Na Ministerstvu kouzel panoval ranní shon. Isabelle Weasleyová vyšla z krbu a postavila se do řady k dalším zaměstnancům ministerstva, aby prošla kontrolou. Nesnášela tohle čekání, když chodívala brzy a odcházela pozdě, bylo to mnohem lepší. Poslední půl rok ale musela chodit v tuhle dobu, a tak jí nezbývalo nic jiného než čekat, až na ni přijde řada.

Během desetiminutového čekání jí stihly přijít hned dva oběžníky, které ji v atriu našly.

První, z Odboru záhad, jí oznamoval, že před chvílí dorazily slibované egyptské artefakty, o které žádali tamní ministerstvo už od dubna. Druhý byl od její matky s tím, aby za ní přišla hned, jak se dostaví do práce.

Zamračeně nastoupila do výtahu a stiskla na panelu číslo devět, pohotově pak ustoupila až ke stěně, aby se dovnitř vměstnala i čarodějka s klecí plnou rarachů. Proč by s ní matka chtěla mluvit, když jí to mohla říct doma?

Rychle si hodila věci do pracovny, převzala zásilku a vyjela výtahem na Oddělení mezinárodní kouzelnické spolupráce.

Sotva se za ní zavřely dveře matčiny kanceláře, spustila Lauren rychlou francouzštinou o tom, co se doma stalo. Isabelle jen stěží postřehla úplně všechno, ale základ pochopila – její mladší sourozenci se v noci vytratili na večírek k Sebastianovi a při návratu probudili nechtěně oba rodiče.

„Charlotte tam byla taky?" ujišťovala se Izzy francouzsky, i když si říkala, že by ji to překvapovat nemělo. Její sestra nebyla svatá, s ostatními z rodiny se často pouštěla do různých vylomenin.

Lauren přikývla. „A přišla opilá. Díky Merlinovi, že se jim při přemisťování nic nestalo."

Isabelle věděla, že se její matka nezlobí nejvíc kvůli tomu, že se bez povolení vytratili z domu. Ani kvůli tomu, že byli všichni tři opilí. Sžíral ji strach, že se jim mohlo cokoliv stát. Jonathan s Oliverem neměli dlouho po zkouškách z přemisťování, a pokud by se dostatečně nesoustředili, mohli si přivodit klidně rozštěp, nebo jejich sestře.

„Štěstí, že jsem si zabezpečila ložnici," ušklíbla se a pomyslela přitom na malou Eileen, kterou by to určitě vzbudilo. Její dcerka měla poslední dobou lehké spaní, vzbudilo ji i to, když Isabelle v noci vstala, aby si došla na toaletu.

Zůstala u matky dobrou hodinu, potom se s ní rozloučila a vydala se zpět dolů, aby konečně začala s prací. Zahnula za roh a zamířila ke zlatému výtahu. Stiskla tlačítko na přivolání a čekala.

Výtah po chvíli s cinknutím zastavil a mříže se odtáhly. Isabelle překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že tam stojí jen dva bystrozoři, jinak byl nečekaně prázdný.

„Podívejme se, koho to tu máme," přivítal ji Harry. Izzy nastoupila, natáhla se a stiskla devítku na panelu.

„Strejdo Harry," usmála se Isabelle nazpět a krátce ho objala. „Strejdo Jeremy!"

Objala i druhého muže a na rtech jí zůstal radostný úsměv. Nepamatovala si, kdy je naposledy viděla na víc než pět minut, protože trávila čas buď v práci, nebo s Elou.

„Jak to, že nejsi dole?" zajímal se Jeremy s úšklebkem. „Nařídili ti snad vyjít mezi lidi?"

„Velmi vtipné," utrousila, ale nepřestávala se usmívat. „Máma se mnou chtěla mluvit, jdu od ní. Musím ale zpátky dolů, před hodinou nám přivezli zakleté předměty, které nám uvolnilo ministerstvo v Egyptě na bližší zkoumání!"

Jeremy s Harrym si vyměnili nejistý pohled, jako by si ani jeden nebyl jistý, zda je její nadšení správné či nikoliv. O Odboru záhad toho ostatně nevěděli mnoho, i když rozhodně víc, než lidé mimo ministerstvo. Netušili, co všechno tam s těmi artefakty dělají.

„To zní... zajímavě," odtušil nakonec Jeremy. „Nezapomeň, že máš doma škvrně, které tě potřebuje."

Izzy ho probodla pohledem. „Když mě tu neudržel ten viteál, na kterém jsem poslední dobu pracovala, tak to nedokáže nic."

„Už máte všechny, tedy kromě hada a mě?" zeptal se Harry a bylo vidět, že ho to začalo zajímat.

„Jo," zazubila se Izzy. „Medailonek nám přivezli před týdnem, našli ho ve Walesu."

„Kde se tam vzal?" zamračil se Harry. „Dobře si pamatuju, že ho měla Hermiona v kabelce, když nás tehdy chytili."

„Nejspíš se v ní nějaký lapka přehraboval a zalíbilo se mu to, i když byl zjevně rozbitý," pokrčila ledabyle rameny. „Několik z nich bylo chyceno právě ve Walesu, takže je možné, že jednomu z nich vypadl nebo ho ztratil při útěku.

Kam jedete vlastně vy?"

„Povinnost volá," pokrčil Harry rameny. „Na Příčné se strhl poprask, hostinská od Děravého kotle chce, abychom tam přišli a uklidnili to."

„Nejspíš jen pár opilých děcek," dodal Jeremy.

„Já myslela, že všichni byli u Sebastiana," podotkla pobaveně Isabelle a sledovala, jak se muži zatvářili nanejvýš ztrápeně.

„Taky nejspíš ano," povzdechl si Jeremy. „Když jsem odcházel, Clary běsnila nad dopisem, který jí Paulette poslala."

„Ginny naštěstí nic neví, tedy nejspíš," vzal si slovo Harry. „Děcka narazila na mě, když se plížila po schodech."

„Víc štěstí, jak rozumu," ušklíbla se Isabelle. „Ne jak u nás, i když já s Elou jsme to prospaly. Máma mi ovšem přetlumočila její a tátovo krásné probuzení, když se mí drazí sourozenci snažili vplížit zpět do svých pokojů, samozřejmě neúspěšně, vzhledem k tomu, že do jednoho byli opilí."

„Budu hádat," řekl Jeremy a zatvářil se zamyšleně. „Fred se snažil kluky hájit, ale tvoje matka mu nedala v podstatě ani prostor a ještě k tomu začala nadávat francouzsky."

„Přesně tak," přitakala. „Jakmile tak začne, není s ní pořízení. O to horší, že tam byla i Lottie. Máma do dneška měla iluze o tom, že ona bude to nejslušnější dítě."

Výtah s cinknutím zastavil a mříže se odsunuly. Bystrozoři vystoupili do atria, kde se mačkalo stále víc lidí.

„Tak se měj," rozloučil se Jeremy. „A nepřetahuj se!"

„Neboj!" křikla nazpět dřív, než se mříže zase zavřely. Zůstala ve výtahu sama, jako vždycky. Jen výjimečně jí dělal někdo společnost, když jela na Odbor záhad, kam normální úředníci nikdy nezavítají.

Vystoupila a rozhodným krokem se vydala na oddělení. Když sem nastupovala, netušila, že je Odbor záhad tak velký. Nebylo to jenom jedno patro, ale celkem tři obsahující nejrůznější místnosti a sklady, kam se nikdo kromě zaměstnanců nedostal.

Po šesti letech už dokázala bez zaváhání projít spletitými chodbami a nástrahami až do druhého patra s jednotlivými místnosti, kde probíhaly výzkumy. Isabelle vzala za kliku a otevřela jednoduché černé dveře.

Místnost se zakletými artefakty byla dobře osvětlená a po zdech se táhly vitríny s prozkoumanými předměty. Každý zaujímal své čestné místo buď na polici, nebo v proskleném šuplíku, aby se na něj mohli dívat i bez doteku.

Isabelle si odložila věci u svého stolu a zamířila k tomu největšímu uprostřed místnosti. V krabicích, které ještě nikdo nevyskládal, se nacházely staré relikvie z Egypta. Otevřela jednu krabici a nahlédla dovnitř. Předměty byly zabalené v plátěných hadrech, aby se navzájem nedotýkaly.

Hůlkou všechno vyndala a odlevitovala je na svůj stůl, který zel prázdnotou. Udělala mezi předměty dostatečně velké mezery a postupně odkryla plátna tak, aby na ně dobře viděla.

Pozvedla znovu hůlku a pustila se do analýzy.

-----------------------

„Jsi neskutečný idiot."

Sebastian na chvíli ustal v plenění a podíval se na svou mladší sestru. Colette byla v obličeji celá bílá, jak se jí obracel žaludek, a s přemáháním všech sil, které jí zbývaly, se shýbala a vytrhávala a vykopávala plevel, který poté odhazovala na malé hromádky, jichž neustále přibývalo.

„Proč to házíš celé na mě?" zamračil se dotčeně a setřel si pot z čela. Slunce stálo vysoko na obloze a jeho myšlenky se začínaly točit jen kolem oběda a postele, obojí pěkně ve stínu a chládku.

„A na koho jiného?" osopila se na něj Colette, aniž by přestala pracovat. „Ten večírek byl tvůj nápad, ne můj. Celé bys to měl dělat sám, zatraceně!"

Colette naštvaně odhodila lopatku na zem a vjela si rukou do světlých vlasů, v nichž jí následně zůstalo trochu hlíny.

Na to jí nemohl nic říct, protože měla pravdu. Večírek, který se včera večer u nich konal, byl opravdu celý jeho nápad. Protože oba dva rodiče, včetně babičky, byli celou noc v práci, využil toho, aby pořádně s přáteli zakončili prázdniny.

Měl v plánu to celé kolem třetí hodiny ranní ukončit, ale vypil příliš ohnivé whisky a usnul na schodech, když se snažil dojít do svého pokoje pro nějaké věci. Probudil se až v momentě, kdy se jeho matka rozkřičela rodnou francouzštinou a začala vyhazovat zbylé návštěvníky, kteří ještě neodešli domů.

A protože se Colette opila taky, padl trest na ně oba. I když se jejich matku snažila babička Nicole umírnit, skončili na zahrádce, kterou měli vyplenit do naprosté čistoty. Bez hůlky.

„Vy jste tomu teda dali," ozval se za nimi mírně pobavený hlas. Sourozenci se na svého otce otočili s pokorou v očích. Vypadal unaveně, pod očima se mu rýsovaly jemné kruhy, ale rty měl stáhnuté do klasického blackovského úšklebku.

„Zuří ještě?" otázala se Colette opatrně, jako by snad stála jejich matka hned za ním a mohla ji slyšet.

„Ne tak, jako když nejspíš přišla domů a našla tu spoušť," odpověděl William a protřel si kořen nosu. „Trvá ale na tom, abyste to dodělali. Potom se můžete jít najíst a vyspat."

Colette po svém bratrovi šlehla nenávistným pohledem a pustila se zase do práce. Sebastian se podíval na svého otce, ale ten pouze pokrčil omluvně rameny a vrátil se do domu.

Zkroušeně si povzdechl a nakopl trpaslíka, který se odvážil vylézt z díry. Ten se zaskučením a pištěním utekl za plot, kde mu zmizel z dohledu. Sebastian nepochyboval, že se vrátí, jakmile oni odejdou. Trpaslíci se v jejich zahradě rádi zdržovali, i když se je často snažili vyhnat.

Znovu si setřel pot z čela a sehnul se zpět k plevelu.

----------------------

„Jak se opovažuješ mi tvrdit, žes byla celou noc doma?"

Altair se pod matčiným rozzuřeným pohledem přikrčila, ale dál pokračovala v obědě. Piper přeskakovala pohledem ze své matky na sestru a přemítala nad tím, zda by se jí neměla zkusit zastat.

„Ani to nezkoušej, Piper," otočila se na ni matka, když se nadechla, aby promluvila. Její pohled se do ní zabodl jako nůž. „Když jste totiž spaly, přišel mi dopis od tety Paulette."

Altair se zamračila a založila si ruce na prsou. Věděla, že teta Paulette není zrovna vstřícná, pokud se jedná o nepovolené večírky a podobné věci, ale takhle podrazit vlastní neteř...

„No tak jsem byla na večírku," přiznala a podívala se na svou matku. Štvalo ji, že tu není jejich otec. Určitě by se jí zastal. „A co má být?"

„Nejde o to, žes byla na večírku," opáčila Clary naštvaně. „Jde o to, žes mi o tom neřekla a ještě mi lžeš do očí!"

Altair si povzdechla a odvrátila vzdorně hlavu. „Dobře, omlouvám se. Stačí?"

„To tedy ne, mladá dámo," zavrtěla její matka hlavou. „Máš zaracha na zbytek prázdnin a ještě se uvidí, jestli dostaneš povolení jít do Prasinek přes školní rok."

„To nemůžeš myslet vážně!" vykřikla nevěřícně a vyskočila na nohy. Nechtěně přitom srazila svůj příbor na zem, kde s hlasitým řinčením dopadl. „Nemůžeš mi zakázat jít do Prasinek!"

„Tak se chovej podle toho, aby se tak nestalo," poradila jí matka ledově a chopila se svého příboru. „A teď jezte, jinak vám to jídlo vychladne."

Altair se donutila posadit, ale chuť na jídlo ji naprosto přešla. Na jazyku ji pálilo několik slov, ale všechny spolkla a pokračovala v obědě.

„A ty si nemysli, že jsem naštvaná jenom na Altair," promluvila ještě Clary na svou starší dceru. „Jelikož se zatím neumí přemisťovat a v obývacím pokoji nebyla ani stopa po použití letaxu, je mi jasné, kdo ji na ten večírek dostal."

Piper zadržela námitky, které se jí draly na jazyk. Jejich matka nebyla pitomá, samozřejmě, že si to domyslela. Ale bylo jí to jedno. Je dospělá a pracuje, matka už jí nemůže říkat co má a nemá dělat, pomyslela si vzdorně a zakousla se do brambory.