Ve středu další týden nastal čas na poslední loučení se zahraničními studenty. Ředitelé se shodli na tom, že odjedou v den, který byl už dopředu stanovený, ačkoliv krásnohůlští šampioni a několik dalších studentů, včetně těch kruvalských, chtělo zůstat až do pohřbu.

Nicméně se jim nepodařilo své ředitele přesvědčit, a tak se ve středu po snídani všichni sešli na nádvoří. Studenti škol se okamžitě promíchali, jak se všichni loučili se svými novými přáteli, vyměňovali si adresy a slibovali, že si určitě napíšou a v nejlepším případě se v létě i setkají.

Altair se zrovna s ostatními loučila se Céline, když k nim přišli francouzští šampioni.

„Můžeme s vámi mluvit?" zeptala se Jacqueline.

Altair si vyměnila pohled se Sebastianem a potom přikývla. Naposledy Céline objali a požádali ji, aby vyřídila pozdravy doma, potom sourozence Chevalierovy následovali. Dvojice je odvedla na kraj nádvoří, kde postávali krásnohůlští šampioni.

„Říkali jsme si, že se rozloučíme všichni společně," vysvětlil Yulian s mírným úsměvem. „Sice jsme spolu v podstatě celou tu dobu nemluvili..."

„V pořádku," mávl nad tím rukou Sebastian. „Už se asi těšíte domů, co?"

Irina přikývla. „Máme toho hodně co vyprávět."

Altair na mysl vytanula chvíle, kdy si ji Irina odchytla a omlouvala se, že v bludišti nevěřila Sebastianovi. Nemohla jí to mít ovšem za zlé, nejspíš by tomu taky nevěřila, kdyby na ni tohle v bludišti někdo vybalil.

Prohodili spolu ještě pár slov s tím, že se třeba ještě někdy potkají, na rozloučenou se krátce objali a potom se vrátili ke svým krajanům. Studenti Krásnohůlek nastoupili do svého kočáru a brzy se jim ztratili mezi mraky, které se po obloze proháněli, zatímco kruvalští nastoupili na loď a potopili se pod hladinu.

Skupinka, v níž stála i Altair, zůstala na nádvoří nejdelší čas. Při pohledu na oblohu, kde jí před chvílí zmizel šmolkově modrý kočár, se neubránila myšlence, že tohle měl být konec velkého dobrodružství, které měla zažít.

Turnaj skončil, zahraniční studenti odjeli zpět do svých škol a ji už měly čekat jenom zkoušky na konci školního roku.

Místo toho ji čekal pohřeb oblíbeného profesora, nejspíš nějaké výslechy a soudy.

„Slečno Blacková, pane Blacku, jsem ráda, že vás nemusím nikde nahánět," ozval se za nimi hlas ředitelky McGonagallové. Všichni se k ní svorně otočili. „Potřebuji, abyste mě následovali do ředitelny."

Její tón hlasu nenaznačoval, že by snad měli nějaký průšvih. Altair navíc pochybovala, že by jim teď jakýkoliv žertík nebo přestupek, pokud by se nejednalo o něco opravdu závažného, neprošel. Ať už byla Minerva McGonagallová jakákoliv, soucit se svými studenty měla.

„Potkáme se později," houkla Altair směrem k přátelům a následovala ředitelku po Sebastianově boku zpět do hradu. Mlčky prošli chodbami a vyšli schody do ředitelny, kde na ně čekala Hermiona Weasleyová.

„Teto Hermiono, co tady děláš?" zamračil se Sebastian nechápavě.

„Přišlo mi lepší přijít osobně, než vám jen poslat dopisy," vysvětlila a oběma podala obálky s pečetí Ministerstva kouzel. „Bylo stanoveno datum soudu s Vivian Blishwickovou a Gabrielem Deanem, oba dva jste předvoláni jako svědci. S největší pravděpodobností se vás nikdo na nic ptát nebude, vaše výpovědi máme, ale nikdy nevíte.

Teddy na vás bude čekat u krbů, aby vás provedl atriem a dovedl k soudním síním. S jistotou tam budou novináři a zvědavci, navíc byste museli čekat na kontrolu s dalšími návštěvníky."

„Jsme předvoláni jenom my?" nadzvedla Altair tázavě obočí.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Sovu jsem posílala ještě nějakému Owenovi Harrisonovi a taky Jamesovi."

Sebastian se pro sebe ušklíbl, ale rychle to zakryl odkašláním.

„Jamesovi?" nenechala se vyvést z míry Tara. „Proč Jamesovi?"

„Protože ti pomohl získat ty fotky od Deana," vysvětlila bez váhání. „Navíc už nestuduje, nemusíme ho tedy tahat ze školy."

Altair chápavě přikývla. Dávalo to smysl. Bystrozorům sice řekla, kdo všechno o těch fotkách a výhrůžkách věděl, ale James byl ten, kdo ji na to všechno upozornil. Byl v tom s ní už od úplného začátku.

„Nevíš náhodou něco nového o tátovi?" zeptala se pak, protože jim Hermiona neměla k soudu už co říct.

„Dneska ho mají pustit do domácí péče," odpověděla s jemným úsměvem. „Ne, že by lékouzelníci moc souhlasili, prej udělal docela velký povyk, dokud Clary nesouhlasila s tím, že se o něj doma řádně postará."

Sebastian vyprskl smíchy, Altair se roztáhly rty do širokého úsměvu. To na Jeremyho sedělo.

„No nic, budu muset jít," povzdechla si Hermiona s pohledem upřeným na hodinky. „Kvůli Vivian je teď celé oddělení tak trochu v chaosu, všichni se vzpamatováváme z toho, že za tím vším stála ona. Navíc je tam děsně moc práce, skoro nestíhám.

Dávejte na sebe pozor, uvidíme se později."

S tím se na ně naposledy usmála a vběhla do krbu, v němž následně zmizela. Dvojice se otočila na ředitelku, která se mezitím posadila do křesla za svůj stůl.

Altair měla pocit, jako kdyby jim najednou zestárla před očima o dobrých dvacet let. Poprvé za celé ty roky si uvědomila, že už není nejmladší, navíc si toho během života vytrpěla dost – dvě války, v jejichž čele byl Voldemort, a potom letošní školní rok, který jí jistě taktéž přidal na vráskách. A to do toho nepočítala výuku jejích prarodičů, rodičů a dalších příbuzných, včetně jí samotné.

„Paní profesorko, pokud je tu něco, co bychom pro vás mohli udělat..."

Altair překvapeně zvedla hlavu na Sebastiana, stejně jako McGonagallová. Zřejmě si toho taky všiml.

Minerva na něj zůstala několik dlouhých vteřin oněměle zírat, jako kdyby si nebyla jistá, jestli ji nešálí sluch. Potom se jí oči zalily slzami, rty roztáhla do jednoho ze svých vzácných úsměvů.

„Velice si cením vašeho zájmu, pane Blacku," ujistila ho a zamrkala, aby slzy zahnala. „Obávám se ovšem, že mi nijak pomoct nemůžete. Leda byste teď hned sehnal někoho na post učitele obrany."

„O nikom sice nevím, ale napadlo mě, že bychom mohli otevřít takový kroužek," pokrčil rameny. „Určitě si vzpomínáte na Brumbálovu armádu."

„Vzpomínám, až moc dobře," přisvědčila.

Sebastian se pousmál. „Fungovalo by to na stejném principu, akorát by to nebylo proti školnímu řádu. Jsem si jistý, že by to studenty mohlo i bavit, navíc by to páté a sedmé ročníky měly jako přípravu na zkoušky."

„To zní sice dobře, ale kdo by to vedl?" nadzvedla tázavě obočí ředitelka.

„Nechci tvrdit, že jsme tak dobří, abychom mohli vyučovat ostatní studenty, ale strejda Harry to ve svých patnácti taky dokázal, tak proč bychom to nemohli dokázat i my?" nadhodil a poukázal na sebe a Altair. „Turnaj nám hodně dal, mohli bychom to tam zúročit. Navíc bychom to nemuseli být jenom my, ale klidně i další starší studenti. Každý z nás by mohl naučit něco jiného, podle toho, co nám jde nejlépe.

A nebylo by na škodu, kdyby se na některé hodině objevil i jakýkoliv učitel, nezáleží na tom, že neučí obranu. A možná by se nám podařilo přemluvit i pár válečných hrdinů."

V ředitelně nastalo ticho, přerušované jen tlumeným šeptem některých obrazů. Albus Brumbál se z toho svého na dvojici zmijozelských studentů zeširoka usmíval, Severus Snape se naopak tvářil, jako kdyby snad Sebastian upadl na hlavu.

„Vypadá to, že jste nad tím opravdu přemýšlel, pane Blacku," poznamenala Minerva smířlivým hlasem. „Kdy a jak by to podle vás probíhalo?"

Sebastian se ještě víc usmál a pokrčil rameny. „Rozděleno by to bylo podle ročníků a bylo by to vždy až po vyučování. Každý den jiný ročník, šestý a sedmý by mohl být teoreticky spojený, to stejné druhý a třetí.

Volných učeben je dost, i když by nejlepší byla Komnata nejvyšší potřeby, která se nám uzpůsobí. Každou hodinu by se probíralo něco jiného, buď by se opakovalo, nebo učilo něco nového, záleželo by na tom, jak by to studentům šlo."

„Popřemýšlím o tom," pronesla po chvíli ticha ředitelka a znovu je počastovala úsměvem. „Teď můžete jít, určitě máte lepší nápady jak strávit zbytek dne."

Altair věnovala poslední pohled Brumbálovi, který se na ně usmíval zpoza plátna, a po Sebastianově boku opustila ředitelnu. Jakmile se za nimi zaklaply dveře ředitelny, otočila se Minerva McGonagallová na obrazy bývalých ředitelů.

„Vidíte, Minervo," řekl Brumbál a v očích mu pobaveně zajiskřilo. „Kolikrát jste tomu chlapci nemohla přijít na jméno..."

„Jeden takový nápad, který podle mého fungovat nebude, z něj nedělá svatouška, Albusi," zavrčel Severus z vedlejšího obrazu.

„Ten chlapec si prošel věcmi, které by v jeho věku zažít neměl," povzdechla si Minerva. „Letošní události ho změnily, stejně jako jeho otce před lety."

Ředitelka Bradavic se otočila zase zpět a hodnou chvíli zírala mlčky před sebe, než se pustila do papírování ohledně Turnaje, které ji ještě čekalo.

----------------------

Do nemocničního pokoje dopadaly odpolední paprsky slunce. Paulette schválně nechala roztažené závěsy, aby na její dceru dopadalo slunce, jako kdyby jí to mělo pomoct nabrat zdravější barvu.

Pracovník Odboru záhad, kterého Ignácius Campbell poslal, dorazil chvíli po třetí hodině. Kromě něj a Paulette se v místnosti tísnila ještě Nicole a William, který trval na své přítomnosti. Nikdo nemluvil, všichni tři poslouchali tiché mumlání a sledovali mužovo počínání.

Paulette připadalo, že to trvá příliš dlouho. Musel už přece dávno zjistit, jak je na tom Colettina mysl. Možná se ji snažil napravit, napadlo ji.

Když se muž narovnal a otočil se na ně, lehce sebou trhla.

„Mysl vaší dcery je v pořádku, jen vzpomínky na napadení má zamlžené a je možné, že si nevzpomene na polovinu toho dne, to se uvidí později," oznámil jim zvučným hlasem. „Ještě pár dní potrvá, než se probudí, ale určitě bude v pořádku."

Paulette cítila, jak jí spadl obří kámen ze srdce. Nahrbila se a otočila se na Willa, který si ji okamžitě přitáhl do pevného objetí. Nedokázala zadržet slzy radosti, které se jí nahrnuly do očí. Sotva vnímala, když mu Nicole poděkovala a odešla s ním, aby jej vyprovodila.

„Bude v pořádku," zašeptal William úlevně a setřel si slzu, jež mu tekla po líci. „Naše holčička bude v pořádku."

„Musíme to napsat Sebastianovi," řekla Paulette. „A taky ostatním."

„Já jim to řeknu," ujistil ji s úsměvem a věnoval jí pusu na čelo. „A ty nezapomeň napsat i tomu chlapci."

Paulette k němu překvapeně vzhlédla. Dosud o Josephovi nepromluvili ani slovo, pokud nepočítala to, když Willovi řekla, že se za Colette přišel podívat. Samozřejmě věděl, že to on měl být otcem dítěte jejich dcery, ale vzhledem k událostem posledních týdnů to nebral vůbec v potaz.

„Nezapomenu," přitakala a natáhla se pro pořádný polibek. Připadalo jí, že se pořádně nepolíbili celou věčnost. Jako kdyby se vrátila do časů, kdy si spolu začali jako studenti.

Když se od sebe konečně odtáhli, opřel si Will čelo o to její.

„Uvidíme se doma?" zeptal se šeptem.

Paulette přikývla a políbila ho na rozloučenou. Potom se William otočil a zmizel na chodbě nemocnice.

----------------------

Dopisy se zprávou, že Colette bude s jistotou v pořádku, dorazily do Bradavic chvíli po večeři. Sebastian zrovna seděl ve společenské místnosti, když za ním přišel jeden z jeho spolubydlících s dopisem v ruce.

„Tohle ti před chvílí přišlo," oznámil mu nevzrušeně a vrátil se zase zpět do ložnice, odkud přišel. Sebastian zamračeně vytáhl pergamen a pustil se do čtení.

„Co se děje?" zajímala se Josie, která seděla na sedačce vedle Altair. Všichni tři se měli zanedlouho vydat s ostatními do Komnaty nejvyšší potřeby, jak to několik posledních týdnů dělali poměrně často. Jenom tam totiž měli patřičný klid a soukromí, aby si mohli vykládat opravdu o všem.

Její otázka přilákala Altaiřinu pozornost. Zvedla pohled od rozečtené knihy a pátravě se na bratrance zadívala. Poznala z jeho výrazu, že nejde o nic špatného, právě naopak.

„Píše ti máma?" vyhrkla a narovnala se.

Sebastian přikývl. „Dneska byl za Colette jeden ze zaměstnanců Odboru záhad. Její mysl je v pořádku, brzy by se měla probudit."

„Nebude mít žádné následky?" vyptávala se Altair a vstala, aby k Bastovi přešla.

„Na ten den bude mít zamlžené vzpomínky, možná si nevzpomene na polovinu dne, ale jinak je naprosto v pořádku."

Altair nemeškala a pevně Sebastiana objala. Cítila, jak se jeho svaly uvolnily od napětí, které ho sužovalo od chvíle, kdy Colette napadli. Dával si to za vinu, stejně jako ona, a bál se, aby se sestrou mohl ještě kdy promluvit.

„Musíme to říct ostatním!" ozvala se Josette nadšeně a utřela si slzy radosti, které se jí nahrnuly do očí.

Altair se od Sebastiana odtáhla a podívala se na hodiny nad krbem.

„Akorát čas jít," usmála se zeširoka. „Ještě štěstí, že veškeré zásoby alkoholu máme nahoře."