přála, bylo, aby je vzbudila. Mohly by přivolat Filche, ačkoliv měli dnes večer právo na chodbách po večerce být.

„Hodně," přiznala. „Ale vzhledem k tomu, že soutěží Altair se Sebastianem, tak mám trochu obavy, aby se jim něco nestalo."

„Vy ale nejste přímo rodina, ne?" zamračil se Tim.

„No, jelikož všechny čistokrevné rody jsou spolu nějak pokrevně příbuzné, tak ano i ne," odpověděla se znechuceným úšklebkem, když si představila, že některé rodiny nezavrhovaly, když si brali bratranci sestřenice a podobně. „Ale když nebudeme brát v úvahu všechny příbuzné přes nevím kolikáté koleno a podobně, tak přímo ne. Přímo jsem příbuzná s Charlotte, její sestrou Isabelle a jejími bratry, samozřejmě se všemi ostatními Weasleyovými, ale s Tarou, Bastem ani Colette ne.

Nikdo z nás v tom ale nevidí rozdíl. Vyrůstali jsme spolu, neděláme rozdíly v tom, jestli jsme přímo příbuzní nebo ne. Jsme jedna velká rodina."

„Musí být úžasné mít takovou rodinu," uznal Tim a pochmurně se usmál. „To já vyrůstal jen s mámou, protože babičku s dědou zabili během druhé války a táta se nevrátil z jedné mise jako bystrozor, když mi bylo pět."

Lily se zastavila a chlácholivě položila Timovi ruku na rameno.

„To je mi líto," řekla s upřímnou lítostí. „Ale jestli tě to trochu uklidní, tak je to spíš někdy otrava. Kdo si má všechny pamatovat? Navíc čím více mužů, tím hůř. Všichni podědili ten šílený ochranářský pud, který jim hlásá nás chránit snad před každým, kdo je mužského pohlaví."

Její pokus vyšel, Tim se pobaveně zasmál. Potom pomalu pokračoval v cestě.

„Takže říkáš, že kdyby sis chtěla s někým vyjít, byl by to problém?"

Lily pokrčila rameny. „Asi by záleželo na tom, kdo by to byl. Proč?"

„Jen tak," pokrčil rameny a začal stoupat schody do dalšího patra. Lily ho mlčky následovala, čelo trochu nakrabatěné.

„To není jen tak," namítla, protože ji přemohla zvědavost. Nesnášela, když někdo něco odbil s tím, že to není podstatné.

„Pokud se nemýlím, tak uvidíš v prosinci," zakřenil se na ni a naznačil, že jí k tomuto tématu už nic neřekne.

Lily si otráveně odfrkla, ale nedorážela na něj, i když s vypětím všech sil.
********
Padl dotaz na Character ask.
Osobně se mi do něj moc nechce, ale pokud byste měli zájem, udělám ho.
Prosím, napište mi do komentáře váš názor.
A ještě můžete pořád psát nápady na ty příběhy, jak jsem psala před několika kapitolami