Charlotte cítila, jak se jí klepou ruce, když si zapínala knoflíčky na košili. Nečekala, že by se to stalo tak brzy, ale její otec jí chtěl nejspíš opravdu dokázat, že to myslí vážně, a tak souhlasil se společnou večeří s Malfoyovými.

Vytáhla ze skříně světle modrý svetr a dala si ho na košili. Polekaně sebou škubla, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále!" houkla a otočila se, aby zjistila, kdo to je. Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla Izzy. Jakmile je otevřela víc, proběhla mezerou Eileen s úsměvem na tváři. Charlotte se sklonila a vzala neteř do náručí.

„Jenom jsme ti chtěly dodat trochu odvahy," řekla jí Isabelle s úsměvem a přešla k ní. „Neříkám, že se nemáš čeho bát, protože to bych lhala, ale bude to dobré. Táta se opravdu snaží, navíc tam bude mít mámu, která ho bude klidnit."

„Možná by bylo dobré, kdyby svou hůlku nechal doma," povzdechla si Lottie, ačkoliv věděla, že je to zhola nemožné. Žádný kouzelník nenechá svou hůlku doma, když někam jde. Maximálně v jiné místnosti, ale jen v případě, že je doma.

Isabelle se zasmála a Eileen se k ní okamžitě přidala, i když netušila, co je tak vtipného.

„Táta s mámou jsou už dole, tak by ses k nim měla přidat," poradila jí a položila jí mateřsky ruku na tvář. Charlotte přikývla, vtiskla pusu Ele na tvář a předala ji do rukou její matky, ke které se okamžitě přitiskla.

„A my se půjdeme okoupat," dodala Izzy a cvrnkla Elu jemně do nosu, čímž holčičku rozesmála.

„Držte nám pěsti," požádala je Lottie, než se naposledy shlédla v zrcadle, vzala si své věci a vyběhla z pokoje. Když se dostala dolů, její rodiče na ni opravdu čekali. Zrovna si oblékali kabáty.

Vyměnila si s matkou nervózní pohled, potom Fred otevřel dveře a vyšel ven. Obě jej následovali až za branku, kde vteřinku počkali a potom se přemístili.

V téže vteřině se objevili před domem rodiny Malfoyových.

„Myslel jsem, že bude mnohem větší," pronesl mírně zklamaně Fred. „Malfoy se vždycky chvástal tím, jak je jejich dům obrovský. Tohle je snad i menší než náš dům."

„Tohle není původní Malfoy manor," osvětlila mu to Charlotte s jemným úsměvem. „Scorpius mi vyprávěl, že jeho rodiče odmítli na tom místě budovat rodinu, a tak nechali postavit nový dům, mnohem menší a méně honosný, ale nazývali ho domovem, a to bylo nejdůležitější."

Fred nadzvedl obočí a střelil po své ženě pohled, ale Lauren jen pokrčila rameny a vydala se k domu. Pevně sevřela manželovu ruku a krátce zaklepala na dveře, před nimiž se zastavili.

„Čekal jsem nějaké klepadlo," neodpustil si tichou poznámku Fred.

Charlotte k němu zvedla varovný pohled. „Tati!" sykla a rychle se podívala před sebe, protože se domovní dveře otevřely. Na prahu stál samotný Draco Malfoy, na sobě obyčejné černé kalhoty a šedý svetr.

„Pojďte dál," pozval je a ustoupil, aby mohli projít. Fred po svém dávném nepříteli střelil pohledem, ale jinak se nevyjadřoval. „Kabáty si odložte na věšák."

Když tak učinili, naznačil jim Draco, aby ho následovali. Odvedl je do obývacího pokoje, kde na ně už čekali Narcisa se Scorpiusem. Oba dva se postavili a přišli jim naproti. Scorpius věnoval Charlotte pouze polibek na tvář, aby příliš neprovokoval, přesto se Fred zamračil.

„Myslím, že jsme nikdy neměli možnost se představit," vzala si slovo Narcisa a první natáhla ruku k Lauren.

„Nejspíš ne," přitakala Lara a její ruku přijala.

„Jsem Narcisa," představila se nejstarší Malfoyová, i když zcela zbytečně.

„Lauren, ale stačí zkráceně Lara," potřásla si s ní Lauren rukou a pousmála se. „A tohle je můj manžel, Fred."

Fred k Narcise trochu škrobeně natáhl ruku a potřásl si s ní. A potom přišlo na řadu představování dětí. Zatímco Charlotte se podařilo představit se bez náznaku nervozity, Scorpius to štěstí neměl, protože když přijímal Fredovu ruku, setkal se s jeho varovným pohledem.

„No, dáte si něco na pití?" zeptal se Draco a mávnutím hůlky otevřel skříňku, za níž se skrýval minibar. „Ohnivou whisky, Weasley?"

„Rád," přitakal Fred a posadil se do křesla. Vděčně přijal nabízenou sklenku od Draca a rovnou si lokl.

„Jsem velmi ráda, že jste přijali naše pozvání," prozradila jim Narcisa a do ruky uchopila skleničku s vínem, kterou jí syn podal. „Jsem si vědoma toho, že to pro vás není nejlehčí, vzhledem k minulosti."

„Minulost je minulost," odvětila Lauren prostě. „Nijak ji nezměníme a neměli bychom ji tahat do přítomnosti, pokud máme mít lepší budoucnost."

„Velmi dobře řečeno," usmála se Narcisa. Charlotte si vyměnila úlevný pohled se Scorpiusem. Zatím to vypadalo dobře.

Než stačili něco dalšího říct, objevil se domácí skřítek s oznámením, že je večeře na stole. Draco je odvedl do menší jídelny a naznačil jim, ať si sednou kamkoliv budou chtít. Fred měl nutkání si sednout do čela, jen aby Malfoye popíchl, ale jeden Lařin pohled ho utvrdil v tom, že pokud to udělá, tak to nebude stát za to.

Charlotte si sedla vedle Scorpiuse, naproti svých rodičům. Draco a Narcisa se posadili naproti sobě do čel. Jak skřítek řekl, mísy a talíře s uvařeným jídlem stály na stole.

„Scorpius říkal, že má Charlotte sourozence," započala rozhovor Narcisa, zatímco si nakládala brambory.

„Ano, dva bratry a sestru," přitakala Lara. „Isabelle je čtyřiadvacet a pracuje na Odboru záhad, Jonathanovi a Oliverovi je osmnáct, budou teď končit školu."

„To máte doma určitě živo," usoudil Draco nenuceně. „Šest lidí v jednom domě, nemůžete se nudit."

„Vlastně je nás sedm," opravila ho Lauren. „Izzy má malou dcerku, Eileen."

Draco i Narcisa se překvapeně zarazili. Jediný, koho to nevyvedlo z míry, byl Scorpius, protože o malé Ele věděl.

„Myslel jsem, že si u vás Holoubková nenechala nic ujít, ale tohle jí jaksi uniklo," poznamenal Draco zaraženě. „Kolik jí je?"

„V létě jí budou tři," odpověděla Charlotte, aby neustále nemluvila jen její matka. Fred se totiž k řeči jaksi neměl. „Je takové naše malé sluníčko, viď, tati?"

Fred přikývl a při zmínění vnučky trochu pookřál. „Je celá po naší dceři, díky Merlinovi."

Pokud čekal, že se Draco nebo Narcisa zeptají na jejího otce, tak se toho nedočkal. Malfoyovi poznali, že o otci malé Eileen se v jejich rodině nejspíš nemluví, a tak to nehodlávali vytahovat, v zájmu zachování míru.

„Charlotte, prý jsi ve škole výborná," otočila se Narcisa na dívku. „Výborné známky, redaktorka školních novin, komentátorka famfrpálových zápasů a k tomu ještě prefektka."

Charlotte cítila, jak jí do tváří stoupla červeň. Krátce se podívala na Scorpiuse, který se nevinně usmál, než se plně podívala na jeho babičku.

„Ano, snažím se," přitakala rozpačitě a dala si další sousto do úst.

„Nesmysl," mávla nad tím rukou Narcisa. „To je talent, žádné snažení. Jen málokdo by zvládl tolik věcí, ještě si k tomu najít vztah."

„A pomáhat vytvářet ten uspávací prášek," dodal pohotově Scorp.

„O tom jsem četl," přidal se Draco. „Z kolika lektvarů se to skládal?"

„Dvaceti čtyř," odpověděla Charlotte po polknutí sousta. „Potom tam patřily ještě nějaké bylinky."

„Úchvatné," rozzářila se Narcisa. Lauren se na ni krátce podívala. Nepřipadalo jí, že to Dracova matka hraje, naopak vypadala upřímně užasle a zaujatě, pokud se jednalo o tohle téma.

„Charlotte mi zase vykládala, že Scorpius hraje famfrpál," vložila se do toho Lara. „Chytač, mám pravdu?"

Charlotte neušlo, jak její otec sebou překvapeně škubl při slově famfrpál. Záměrně tuhle informaci o své milém vynechala, když o něm mluvila s otcem v Prasinkách. Věděla, že bude vhodnější příležitost, a ta právě nastala.

Fred krátce zaběhl pohledem ke své dceři, kterou počastoval zamračením, potom se otočil na Scorpiuse vedle ní.

„Ano," souhlasil chlapec a usmál se.

„Jak dlouho hraješ?" zajímal se Fred a bylo vidět, že znovu trochu pookřál.

„Od třetího ročníku," odpověděl Scorp. „Odešel jim totiž kapitán chytač, a tak po něm zbylo místo. Zkusil jsem své štěstí a ono to vyšlo."

„Jsi dobrý?"

„Tati, zmijozelské družstvo vede Sebastian," připomněla mu Lottie. „Ten by si tam nenechal nikoho, kdo by nebyl dobrý. Sám to o něm řekl, v létě na té oslavě.

Navíc je víc než dobrý, porazil několikrát Albuse v honbě za Zlatonkou."

Při zmínce o prostředním Potterovi nadzvedl Fred obočí, jako kdyby čekal, že teď řekne, že si to vymyslela. Všichni věděli, že Albus zdědil nadání po svých rodičích, hlavně ale po otci a dědečkovi, kteří oba zastávali post chytače.

„To je obdivuhodné," řekl nakonec Fred. „Plánuješ ve famfrpálu pokračovat, až dostuduješ?"

Scorpius zavrtěl hlavou. „Baví mě to, ale neumím si představit, že bych se tím živil. Spíš se vidím na ministerstvu, jen jsem se ještě nerozhodl, na kterém oddělení."

„Lákají tě nějaká?" zeptala se Lara zvědavě.

„No," zaváhal Scorp trochu, „vlastně jsem přemýšlel o Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce. Nebo oddělení prosazování magického práva, to taky zní zajímavě. A bystrozorství taky nezní špatně."

Lauren překvapeně zamrkala. „Bavila by tě práce na mém odboru?"

„Jo," přitakal Scorpius bez váhání, lehce se pousmál. „Musí být zajímavé jednat s kouzelníky z jiných zemí. Určitě tak poznáte nové kultury."

„To ano," souhlasila Lauren a rty se jí roztáhly do úsměvu. „Je to sice někdy vyčerpávající a musíš se naučit nějaké jazyky, abys tam k něčemu byl, ale určitě to stojí za to. Stačí se třeba podívat na Mistrovství světa ve famfrpálu. Když se koná u nás, pracuje na tom víc jak polovina oddělení.

Nebo teď na Turnaj. Nikdy jsem si nemyslela, že bych znovu zažila Turnaj tří kouzelnických škol, natož abych byla jedna z porotkyň, protože to přísluší vedoucímu Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce."

Scorpius nadšeně přikývl a podíval se na svého otce. Draco vypadal upřímně rád, jak se konverzace a celý večer zatím vyvíjí.

A on byl taky rád. Možná ho nemá Fred Weasley zrovna v lásce, ale dnešní večer určitě pomůže tomu, aby si o jeho rodině nadále nemyslel jen to nejhorší. A hlavně o něm samém.

-----------------

Laboratoří se ozval mohutný výbuch, následovaný dýmem a štiplavým zápachem. Isabelle se rozkašlala a sundala si z očí ochranné brýle, ze kterých odkapával nevydařený lektvar.

Zvedla se na nohy a mávla hůlkou, zničený kotlík okamžitě zmizel.

„Zatracená práce!" ulevila si zlobně a rozhlédla se kolem sebe. Výbuch zničil část stolu, lektvar dostříkl až na zeď za ní, po které teď stékal.

Cítila, jak ji v očích zaštípaly slzy zoufalství. Nebyl to první lektvar, který jí toho dne vybuchl do obličeje. Netušila, proč se jí to nedaří, přece nesmíchala nic, co k sobě nepatří.

„U Merlina, jste v pořádku?" ozvalo se ode dveří. Isabelle se tím směrem podívala a přes dým, který se dosud nerozptýlil, spatřila mladého muže, jak k ní spěšně míří.

„Jo," odpověděla a dvakrát mávla hůlkou, aby opravila stůl a odstranila lektvar ze zdi a jejího blízkého okolí. „Jen nepovedený lektvar."

„Ten výbuch šel slyšet až na druhou stranu chodby," namítl. Isabelle se na něj podívala, aby si ho prohlédla. Nemohl být o moc starší než ona, nanejvýš o čtyři roky. Podle uniformy patřil k bystrozorům, navíc měl ten jejich typický rovný postoj a ostražitý pohled.

„Kdo jste a co potřebujete?" zeptala se ho a zamířila ke skříni s kotlíky, aby si vzala nový.

„Jsem Elliot Wright," představil se a natáhl k ní ruku s pergamenem. „Poslal mě za vámi šéf, tohle vám mám předat."

„Proč mi neposlal oběžník?" zamračila se Isabelle nechápavě a vzala si do ruky složený pergamen. „Nemusel kvůli tomu přece posílat jednoho z bystrozorů."

„Prý se chce ujistit, že jste v pořádku," pokrčil Elliot rameny a ušklíbl se. „Nevěděl jsem, proč by se o vás měl bát, ale teď už to chápu."

„S tímhle to nemá nic společného," vyvedla ho z omylu Izzy a krátce přeletěla vzkaz pohledem. „Dobře, vyřiďte Harrymu, že se tam hned vydám."

Jenže Elliot se neměl k odchodu, zvědavě nakukoval do pergamenu, podle kterého postupovala v přípravě toho lektvaru.

„Potřebujete ještě něco, pane Wrighte?" otázala se ho.

„Chcete vytvořit lektvar pro Colette Blackovou?" ignoroval její otázku a poukázal na postup. „Asi vím, proč vám to bouchlo."

„Vyznáte se v lektvarech?" přimhouřila oči podezřívavě a postavila se k němu blíž, aby taky viděla do pergamenu.

„Po dostudování jsem několik let cestoval," prozradil jí s mírným úsměvem. „Nasbíral jsem zkušenosti i v oblasti lektvarů," řekl a ukázal na poslední přísadu, kterou tam přidala, než lektvar vybuchl. „Tohle tam mělo přijít před úponicí. Normálně spolu nereagují negativně, ale pokud se šťáva z úponice zahřeje dřív, než tam přidáte měsíčník, hrozí výbuch."

Isabelle měla chuť se praštit do čela. Jak na to mohla zapomenout? Možná za to mohla skutečnost, že se lektvarům nevěnovala tak často, jako při svém nástupu, kdy pendlovala z jednoho oddělení na druhé. Přesto to byla začátečnická chyba.

„Jsem pitomá," zamumlala unaveně a v rychlosti si nakreslila k postupu poznámku. Narovnala se a vzala do rukou oběžník, který se vedle ní znenadání objevil. Byl od jejího šéfa se slovy, aby se dostavila do jeho kanceláře.

„To neříkejte," pokáral ji. „Určitě máte plno starostí, vzhledem k tomu, co se děje."

Isabelle schovala pergamen do zásuvky a pokynula mu, aby ji následoval ven.

„Jedna moje sestřenice a bratranec soutěží v Turnaji, druhou někdo napadl přímo ve škole, takže ano, mám starosti," přitakala a prošla chodbou ke kanceláři vedoucího. Aniž by něco dalšího řekla, zaklepala a po vyzvání vešla.

„Weasleyová, jste tu rychle," řekl Ignácius Campbell dřív, než stihla promluvit. „Potter někoho potřebuje do terénu, jeden překupník doma schovával plno zakletých předmětů. Půjdete vy, po převozu můžete domů."

„Dobře, šéfe," souhlasila a zase kancelář opustila. Podezřívavě střelila pohledem po mladém bystrozorovi, který ji sledoval do její pracovny, jež sdílela se dvěma dalšími zaměstnanci, a potom s ní nastoupil do výtahu.

„Nemáte nic dalšího na práci?" zeptala se ho s nadzvednutým obočím.

„Dělám svou práci," odpověděl. Isabelle se na několik vteřin zmateně zamračila, Elliot přímo viděl, jak horlivě přemýšlí. Potom se jí tváří mihlo pochopení.

„To je směšné," vydechla. „Nepotřebuju, aby mě někdo hlídal, když dělám svou práci."

„Není to dohled, ale ochrana," opravil ji bystrozor a vystoupil s ní do atria. „Harry chce mít jistotu, že se vám nic nestane, když půjdete do terénu."

Isabelle si otráveně povzdechla. Nesnášela, když jí někdo stál za zadkem a díval se, jak pracuje. Tohle sice nebyla kontrola její práce, ale stačilo, že o Elliotovi Wrightovi věděla. Navíc, pokud chtěl mít Harry jistotu, že se jí nic nestane, neměl ji v první řadě do terénu posílat.

„Pokud se mohu zeptat, proč vás potom váš šéf posílá domů?" zajímal se Wright, zatímco se prodírali směrem ke krbům. „Myslel jsem, že obzvláště na Odboru záhad je práce tolik, že se tam zůstává dlouho do noci."

„Mám doma malou dceru," vysvětlila bez okolků. „Dokud nebude dostatečně velká, mám s vedoucím domluvenou upravenou pracovní dobu. Když to není nezbytně nutné, jsem tam maximálně osm hodin denně."

Elliotovi ze rtů unikl pobavený smích. „Hodně lidí by se zděsilo, kdyby měli pracovat déle než osm hodin."

Izzy pokrčila rameny. „Věděla jsem, do čeho jdu, když jsem se hlásila na Odbor záhad."

Naposledy se na něj podívala, než vstoupila do volného krbu a přemístila se na adresu, kterou jí Harry napsal do vzkazu. Elliot se ušklíbl a o vteřinu později ji následoval.