Lauren mávla hůlkou a nalila vařící vodu do porcelánové konvice, ze které se okamžitě začalo kouřit. Aby se pojistila, že se konverzace nezvrtne v hádku, přidala do čaje ještě dvě kapky uklidňujícího lektvaru.

Znovu mávla hůlkou a čajový servis se zvedl do vzduchu, následujíc ji až do obývacího pokoje. Fred seděl na sedačce a mlčky zíral do plamenů, které praskaly v krbu.

„Připravila jsem čaj," upoutala na sebe pozornost a nechala čajový servis, aby se postavil na konferenční stůl. Sama se posadila vedle svého manžela.

„Děkuju," řekl Fred, aniž by se na ni podíval.

Lara si povzdechla. „Frede, myslím, že je načase, abychom si promluvili. Normálně, bez hádek, jako dospělí lidé."

„Přemýšlím nad tím celé dny a snažím se to přijmout, ale nejde to," vydechl Fred zkroušeně. „Vždycky si vzpomenu na naše školní léta a potom i na období války. Na to, jak jsi vypadala potom, co tě málem Smrtijedi zabili při cestě na Vánoce..."

Lauren se natáhla a vzala jeho ruce do svých.

„Já vím, že je to pro tebe těžké," ujistila jej a chlácholivě mu přejížděla palcem po hřbetu pravé ruky, „ani pro mě to není jednoduché. Taky mám před očima to všechno, ale jednoduché to není ani pro Lottie."

„Já vím," povzdechl si Fred. „Když zavřu oči, vidím její výraz z oběda v Doupěti, když se hádala s Jamesem. Opravdu ho má ráda, že?"

Lara souhlasně přikývla. „Má. Kdyby ne, nerozhádala by se s půlkou rodiny."

Fred věděl, že má pravdu, jen si to nechtěl připustit. Zezačátku nechápal, kde udělali chybu. Charlotte chodila do Havraspáru, byla vynikající studentka, prefektka, redaktorka školních novin a komentátorka famfrpálových zápasů, navíc podědila i jeho zálibu v žertovných předmětech.

Jak se tedy mohlo stát, že zrovna jeho dcera pocítila sympatie k synovi Draca Malfoye? Copak jí i ostatním nevyprávěli ty příběhy ze školních let, kdy jim Malfoy dělal zle, protože Weasleyovi byli chudí a Blackovi měli špatnou pověst, i když neprávem?

Nevyprávěli jim, jak Lucius Malfoy málem zabil jejich babičku a že byl Smrtijed? Že se hrdě hlásil k Voldemortovým názorům a plnil jeho příkazy?

Když však viděl její vervu, s jakým přesvědčením řekla, že ten chlapec své příjmení nenávidí, donutilo ho zapřemýšlet nad tím, jestli se chyba stala opravdu na její straně. Mohl snad vědět, jaký je Scorpius Malfoy, když ho potomci jeho příbuzných neprovokují?

„Lottie mi řekla, že Scorpius je úžasný," prozradila mu Lauren po chvíli ticha, která mezi nimi nastala. „Pozorný, hodný, milující..."

Na chvíli se odmlčela, na rtech se jí usadil mírný úsměv.

„Vlastně mi tím připomíná jednoho chlapce, do kterého jsem se zamilovala," dodala. „Taky byl takový a stále je."

„Roro, vážně mě chceš přirovnat k Malfoyovi?" ujišťoval se zaraženě.

„Frede, tím chci říct, že na příjmení nezáleží," obrátila oči v sloup. „Kdyby ano, ani my dva bychom spolu nebyli. Sdílet stejnou krev neznamená mít ty stejné vlastnosti a chovat se tak, jako tví předci.

A já na vlastní kůži znám, jaké to je, když se na tebe někdo dívá skrze prsty jenom kvůli příjmení. Vím, jaké to Scorpius musí ve škole mít, a vlastně jsem nakonec ráda, že to byla zrovna naše dcera, kdo si k němu našel cestu."

Fred neochotně přikývl a na vteřinu zavřel oči. Sotva na to mohl něco říct, protože měla pravdu. Jako vždycky.

„Nechci ji ztratit," vydechl potom. „Co mám udělat, abych ji neztratil?"

Lauren se neubránila širokému úsměvu, který se jí dral na rty.

„Napiš jí dopis a sejdi se s ní," poradila mu. „Na Valentýna je vždy výlet do Prasinek, určitě tam půjde. Domluv se s ní, že se tam potkáte, a promluv si s ní. Ujisti ji, že je ti jedno, s kým chodí, protože ti záleží jenom na tom, aby byla šťastná."

„Co když mě nebude chtít vidět?" namítl tiše.

„Bude, pokud ten dopis napíšeš tak, aby pochopila, že nejdeš ve zlém," odpověděla Lara bez váhání a povzbudivě mu stiskla dlaně. „A ještě s někým bychom se měli sejít. My oba."

Fred se zamračil. „Myslíš s kluky? Aby se taky udobřili?"

„Ne, ti dva si to vyřeší mezi sebou, do toho bychom se míchat neměli," zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla, než pokračovala. „Myslím Draca a jeho matku."

Fred na ni vytřeštil šokovaně oči, ústa naprázdno otevřel, jako kdyby chtěl něco říct, ale nemohl najít slova.

„Mluvila jsem s ním a shodli jsme se, že by bylo dobré se potkat," dodala Lauren. „Já, ty, Draco, Narcisa, Scorpius a Charlotte."

„Přijmout to, že si moje dcera začala s Malfoyem, je jedna věc, ale předstírat, že se nic z toho v minulosti nestalo, je věc druhá, Roro," namítl pevným hlasem.

„Já vím," ujistila ho, „a nikdo nechce, abychom něco takového předstírali. Ale naše děti nemůžou za to, co bylo dávno před jejich narozením. Zaslouží si být šťastní a my můžeme udělat to nejmenší – snažit se s Malfoyovými vycházet."

„Nevím, jestli je možné vyjít s Dracem Malfoyem a jeho matkou," utrousil suše. „Dost dobře si pamatuju, že se nám posmíval, protože jsme neměli moc peněz. Tobě a tvým bratrům dělal zle kvůli tvému otci, Hermionu ponižoval skrz její původ..."

Lauren si zkroušeně povzdechla. Věděla, že tohle bude ještě větší bitva než ho přesvědčit, aby si promluvil s jejich dcerou. Nehodlala se ovšem vzdát.

„Všichni jsme se určitým způsobem změnili," oponovala mírným hlasem. „Válka nás změnila. A i když to strašně nerada říkám, Draco už není ten rozmazlený spratek, který poslouchal na slovo svého otce. Je dospělý a hlavně je otec, kterému záleží na synovi tak, že je ochotný se s námi sejít. Se svými úhlavními nepřáteli ze školních let. To snad něco znamená, ne?"

Fred jemně vymanil své ruce z jejího sevření a natáhl se pro šálek s čajem, ze kterého se stále kouřilo. Nebyl pitomý, znal Lařiny postupy při takovýchto debatách, a tak uvítal čaj s pár kapkami uklidňujícího lektvaru.

Cítil, jak ho rozčílení opouští, ale nezmizelo úplně. Nenávist vůči Malfoyovým nedokázal vymazat obyčejný uklidňující lektvar.

„Musím si to nechat projít hlavou, ano?" řekl nakonec a odložil šálek. „První si promluvím s Lottie, to je moje priorita. Navíc nejbližší datum, kdy bychom se všichni mohli vidět, je až o velikonočních prázdninách, do kterých zbývá ještě měsíc."

„Dobrá," přitakala Lara a taky se konečně napila svého čaje. Nezadržela úsměv, který se jí dral na rty. Přála si, aby její rodina byla zase šťastná, bez pitomých hádek a rozkolů. A pokud to vyžaduje usmíření s rodinou Malfoyových, hodlala to bez váhání podstoupit.

--------------------

Altair si zastrčila hůlku do kapsy a potáhla si rukávy mikiny. Naposledy zkontrolovala, jestli má svůj odznáček, a opustila pokoj. Jen na chvíli se zastavila ve společence s Josie a Sebastianem, potom pokračovala ven z koleje.

Owen na ni jako vždy čekal ve vstupní síni pod schody. Zeširoka se usmál, když ji spatřil, a potom ji na vteřinu uvěznil v objetí. Věnoval jí polibek na čelo, než se vydali nahoru.

„Hrozí, že narazíme na někoho z tvé rodiny, jak dělá něco proti školnímu řádu?" zeptal se zvědavě.

„Jen pokud budou chtít, abychom na ně narazili," odpověděla popravdě. Věděla, že Pobertův plánek mají momentálně nebelvírští, a taky to, že pár jejích příbuzných na dnešní večer plánují udělat žertík mířený na školníka.

A podle toho, co jí Roxy řekla, tak začnou za chvíli, takže to vycházelo zrovna na dobu, kdy budou procházet patrem, kde má školník kabinet.

„Už mi řekneš, co to tehdy bylo za pergamen?"

Altair zaváhala. Věděla, že mu může věřit, to už si ověřila, ale tohle nebylo jen její tajemství. Když to ale věděl Scorpius, proč by to nemohla ona říct Owenovi?

„Jmenuje se Pobertův plánek a vymysleli ho James Potter, Sirius Black, Remus Lupin a Peter Pettigrew, když chodili do školy," odvětila nakonec. „Potřebovali něco, co by jim pomohlo pohybovat se po hradě a nikdo na ně nenarazil. A tak zmapovali celý hrad i pozemky, Zapovězený les se do něj ovšem nevešel."

„Ukazuje, kde se kdo nachází?" ujišťoval se Owen. „Jakože úplně všechny?"

„Všechny a neustále, tedy pokud je otevřený," přitakala. „Ukazuje jejich pohyb, takže víš, kudy nejít, pokud se někomu chceš vyhnout.

To je tajemství našeho úspěchu. Jako první ho zdědila Isabelle s Teddym, protože byli nejstarší. Izzy ho předala Piper, ta Jamesovi a tím pádem se dostal k nám. Až Lily dostuduje, na chvíli ho nikdo nebude používat, dokud do školy nenastoupí další generace Potterových, Weasleyových, Blackových nebo Lupinových, protože jsme právoplatní dědicové."

„To je neuvěřitelné," vydechl Owen a obdivně hvízdl. „Už se nedivím, že vám hodně věcí prochází. Jak by taky ne, když o všech víte, kde se v určitou dobu nachází."

„Jonathan s Oliverem tak třeba našli Charlotte a Scorpiuse na plese," prozradila mu. „Hugo viděl, kdy Colette přišla po plese zpět na kolej, já s ním tajně chodím do zakázaného oddělení. Je to hodně užitečná věcička, pokud se chceš vyhnout problémům.

Navíc jsou tam taky tajné chodby, třeba ta do Prasinek nebo do Chroptící chýše."

Owen naprázdno otevřel pusu a potom ji zase zavřel, protože nenacházel slova. Nechtělo se mu věřit, že něco takového opravdu existuje. Vlastně se divil, že to Weasleyovi nezačali prodávat ve svém krámku.

„Existuje jenom jeden?" zeptal se pak.

„Ano," souhlasil Altair. „Ten, který můj dědeček s přáteli vytvořil v roce sedmdesát pět, na konci čtvrtého ročníku. Obdivuhodné, když vezmeš v potaz, co se učí ve čtvrtém ročníku."

„Byli géniové!" žasl Owen a konec jeho hůlky rozrušením zablikal. „Co by za to dali jiní studenti..."

„Jestli narážíš na to, že by se daly vytvořit kopie a potom prodávat, tak by to nešlo," ušklíbla se. „Nejenže by to nikdo z nás neudělal, ale taky je pojištěný kouzlem, který na něj Poberti uvalili, podle všeho v sedmém ročníku, když se jej rozhodli nechat na hradě."

„To se jim nedivím," pokýval hlavou a zahnul do další chodby. Než stihl něco dalšího říct, nad hlavou jim s pištěním proletěl Protiva. Jen těsně se jim vyhnul balonek napuštěný vodou.

Altair uskočila do strany, aby ji voda neošplíchla, pár kapek jí i tak dopadlo na boty.

„Protivo!" ozval se rozezlený hlas školníka. Poltergeist se však jen zasmál a dál házel kolem sebe vodní bomby, z vedlejší chodby k nim doléhalo jen šplíchání vody.

O chvíli později se v chodbě objevil Filch. Byl tak pohlcen během a hlasitým lapání po dechu, že si jich nevšiml. Pouze kolem nich proběhl a pokračoval za strašidlem.

„Řekla bych, že už začali," poznamenala Altair a pokračovala chodbou.

„A jak postupujete s tím mečorohem?" zajímal se Owen a ignoroval fakt, že by je správně měli najít, aby jim strhli body a poslali je na kolej za porušování školního řádu.

„Včera mi přiletěla sova s téměř všemi přísadami, které budu potřebovat," souhlasila. „Pár jich chybí, ale v dopise psali, že mi je co nejdřív seženou a pošlou, takže brzy budu mít všechno.

Už máme několik těch základních lektvarů, dneska jsme rozdělaly dva, které trvají delší dobu. Ale zatím to vypadá slibně."

„Jste v Komnatě nejvyšší potřeby?"

Altair přikývla a odvrátila tvář, aby neviděl, že se začervenala. „Kdybys chtěl, můžeš tam být s námi taky. Charlotte vodí Scopiuse, protože by na sebe jinak měli málo času, ještě míň než doteď, když se uvolila mi pomoct."

„Mám povolení se na tebe dívat při práci?" nadzvedl tázavě obočí. „Můžu sledovat Altair Blackovou, mistryni lektvarů, jak míchá zakázané lektvary? To se obyčejnému smrtelníkovi snad nikdy nestane!"

Altair obrátila oči v sloup. „Jestli nechceš, stačí říct. Určitě se najde někdo jiný, kdo se rád podívá..."

Jak čekala, Owen šokovaně otevřel naprázdno pusu. Pohotově od něj odskočila, když se po ní natáhl, aby ji stáhl k sobě. Altair unikl ze rtů tichý smích a poodběhla ještě o kousek dál, ale než se nadála, Owen byl několika dlouhými kroky u ní.

„Bude mi ještě asi chvíli trvat, než si zvyknu na tuhle Altair," prozradil jí tiše a zatímco ona ustupovala ke stěně, on se k ní přibližoval, až neměli kam. Altair se opřela zády o kamennou stěnu a trochu zaklonila hlavu, aby mu viděla do tváře. „Pořád je nezvyk tě vidět se smát takhle uvolněně."

Sklonil se a jemně se otřel rty o ty její. Altair měla pocit, jako kdyby v jejím břiše někdo vypustil hejno motýlků. Lechtali ji svými třepetajícími se křídly a to ji donutilo se rozpustile do polibku usmát. Bezmyšlenkovitě položila Owenovi ruku na tvář a víc se k němu natiskla.

„Altair?!"

Dvojice od sebe překvapeně odskočila, když se kousek od nich ozval Katherinin hlas.

„Kath, co tu děláš?" zajímala se Altair a snažila se, aby se jí hlas netřásl překvapením.

„Spíš co tu děláte vy," opáčila a založila si ruce na prsou. „Nemáte náhodou hlídku? Tohle se mi nezdálo jako plnění povinností..."

Owen se nadechoval, aby něco řekl, ale Altair ho předběhla.

„Jdeš pomoct ostatním!" dovtípila se. „Mám pravdu, že?"

Katherine pokrčila nevinně rameny. „Potřebovala jsem trochu oddech od toho učení, tak jsem souhlasila. A Filche nesnáší snad všichni, takže mu chci ještě něco provést, než odsud vypadnu."

„Počkej, ty v těch žertíkách jedeš taky?" zamračil se nechápavě Owen.

Altair vyprskla smíchy. „To Katherine mívá kolikrát ty nejlepší nápady. Až dosud se jí ale dařilo se krýt tak dobře, že na ni nikdo nepřišel."

„To je neuvěřitelné," vydechl a vjel si rukou do vlasů.

„Takže klasicky?" navrhla Kath směrem ke své sestřenici. „Vy jste neviděli mě, já neviděla vás..."

„Pokus se domluvit ostatním, abyste se nám vyhnuli," požádala ji Altair. „Owen se toho dneska dozvěděl až moc, informace, že i Rose se umí zapojit, by ho mohla dorazit."

„Rose?!" vyjekl Owen. „Počkej, to je jenom vtip, ne?"

Katherine se zasmála a zmizela v chodbě. Altair se neudržela a vyprskla nad jeho výrazem smíchy.

„Vlastně ne, je to pravda," ujistila ho s úsměvem. „I naše Rose čas od času potřebuje trochu upustit páru, i když se tomu těžko věří. Je hodně po své matce."

„Je vůbec někdo ve vaší rodině, kdo se někdy nezapojil?"

Altair přikývla. „Jenom jeden člověk, Molly. Po svém otci toho podědila opravdu hodně, žertíky nikdy nebyly její oblíbenou aktivitou. Plně se soustředila na studium a budoucí kariéru. Teď pracuje s tetou Hermionou na ministerstvu."

„No, to musela být McGonagallová nadšená, když viděla všechna ta jména, jak jdou pár let po sobě," utrousil pobaveně. „Divím se, že dosud nedala výpověď, když učila tvoje prarodiče, rodiče a teď vás."

„Co na to říct, má pro nás asi slabost," ušklíbla se a pobídla ho zpět k chůzi. Owen si ji k sobě ovšem přitáhl do rychlého polibku.

„Teď můžeme jít," řekl a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Altair byla ráda, že chodby osvětlují jen tlumené louče, protože cítila, jak se jí do tváří žene červeň. Přikývla a pokračovala po jeho boku do další chodby.