Albus nalil další sklenici punče a předal ji Josette. Pořád nemohl uvěřit tomu, že konečně přijala jeho nabídku. Nebylo to sice rande v pravém slova smyslu, ale těšilo ho, že je tady s ním.

„Nechceš se projít?" navrhl a kývl hlavou směrem ke vstupní síni, kde postávalo několik studentů.

„Jen si vezmu něco na sebe," přikývla Josie a odběhla si ke stolu pro přehoz, který si s sebou na ples vzala, než se začali prodírat mezi spolužáky ven. Nebylo to ovšem vůbec nutné.

Ačkoliv ještě odpoledne venku panovala zima, teď se jí zdálo, jako kdyby tam někdo zatopil. Čekala, že se to teplo možná bude držet jen ve vytvořených zahradách u hradu, ale ani při jejich cestě k Černému jezeru jí nepřejel jedinkrát mráz po zádech.

„Jak to asi udělali?" zajímala se zvědavě, zatímco postupovali po osvětlené cestičce. „Myslím to teplo."

Albus pokrčil rameny. „Nebude to taková věda. Ale taky by mě to zajímalo, třeba by se takové kouzlo mohlo někdy hodit."

„A proč jdeme k jezeru? Chceš mě snad utopit, protože jsi na tenhle den musel čekat tak dlouho?"

Albus se pobaveně zasmál a Josie se k němu přidala.

„Bruslilas někdy?" zeptal se jí nakonec a došel poslední metry k jezeru. Velká jeho část byla zamrzlá a kousek od břehu stály lavičky, které sem někdo přičaroval. A u nich stály páry bruslí nejrůznějších velikostí.

„Nikdy jsem o tom neslyšela," zavrtěla Josie hlavou.

„Tak v tom případě je mi velkým potěšením, že zrovna já, Albus Severus Potter, tě to mohu naučit."

Odvedl ji k jedné lavičce a chvíli se přehraboval mezi bruslemi, než našel jejich velikosti. Jakmile měli oba dva brusle na nohou, opatrně se postavil a přešel ke břehu jezera. Váhavě přesunul nohy na led a kousek poodjel, aby si byl jistý, že se na nich udrží.

„Tak pojď," vyzval Josette, která na něj skepticky zírala z lavičky. S povzdechem se postavila a vratkou chůzí se dobelhala ke břehu, kde ji pohotově zachytil Albus. „A teď opatrně stoupni na led. Jenom si na něj stoupni a nic nedělej."

Josie poslechla a s pohledem upřeným na své nohy se přesunula z trávy na ledovou plochu. Měla nutkání zkusit udělat krok, ale rychle tu myšlenku zapudila. Nezdálo se jí to jako dobrý nápad.

Albus kvůli ní jezdil pozadu a neustále jí říkal co má jak dělat, a jenom díky němu se jí po půl hodině podařilo jet alespoň chvíli bez opory. Stálo ji to sice několik tvrdých pádů na zadek, ale musela uznat, že je to opravdu zábava.

„Kde ses to naučil ty?" zajímala se s úsměvem, když se k němu snažila pomalu dojet. „Tvoji rodiče jsou přece z kouzelnických rodin."

„Teta Hermiona je čarodějka mudlovského původu," vysvětlil a nepřestával se usmívat. „Když nás v zimě hlídávala, chodili jsme s ní k jezeru a učili se bruslit."

Josette k němu přijela, ale Albus zase pohotově odjel o kousek dál. Nevraživě se na něj zamračila, ale nedokázala se tak tvářit dlouho. S povzdechem se k němu zase rozjela téměř šnečím tempem.

„Ale nemáš tak docela pravdu," dodal Potter. „Tátova maminka byla mudlovského původu a táta vyrůstal u svých mudlovských příbuzných. Do jedenácti netušil, kdo doopravdy je nebo že nějaká kouzla existují."

Josie se zarazila a otevřela na něj překvapeně pusu. Příběh o slavném Harrym Potterovi samozřejmě znala, stejně jako všichni v kouzelnickém světě. Obávaného černokněžníka lorda Voldemorta porazil tolikrát, až si říkala, jestli měl čas i na něco jiného. Ale informace o jeho dětství buď nepostřehla, nebo na ně už zapomněla.

Chtěla se znovu dát do jízdy, když jí podjela noha a ona se řítila k zemi. Albus, který se jí vydal na pomoc, ji zachytil, ale ani on se nedokázal udržet na nohou a skácel se na led spolu s ní.

Na vteřinu mezi nimi zavládlo ticho, poté Josette vyprskla smíchy a Albus se k ní okamžitě přidal.

--------------------

Jonathan nemohl popřít, že lepší Vánoce ve svém posledním ročníku zažít nemohl. Ačkoliv vyučování neměl rád, Bradavice miloval. A netěšil se, až to místo navždy opustí.

Hodiny se blížily k půlnoci, když se za ním krátce přišla rozloučit matka s tím, že to ona na ně bude čekat na nádraží. Chvíli s nimi pobyla, aby se pobavila i se Céline, dcerou její kamarádky Dominique z Francie, kterou se nakonec rozhodl pozvat na ples.

„Ráda jsem tě zase viděla, pozdravuj ode mě rodiče," řekla Lauren nakonec a zanechala je u stolu samotné. Céline se na tváři i nadále držel úsměv, když se otočila na Jonathana.

„Jak dlouho to vůbec je, co jste naposledy byli za námi ve Francii?" nadhodila.

Jonathan musel chvíli přemýšlet. „Budou to čtyři roky, byli jsme tam na mistrovství."

„Pamatuju si, že se Sebastianovi povedlo jedním z těch žertovných předmětů shodit všechny židle ve vedlejší lóži," zasmála se Céline. „Chvíli jsem si myslela, že ho jeho matka přehodí přes to zábradlí dolů."

„To jsme si mysleli všichni, abych pravdu řekl," řekl Jon se širokým úsměvem. „Mámě se to nakonec podařilo urovnat, ale teta Paulette vypadala, že ho tentokrát opravdu zabije."

„Ale vypadá to, že se trochu zklidnil," uznala a pohledem vyhledala Sebastiana, který si u baru vykládal s několika spolužačkami, které mu visely na rtech, zatímco mluvil o prvním úkolu.

Jonathan na ni vyvalil nevěřícně oči ve chvíli, kdy se mu vedle ruky objevil složený kousek pergamenu. Zamračeně jej vzal do ruky a rozložil. Jeho zamračení se rázem prohloubilo, prudce vstal od stolu.

„Omluvíš mě na chvíli?" vyhrkl a jen letmo se na Céline podíval. Ta přikývla, ale to už byl Jonathan na cestě pryč.

-----------------------------

„Konečně sami," usmál se Scorpius a přitáhl si Charlotte ještě blíž k sobě. Ta se tiše zahihňala a položila si hlavu na jeho hruď, zatímco s nimi pohupoval do sotva slyšitelné melodie hudby, která se k nim od hradu linula.

„Nevadí ti to?" ujišťovala se tiše.

„Co myslíš?" zamračil se Scorpius. „Že jsme sami? Vůbec ne."

Charlotte se odlehčeně zasmála. „To, že spolu můžeme být až teď. Že jsme si nemohli sednout k jednomu stolu, tančit přede všemi nebo se procházet ruku v ruce, aniž bychom se báli, že nás někdo uvidí."

Scorpius se od ní mírně odtáhl a přejel jí prsty po tváři.

„No, samozřejmě bych velmi uvítal, kdyby všichni věděli, že jsi moje, ale pořád je lepší být s tebou takhle než vůbec."

Charlotte se usmála a natáhla se pro polibek. Věděla, že i tady jim hrozí možnost odhalení, ale pochybovala, že by se někomu chtělo až na samotný konec zahrad. Navíc byli dobře kryti růžovými keři.

„Nechceš si sednout?" navrhl Malfoy a odvedl ji k lavičce. Posadili se vedle sebe a Charlotte se o něj opřela, jejich spojené ruce měla položené v klíně.

„Přísahám, že jim to brzy řeknu," zamumlala tišeji. „Jen musím vymyslet jak, aby se z toho nestala hádka století."

„Ty usínáš!" obvinil ji s hraným šokem Scorp.

„To ne, jenom jsem unavená z toho přetvařování a lhaní," vysvětlila stejně tichým hlasem. „Nesnáším, že musím lhát svým sestřenicím, bratrancům a hlavně bratrům, protože jsme si vždycky všechno říkali."

Scorpius věděl, že to není jeho vina, i tak ho ale na chvíli zaplavil pocit viny. Zhluboka se nadechl a chystal se jí odpovědět, když se ozvalo zašustění keře a rozlícený hlas: „Charlotte!"

Jmenovaná sebou polekaně škubla a vyskočila na nohy, po únavě nebylo ani stopy. Nestihla se na Scorpiuse ani podívat, v tu chvíli se totiž na cestičce objevili Jonathan a Oliver. Jedno z dvojčat drželo v ruce Pobertův plánek, který jasně odpovídal na její nevyřčenou otázku, jak je tady mohli najít.

„Nechtěl jsem tomu věřit," přiznal Jonathan francouzsky a přejel pohledem z Charlotte na Scorpiuse, kterého probodl nenávistným pohledem. „Lottie, proč?"

Scorpius se postavil a mimoděk ho napadlo, jestli nemá vytáhnout hůlku. Jenže Oliver s Jonathanem by ho s největší pravděpodobností odzbrojili a poslali do mdlob dřív, než by to stihl udělat. Možná i něco horšího.

„Miluju ho," řekla Charlotte a natáhla se dozadu pro jeho ruku. Scorpius jí vyšel vstříc, postavil se po její bok a pevně jí dlaň stiskl.

„Nevíš, co to láska je," odfrkl si Oliver nahněvaně. „Je to jenom pobláznění klukem, který je pro tebe špatný. A ty to víš."

Charlotte cítila, jak jí projel vztek. „A ty víš, co to láska je? Miloval jsi někdy někoho tak, že bys pro něj udělal všechno? Že bys kvůli němu šel proti předsudkům vlastní rodiny?"

Věděla, že ne, protože hodně podědil z povahy jejich dědečka Siriuse. Dokud nenašel babičku Nicole, nevázal se k žádné dívce na delší dobu, než bylo pár dní. A Oliver byl téměř to samé.

„Charlotte, neblbni." Jonathanův hlas zněl smířlivěji. „Jsme tvoji bratři, chceme pro tebe jen to nejlepší. A Scorpius Malfoy to není."

„To nemůžeš vědět," zavrtěla hlavou a zamrkala, aby zahnala slzy. „Neznáš ho, nevíš, jaký doopravdy je. Vy všichni vidíte jenom to, co vidět chcete."

„Charlotte, je Malfoy, a ti nejsou dobří!" naléhal na ni Oliver a přešel zpět do angličtiny.

„Dědeček Sirius taky pocházel ze špatné rodiny a byl dobrý," odsekla a první slzy jí začaly stékat po tváři. „Nevidím jediný důvod, proč by Scorpius neměl být stejný případ."

„Ale-"

„Ne!" přerušila bratra ostře a dlaní si setřela slzy. Zhluboka se nadechla, než znovu promluvila. „Nechci poslouchat vaše další výmysly, proč pro mě není Scorpius dobrý."

Scorpius pochopil a zároveň s ní vykročil pryč. Dvojčata jim ovšem zastoupila cestu tak, že by bez boje neprošli.

„Jone, prosím," zašeptala Lottie a zvedla k němu uslzenou tvář. Scorpius viděl, že Jonathan uvnitř svádí souboj sám se sebou. Aniž by se na své dvojče podíval, ustoupil jim z cesty. Charlotte na nic nečekala a kolem okrasných keřů prošli rychlým krokem přímo do hradu, který překypoval vánoční náladou.

Jenže Charlotte i Scorpius tuhle náladu postrádali.

„Lottie!"

Charlotte prudce zastavila a podívala se na Altair, která na ni zavolala. Stála u schodů s Owenem a zeširoka se usmívala. Jen vteřinu poté si všimla jejích uslzených tváří a pohotově se vydala za nimi.

„Co se stalo?" zajímala se starostlivě.

„Oliver a Jonathan zjistili, že chodím se Scorpiusem," odpověděla Charlotte a popotáhla. Dlaní si setřela zbytky slz.

„Ale jak?" Altair na ni vykulila oči. „Kromě mě a Owena to nikdo nevěděl."

„Já nevím," pokrčila Charlotte rameny a ještě pevněji stiskla Scorpiusovu ruku. Zcela ignorovala fakt, že procházející studenti na ně hledí, jako kdyby viděli něco zcela šokujícího. A taky nejspíš ano, z jejich úhlu pohledu.

„Někdo jim to musel říct," zamumlala Altair. „Není to náhoda."

„O čem to mluvíš?" zamračila se Charlotte. Altair si povzdechla a vzala ji za volnou ruku. Odtáhla ji k Owenovi, který se dál opíral o zábradlí.

„Začalo to splašenými Potlouky, které šly po mně a Sebastianovi," začala s vysvětlováním Altair téměř okamžitě a rozhlédla se, jestli je někdo neposlouchá. Všichni studenti si však hleděli svého, pokud nepočítala zírání na Charlotte a Scorpiuse. „Pokračovalo to Holoubkovou. Nebylo tajemstvím, že ji naše rodina nesnáší, tudíž jsme měli největší motiv ji zabít. A teď odhalení tvého vztahu se Scorpiusem."

„Jonathan řekl, že tomu nechtěl věřit," zašeptala uvědoměle Charlotte. „Takže si mě na plánku záměrně našel, protože dostal tip."

„Někdo po nás jde," dodala Altair. „A zřejmě se mu nepříčí ani někoho zabít, aby dosáhl svého."

„Ale proč by to někdo dělal?" namítl Owen. „Vaši rodiče jsou přece zachránci kouzelnického světa. Bojovali proti Voldemortovi a Smrtijedům, protože nechtěli dovolit, aby zlo převzalo nad námi moc."

„Možná to je přesně ono," vydechl Scorpius. „Kouzelnický lid je jim možná vděčný, ale co ti, kteří stáli na jeho straně?"

„Myslíš Smrtijedy?"

Scorpius souhlasně přikývl. „Přesně tak. Ne všichni byli pochytáni a bez Znamení zla se jen těžko dokazuje, že k nim někdo patřil. Někteří nízko postavení se z vězení dostali před pár lety."

„To je dobrá úvaha, ale je v ní trhlina," uznala Charlotte. „Jak by se sem někdo dostal? Na famfrpálovém zápase byli jenom profesoři a studenti."

„Včetně kruvalských a krásnohůlských studentů," připomněl jí Scorpius. „Mohl to být klidně Turov nebo některý z jeho studentů. Nebo klidně i někdo z Krásnohůlek. Vždyť je ani neznáme, jejich rodiče můžou být kdokoliv. Po válce emigrovala do zahraničí spousta lidí, aby se vyhnula zatčení."

„A pokud bychom zařadili i studenty z Bradavic, počítejme jako bystrozoři od pátého ročníku nahoru, je to víc jak sto padesát lidí," doplnila ho Altair. „To není málo. Navíc může mít nějakého komplice, který tu mohl být během prvního úkolu."

„A nezapomínej, že pokud by to byl neregistrovaný zvěromág, mohl se sem dostat i ve zvířecí podobě a nikdo si toho nemusí všimnout, pokud je to nějaké obyčejné zvíře," pokračoval Owen.

Charlotte si povzdechla. „Takže to může být v podstatě kdokoliv."

Altair musela uznat, že toho moc nemají, ale s myšlenkou, že to není náhoda, si pohrávala od doby, co někdo Holoubkovou zabil a bylo to hozeno na ně. První si to nechtěla přiznat, ale po dnešním večeru musela uznat, že měla asi pravdu.

Nejhorší na tom ovšem bylo, že neměla nejmenší tušení, kdo je jejich nepřítelem. A co víc, zřejmě je ochotný pro svou výhru udělat cokoliv.