Říjen s sebou přinesl chladnější počasí a časté deště, které otravovaly každého, kdo byl nucen opustit zdi hradu. Studenti přebíhali rychle z hradu do skleníků na hodiny bylinkářství a zase zpátky, zatímco studenti docházející na hodiny péče o kouzelné tvory to měli horší.

Člověk se nemusel ani dívat z okna nebo jít přímo ven, aby zjistil, jaké počasí venku panuje. Strop ve Velké síni se pokaždé venkovnímu počasí přizpůsobil, takže na ně poslední dny padaly kapky vody, které ovšem zmizely někde v prostoru nad nimi.

Hrad se kvůli tomu ponořil do ospalejší nálady, kterou zamračená obloha přinášela. To se ovšem změnilo, když nastal víkend prvního famfrpálového zápasu.

U zmijozelských a havraspárských vládla vzrušená nálada po celou snídani, která jako každý víkend byla prodloužená téměř do desíti hodin.

Sebastian byl tak vzrušený, že do sebe nedostal téměř žádné jídlo, ačkoliv neustále kroužil vidličkou po talíři s vajíčky.

„Dnes nám počasí přeje," prohlásil Tim spokojeně a krátce se podíval ke stropu, na němž bylo jen pár mráčků, jinak svítilo slunce.

„Aspoň že tak," přikývla Josie. „Ty tréninky v dešti byly vyčerpávající. Zasloužíme si alespoň jeden zápas v hezkém počasí."

„Tak jo, půjdeme do šaten," zavelel Sebastian s pohledem upřeným na hodinky na zápěstí. „Začínáme za dvacet minut."

Společně se pozvedali a s košťaty na ramenou opustili Vekou síň. Cestou je provázelo povzbuzování od zmijozelských. Jen o chvíli později se zvedl i havraspárský tým, aby se taktéž nachystal na blížící se zápas.

V šatně se převlékli do dresů a posadili se tak, aby viděli na Sebastiana, který se postavil mezi lavičky.

„Nesmíme je podcenit," řekl důrazně. „Loni jsme nad nimi zvítězili jen o jednu branku, protože Malfoy chytil Zlatonku dřív, než Harrison. Letos je nenecháme se k vítězství takhle přiblížit.

Time, Iane, snažte se je co nejvíce zneškodnit. Co nejméně faulů, aby neměli možnost trestného střílení, ale kdyby jeden z nich, nejlépe chytač, vypadl ze hry, bylo by to fajn."

Altair svého bratrance zpražila pohledem, ačkoliv si nebyla jistá, zda si toho vůbec všiml. Vzhledem k tomu, jak zapálený do proslovu byl, by si nejspíš nevšiml ani draka za jeho zády, kdyby se tam objevil.

„Coline, ty si dávej pozor na dvojčata Scamanderova," pokračoval ve své řeči Sebastian. „Jsou mrštní a mají přesné střely. Malfoyi, snaž se chytit Zlatonku co nejdřív, zbytečně to neprodlužuj.

A já, Altair a Josie se postaráme o to, abychom dali co nejvíce gólů. Mají nového brankáře, takže si budeme muset zkusit, jak dobře reaguje."

Sebastian se odmlčel a přejel každého člena týmu pohledem.

„Tento zápas vyhrajeme!"

Zbytek týmu se k němu okamžitě nadšeně přidal a vyskočil na nohy. S košťaty přes rameno vyšli ven z šatny a krátkou chodbičkou vešli na hřiště.

„A zmijozelský tým již vstupuje na hřiště!" vykřikla Dominique Weasleyová do mikrofonu. Studenti na tribunách se dali do jásotu, jak své spolužáky nadšeně vítali. Sebastian se oslnivě usmál a zamával. „Black, Blacková, Cooperová, Athlee, Malcolm, Renwick a Malfoy!"

„A hned po nich vchází i havraspárský tým!" dodala do svého mikrofonu Charlotte, sedící hned vedle ní. „Harrison, Thomasová, Scamander, Scamander, Piersonová, Bullet a Cole!"

Tribuny znovu zaburácely, zatímco se hráči postavili naproti sobě ve středu hřiště, kde na ně již čekala profesorka Hoochová s Camrálem a koštětem v ruce.

„Oba dva kapitáni se tváří sebevědomě, oba chtějí vyhrát!"

Rozhodčí naznačila Owenovi a Sebastianovi, aby přistoupili k sobě.

„Kapitáni si podali ruce na znamení čestné hry a hráči nasedají na svá košťata!" hlásila Dominique. „Profesorka Hoochová vyhazuje Camrál a hra začíná!"

„Jako první se míče ujímá Blacková a letí dál směrem k havraspárskému brankáři!" řekla Charlotte a mimoděk sklouzla pohledem ke Scorpiusovi, který poletoval nedaleko od nich a hledal Zlatonku. Když si všiml jejího pohledu, usmál se na ni.

„Blacková přihrává Cooperové, ale do cesty jí vstoupilo jedno z dvojčat Scamanderových!" vzala si slovo Dominique a loktem dloubla do Charlotte, která se neměla k dalšímu slovu. „Camrál teď drží Havraspár."

Charlotte zavrtěla hlavou a zaměřila se na hru. Snažila se nemyslet na to, že jí do tváří stoupla červeň.

„Scamander nahrává svému dvojčeti, ale ten Camrál nechytá, protože se musí vyhnout Potlouku od Athleeho!" komentovala Charlotte pohotově. „Míč se tak znovu ocitá v držení Zmijozelu, který míří k brankáři svého protivníka. Nahrává Cooperové, ta se napřahuje, ale nepálí! Místo toho na poslední chvíli přihrává Blackové a je to deset nula pro Zmijozel!"

Tribuny zaduněly potleskem a jásotem studentů. Minerva McGonagallová se pro sebe usmála. Už za jejích školních let byla nenávist vůči Zmijozelu na denním pořádku, ale s nástupem Voldemorta k moci se to ještě umocnilo. Když pak přišla nová generace Weasleyových, Potterových a Blackových, podařilo se jim odbourat nevraživost.

Hlavní zásluhu na tom samozřejmě měli bradavičtí šampioni. Kdyby nebyli zařazeni do Zmijozelu, neměli by jejich rodinní příslušníci důvod uvěřit, že ta kolej není tak špatná, jak si o ní všichni myslí.

„Camrálu se ujímá Thomasová a šikovnou kličkou se vyhýbá Potlouku. Nahrává Scamanderovi, ale pozor, vážení! Vypadá to, že Harrison zahlédl Zlatonku!"

Tribunami to zašumělo, jak všichni začali hledat havraspárského chytače. Owen letěl skloněný k násadě za něčím, co nikdo na tribunách neměl možnost zahlédnout. A Scorpius Malfoy jej rychle následoval.

„Malfoy se vydává za Harrisonem ve snaze ho dohonit, ale havraspárský chytač náhle změnil směr a míří přímo dolů!"

Altair se na koštěti ohlédla, aby se ujistila, že slyšela správně. Owen opravdu letěl čelně k zemi a nezpomaloval. Zlatý míček ani jeho záblesky ovšem nikde neviděla. Blafoval.

Ušklíbla se, když to Scorpiusovi došlo a zvedl násadu tak, aby let vyrovnal. Zlatonka byla někde úplně jinde.

„Harrison pouze blafoval a snažil se zmijozelského chytače zmást, to se mu ovšem na dlouho nepodařilo!" hlásila pohotově Dominique. „Oba dva vyrovnali let a znovu se snaží zahlédnout Zlatonku, která má cenu sto padesáti bodů!"

„Altair, pozor!" vykřikla varovně Josie. Altair otočila hlavu zpět a stihla jen těsně uniknout Potlouku, který se na ni vysokou rychlostí řítil. Zamračeně se rozhlédla, ale neviděla žádného odrážeče, který by tímto směrem mohl míč vyslat.

„Baste!" vyjekla směrem ke svému bratranci, na kterého se řítil druhý Potlouk, taktéž z místa, kde žádný odrážeč nebyl. Sebastian se sklonil a míč mu proletěl jen pár centimetrů nad hlavou.

Altair se ohlédla a spatřila Potlouk, jak se vrací směrem k ní. Odletěla o kousek vedle, ale následoval ji. Neotálela, aby se ujistila, že rána Potloukem opravdu bolí. Za ty tři roky hraní si vyzkoušela, jaké to je dostat tím zpropadeným míčem do jakékoliv části těla, kromě hlavy. Nehodlala to měnit.

„Ale co se to děje?" dolehl k ní Charlottin hlas. „Vypadá to, že Potlouky si samy vybraly svůj cíl a teď samovolně jdou po zmijozelských střelcích!"

Dav se zavlnil, jak se studenti nahnuli blíž, aby lépe viděli. Altair i Sebastian se rozletěli pryč, Potlouky o několik stop za nimi.

„Hráči ustávají ve hře a jen mohou sledovat, jak se Blackovi snaží uniknout ničivým Potloukům!" vykřikla Dominique. „Vypadá to, jako kdyby je někdo očaroval!"

Altair se ohlédla za sebe. Potlouk se nebezpečně přibližoval. Když už byl téměř u ní, rychle stočila koště do strany, aby si získala nějaký náskok.

Bolestně vyjekla, když ji trefil do ramene, a jen s vypětím všech sil se nepustila rukou násady. Potlouk se vychýlil ze své dráhy a odletěl o několik metrů dál, než se začal zase vracet. To už Altair mířila na druhou stranu hřiště.

Se zraněnou rukou nebyla ovšem tak rychlá a míč se znovu rychle přibližoval. Sletěla ještě níž a naklonila se na stranu. Potlouk ji minul, přesto ztratila rovnováhu a spadla na trávu a písek pod ní. Do očí jí vhrkly slzy bolesti.

„Altair Blacková spadla z koštěte a je zřejmě zraněná!" vyjekla vyděšeně Charlotte a naklonila se, jako kdyby tím své sestřenici mohla pomoct. „Zatraceně, udělejte někdo něco s těmi Potlouky, než je zabijí!"

Sebastian rychle stočil koště a jen těsně unikl další ráně do hlavy od splašeného Potlouku a zamířil za Altair, která se snažila popadnout dech z pádu.

Dřív než on tam byl ovšem Owen s hůlkou v ruce. Stihl seskočit z koštěte a namířit na blížící se Potlouk hůlku.

„Confringo!" vykřikl a Potlouk, jenž se k nim řítil, se rozletěl na malé kousíčky, které dopadly do trávy. Altair se překulila na bok a zakryla si zdravou rukou obličej, přičemž jí do ramene vystřelila prudká bolest. Rychle se vrátila na záda a zamrkala, aby zahnala slzy bolesti.

Sebastian se na koštěti ohlédl právě včas, aby viděl, jak se i Potlouk za ním roztříštil na kousíčky. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil profesorku McGonagallovou, která stála kousek od tribun a s hůlku namířenou jeho směrem a strnulým výrazem ve tváři.

Úlevně si oddechl a sletěl ke své sestřenici, stejně jako všichni členové zmijozelského týmu a madame Hoochová. Havraspárští, kromě Owena, poletovali kousek nad nimi.

„Jsi v pořádku?" ujišťoval se Sebastian a protáhl se mezi Josie a Timem, kteří mu udělali místo, až ke své sestřenici.

Altair se v sedu chabě usmála. „Asi mám zlomenou nějakou kost, ale jinak jsem v pořádku."

S Owenovou pomocí se postavila a sehnula se pro své koště, které leželo na zemi. Bolestně sykla nad vystřelující bolestí, ale zatnula zuby k sobě. V tu chvíli se k nim dostala madame Pomfreyová i s profesorkou McGonagallovou.

„Ať vás to ani nenapadne!" okřikla ji přísně ošetřovatelka. „Na to koště dnes už nesednete. Půjdete pěkně na ošetřovnu."

Altair neprotestovala, sama věděla, že by sotva byla schopná dál hrát. Navíc nešlo o žádné mistrovství, kde by na ní ležela tíha možného vítězství. Nicméně koště sevřela ve zdravé ruce ještě pevněji, nehodlala jej nechat tady.

„Děkuji," řekla tiše směrem k Owenovi a neznatelně se usmála. Poté vyrazila za ošetřovatelkou, zatímco profesorka McGonagallová rozmlouvala s madame Hoochovou a do debaty zatáhla i kapitány týmů.

Byla už několik metrů od tribun, když uslyšela Charlottin hlas.

„Po krátké rozmluvě se kapitáni s madame Hoochovou dohodli na pokračování hry, ačkoliv Altair Blacková byla zraněna a do hry se již nezapojí. Zmijozel tak bude hrát v oslabení a bude se také hrát bez Potlouků, které byly před chvílí zničeny."

Nechápala, proč se splašily. Za celých šest let nezažila, aby se něco takového stalo. A věděla jen o jednom případu, kdy se to stalo – ve druhém ročníku Harryho Pottera, kdy byl jeden z Potlouků záměrně očarován tak, aby mladého chytače Nebelvíru pronásledoval a zranil.

A netušila, proč by to někdo z těch, kdo sedí na tribunách, dělal.