Večeře, která následovala, se konala ve veselém duchu. Studenti si mezi sebou vzrušeně šeptali, většinou o změnách oproti poslednímu Turnaji. Ohnivý pohár zatím pořád stál před profesorským stolem a modré plameny olizovaly jeho okraj.

„Udělala bych to až těsně po půlnoci, až hrad bude spát," houkla Altair směrem k bratranci a odložila pohár s džusem. Na chvíli se zarazila a potom si na talíř přidala ještě trochu hrášku na másle.

„Chceš tak oslavit narozeniny?" ušklíbl se na ni Sebastian a vložil si do úst kus opékané brambory.

„Myslela jsem, že oslavu mi zařizuješ ty s kluky," opáčila Altair nevzrušeně a ukrojila si kus masa.

„Jak o tom, krucinál, víš?" zamračil se na ni nahněvaně. „Plánovali jsme tu oslavu celé léto a drželi to v tajnosti!"

Altair se ušklíbla. „Mám své zdroje, navíc jsme dosud slavili všechny narozeniny, o sedmnáctinách ani nemluvím."

„Jsi děsná, víš o tom?" přimhouřil zlostně oči. „Nenecháš nás, abychom tě překvapili."

Altair obrátila oči v sloup a polkla.

„Jestli jste mě chtěli překvapit, měli jste to udělat dneska," oznámila mu nakonec a obdarovala ho sarkastickým úšklebkem. „Ale neboj, pokusím se tvářit překvapeně, až tam přijdu."

Sebastian ji naposledy probodl pohledem, než se zase začal plně věnovat večeři.

---------------------

Velkou síň se postupně vyprázdnila, všichni studenti i profesoři se odebrali do svých komnat a společenských místností.

Za profesorským stolem seděli jen Harry, Lara, Jeremy a profesorka McGonagallová. Kingsley odešel ve společnosti Hamishe MacFarlana hned poté, co vykouzlili Věkovou hranici.

„Pokud byste se chtěli zdržet přes noc, mohu říct skřítkům," promluvila Minerva směrem k Laře a Harrymu. Jeremy tu přes noc stejně musel zůstat, držel jako první bystrozor stráž u Ohnivého poháru.

„To ne, slíbila jsem Fredovi, že se určitě večer vrátím," pousmála se Lauren a upila skřítčího vína. „Navíc musím být ráno doma, hlídám malou Eileen."

„Ginny mě taky očekává doma, brzy ráno musím zpátky na ministerstvo," zavrtěl hlavou Harry. „Ale děkujeme za nabídku, možná někdy jindy."

„Kdo vás bude ráno měnit?" podívala se ředitelka na Jeremyho.

„Teddy Lupin," odpověděl Black a dopil dýňovou šťávu. „Docela se těší, až se sem vrátí."

Minerva McGonagallová se zatvářila, jako by jí někdo řekl, že se chystá rozpoutat ve Velké síni bitvu jakéhokoliv druhu. Teddy Lupin jí nesčetněkrát dokázal, že je pravým synem Remuse Lupina i Nymphadory Tonksové. Vyváděl jeden průšvih za druhým a často se k němu přidala i Isabelle Weasleyová.

Nejednou skončili u ní v ředitelně, do jejich domovů rozeslala během roku dohromady víc jak tucet dopisů.

„Nemusíte se bát, paní profesorko," usmál se jejím směrem Harry. „Teddy je dospělý a brzy bude otec. Z puberty už vyrostl."

Minerva mu úsměv neopětovala. Místo toho se pořádně napila vína.

------------------

Bylo už po půlnoci, když se dvojice zmijozelských studentů vyplížila z koleje. Čekali ve společenské místnosti, dokud půlnoc neodbila. V tu chvíli tam už ze studentů nikdo nebyl, všichni se uchýlili do postelí.

Altair v ruce žmoulala kousek pergamenu se svým jménem a školou. Na sobě stále měla školní uniformu, ale kravatu si uvolnila hned po večeři. Sebastian naopak v pokoji odložil sako i kravatu a košili měl rozepnutou téměř do poloviny hrudi.

Tiše se protáhli kolem kabinetu profesora lektvarů a potom pokračovali dál. Na cestu jim svítilo pár loučí, které se na noc nezhasínaly.

„Mohl jsi půjčit od Olivera plánek," postěžovala si Altair tiše, zatímco postupovali dál sklepením. Museli pomalu a opatrně, kdyby se náhodou odněkud vynořil Filch. „Nebo aspoň plášť od Abea."

„To nemohl," sykl Sebastian. „Chystají totiž tvoji oslavu, o které nemáš vědět. Nebo alespoň část z ní."

Altair obrátila oči v sloup a vyšla schody ze sklepení. Ve vstupní síni plálo více loučí, snad ředitelka očekávala, že by se někdo chtěl přihlásit i uprostřed noci. Ohnivý pohár stál na stoličce, kterou používali při zařazování, a kolem něj byla rozmístěna Věková hranice ve vzdálenosti dvou metrů.

Altair se rozhlédla a zůstala zaraženě zírat před sebe.

„Sakra," zaklela tiše, ale její hlas se tichou vstupní síní nesl hlasitěji. Sebastian si teprve teď všiml Jeremyho, který postával nedaleko od hranice.

„To je snad vtip," povzdechl si a udělal pár kroků blíž. Jeremy Black se ani nesnažil zakrýt ustaraný výraz. 

„Co tu děláš, tati?" otázala se otce Altair a přešla blíž k hranici.

„Aby se pojistili, že se nepřihlásí nikdo pod sedmnáct let, rozhodlo se ministerstvo pro hlídky kolem Ohnivého poháru," odpověděl jí Jeremy. „Vyfasoval jsem tu první."

„Nezabráníš mi, abych se přihlásila," řekla rozhodně Altair a vzdorně vytrčila bradu. Cítila, jak se jí srdce rozbušilo rychleji.

„Proč se chceš přihlásit?" otázal se jí otec.

„Ty ses snad tehdy nechtěl?" opáčila.

Jeremy se ušklíbl. „Samozřejmě, že chtěl. Byl jsem mladý, nezkušený a naivní. A chtěl jsem udělat jméno rodině Blacků, protože ji pošpinila lež ohledně mého otce."

Altair otevřela naprázdno ústa. Nenapadlo ji nic, co by mohla říct.

„Proto se ptám, proč se chceš přihlásit ty," pokračoval její otec. „Nejsi o moc starší, než jsem byl tehdy já, ale naivní rozhodně nejsi a naše rodina má dobrou pověst. A to samé můžu říct o tobě, Baste."

Dvojice se na sebe zahanbeně podívala. Altair pergamen v dlani stiskla ještě pevněji.

„Nemůžu vám zabránit, abyste se přihlásili, protože jste plnoletí a máte na to plné právo," pokračoval Jeremy neochotně. „Jen chci, abyste se nad tím pořádně zamysleli a zvážili, jestli vám to nebezpečí stojí za to."

Sebastian se podíval na Ohnivý pohár, ve kterém tančily modré plameny.

„Stojí to za to," řekl nakonec a vyhnul se strýčkově pohledu. Jeremy měl nutkání ho zastavit, když překročil hranici a ocitl se u Poháru, ale donutil se to neudělat. Sebastian natáhl ruku a vhodil pergamen do plamenů. Ty se krátce zbarvily do ruda, než nabraly zpátky modrou barvu.

„Altair," oslovil Jeremy dceru prosebně, ale ta překročila Věkovou hranici a vyměnila u Poháru Sebastiana. Natáhla ruku nad něj ruku.

„Stojí to za to," zopakovala slova svého bratrance a podívala se na otce. Viděla jeho bezbranný výraz, když pěst povolila a pergamen pohltily plameny.

-----------------

Colette se opírala o stěnu a pozorovala dění ve vstupní síni. Nedaleko od ní postával Teddy Lupin v bystrozorské uniformě, která se tloukla s jeho tyrkysovými vlasy, a snažil se tvářit vážně. Sotva to ale dokázal, když se u něj zastavili Oliver s Jonathanem, Benem a Albusem.

Kromě Pottera všichni hodili do Ohnivého poháru své jméno a vyvolali tak u svých spolužáků, kteří se zvědavě zastavili na své cestě do Velké síně nebo z ní, nadšený potlesk a slova povzbuzení.

Ona tam stála už dobré dvě hodiny, a tak měla možnost kromě jejich přihlášení vidět i studenty Kruvalu, jak bez váhání jeden po druhém přistoupili k Poháru a vhodili do něj lístek. Teprve dnes si uvědomila, že dívky jsou jen tři, zatímco chlapců bylo mnohem více.

Už byla rozhodnutá jít zpátky na kolej, když otevřenými dveřmi dovnitř vešli studenti z Krásnohůlek. Jejich ředitelka se zastavila jen kousek od Colette. Její studenti se seřadili a postupně, jako kdyby to měli nacvičené, vhodili do Ohnivého poháru své jméno.

„Běžte se nasnídat," řekla jim potom madame Maxime, ale sama zůstala ve vstupní síni. Ke Colettině překvapení přešla přímo k ní. „Přšipomínáš mi jednu moji bývalou studentku."

„To bude nejspíš proto, že je moje matka Paulette Bonnetová, dnes tedy Blacková," pousmála se Colette a přešla do francouzštiny.

Madame Maxime se překvapeně usmála. „A jak se jmenuješ?"

„Colette, madame," odpověděla dívka a zabloudila pohledem někam za ředitelku. Potom rychle mávla na stejně starou blondýnku. „A tohle je Dominique, dcera Fleur Delacourové."

„Dobrý den," pozdravila Dom.

„Ráda vidím, že se jejich přátelství přeneslo i na jejich dcery," řekla žena. „Pamatuji si, jak byly nadšené, když jsem jim oznámila, že pojedou do Bradavic."

„Díky tomu se potkaly s našimi otci," usmála se Dominique a ignorovala pohledy studentů, kteří se na ně překvapeně otáčeli.

„Tak ode mě své matky pozdravujte," požádala je žena. „Ráda jsem vás poznala."

Potom se otočila a zamířila do Velké síně na snídani.

„Kdo všechno už se přihlásil?" vyzvídala Dominique a bezmyšlenkovitě dál mluvila francouzsky.

„Viděla jsem Olivera, Jonathana, Bena a Kruval s Krásnohůlkami," vyjmenovala jí Colette a pokrčila rameny. „Hádám, že někteří to stihli brzy ráno, ale spíše sázím na to, že se přihlásí až později. Přece jen mají dost času."

„No nic, můj žaludek začíná pořádně volat po jídle," rozloučila se s ní Dom a obešla Věkovou hranici větším obloukem, jako by se bála, že se jí může něco stát, kdyby se k ní jen přiblížila.

Colette se pobaveně zasmála a zamířila po schodech nahoru ke své koleji.

-------------------

Když William dorazil na ministerstvo, byl skoro večer. V ruce držel složku s hlášeními z Azkabanu, kde dělal ředitele, a na sobě měl klasickou uniformu bystrozorů. Unaveně vešel na oddělení a pozdravil se s kolegy, kteří se uvnitř nacházeli.

Došel až k proskleným dveřím, za kterými viděl Harryho. Ten seděl za stolem a probíral se jinými hlášeními, která se mu vršila. Zaklepal a po vyzvání vešel.

„Zprávy z Azkabanu?" ušklíbl se Harry, když zvedl hlavu.

Will přikývl a podal mu je. „Nic moc nového, pustili jsme jen dva zlodějíčky zpátky mezi lidi."

„Beztak se brzy zase ukáží," povzdechl si Harry a položil složku na volné místo na stole. „A hele, další Black."

William se otočil a spatřil svého bratra, jak jde k proskleným dveřím. Vešel bez klepání, Harry na něj kývl.

„A taky mi nese zprávu," dodal Potter suše. „Hlášení o noční hlídce u Ohnivého poháru?"

„Přesně tak," přitakal Jeremy neochotně. „A nemám zrovna dobré zprávy."

„Snad se Albus s Lily nepokusili přihlásit," zaúpěl Harry, ale Jeremy zavrtěl hlavou. Potter se zamračil. „Tak někdo jiný pod sedmnáct?"

Black znovu zavrtěl hlavou. „Zatím se nikdo pod sedmnáct nepokusil přihlásit."

„Tak co se stalo?" zajímal se William nechápavě, ale potom se zatvářil zděšeně. „Neříkej, že to udělal."

„A Altair taky, hned po půlnoci," dodal Jeremy a frustrovaně si vjel rukou do vlasů. „Nevím, jak to mám Clary říct. Stáhne mě z kůže, že jsem jí v tom nezabránil."

„Doprdele," zanadával Will a protřel si kořen nosu. Rukama se opřel o opěradlo židle před kamarádovým stolem.

„Přihlásil se někdo další?" zajímal se Harry a vzal si od Jeremyho složku.

„Jenom oni dva," zavrtěl hlavou.

„Určitě se přihlásí ještě někdo," pokusil se bratry Blackovy uklidnit, ale sám přesvědčeně nezněl.

„Kluků možná, ale dívek?" zapochyboval Jeremy. „Pokud si dobře vzpomínám, naposledy se přihlásila jenom Angelina a další tři holky, které si dostatečně věřily. To je zatraceně málo."

Will se podíval do identické tváře svého dvojčete. Kam se podělo nadšení, které je pohánělo v jejich pátém ročníku při pokusu o přihlášení do Turnaje? Přesně to věděl. Zmizelo ve chvíli, kdy viděl nebezpečí, které s sebou Turnaj tří kouzelnických škol nese.

A nechtěl si ani představit, že by něčemu podobnému mělo čelit kterékoliv z jeho dětí. Obzvláště když věděl, jaké úkoly šampioni budou muset podstoupit.